Byl jsem ve čtvrtek večer ve Studiu Paměť v Soukenické ulici v Praze 1 na předčítání básní autorů sdružených kolem časopisu Psí víno.

Básnická čtení proběhla a byla zajímavá a kvalitní. V těsné sklepní prostoře sedělo asi třicet-čtyřicet osob.

Ještě před začátkem večera argumentoval jeden přítomný básník, že by to chtělo nějaký skandál, aby se básnický časopis Psí víno řádně zviditelnil. K tomu skandálu pak skutečně došlo, byla to ale spíš poněkud dětinská bouře ve sklenici vody. Nicméně - symptomatické.

V závěru večera se mělo promítat několik videofilmů. Prvním z nich byla jakási filmově-umělecká etuda s tanečníky. Film byl na DVD a při promítání z počítače, protože nebyl předem přetažen na hard-disk, se zastavoval a promítal se trhaně. Autor filmu si předem promítání nezajistil a nevyzkoušel. Když viděl, že se mu film promítá špatně, zastavil ho.

Následovalo promítání dalšího filmu a jedné videoprezentace. Autor původního filmu se silně urazil a přerušoval další promítání výkřiky: Kde je můj film? Poslední videoprezentace byla sérií ironických bonmotů k české i mezinárodní politice. Na jednom místě tam byla ironická zmínka o Ivanu Jirousovi - Magorovi. Zhrzeného autora nedopromítaného filmu to přivedlo doslova k hysterickému výstupu - začal vykřikovat něco o nevhodných vtípkách a o tom, že "Jirouse tady urážet nebudete". Problém byl zástupný - vidět zhrzenou ješitnost (přitom nešlo o nic) bylo trapné.

Z antropologického hlediska však bylo v tomto výstupu všechno - osobní sobectví, přehnaný pocit vlastního významu, neschopnost respektovat základní způsoby civilizovaného vystupování, zvyklost, že ve společnosti, kde nikdo nedodržuje žádné společné sdílené hodnoty, se prosadí ten, kdo nejvíc křičí... A směšnost celé věci, protože v "boji o moc" o vůbec žádnou moc nešlo...

Ale na celém, jinak dobrém, večeru, mně zaujala jiná věc. Přijel jsem ze Skotska, ze země, kde je už skoro rok zakázáno kouřit ve veřejných místnostech. V těsném a špatně větraném sklepním prostoru, kde se večer konal, kouřila snad polovina přítomných. Prostor se stal velmi brzy pro všechny přítomné doslova peklem. Pozoroval jsem kuřáky.

Neobyčejně zajímavé bylo, že v české společnosti tito lidé nepociťují absolutně žádný pocit viny, že doslova otravují své bližní svými jedy, které kolem sebe šíří z cigaret. Vidět ten arogantní pocit normálnosti, že si mohu zapálit kdekoliv a na lidech kolem mne nezáleží, že kouřit je normální, bylo velmi zvláštní. Měl jsem pocit, že jsem se vrátil tak o padesát let zpátky. Jinde v Evropě se to už jen tak nevidí.

V místnosti bylo zakrátko tak zahuleno, že lidé začali chodit ven, aby se nadýchali čerstvého vzduchu.

Neměli by se nekuřáci (= normální lidé) i v České republice tak trochu začít zasazovat o svá práva?