A to i přesto, že tato zvěst ani zprvu neměla žádnou dostatečně autoritativní písemnou podobu. Mučedníkům stačila slovně tlumočená jistota, že jistý Ježíš paradoxně svou potupnou smrtí právě takto nad ní slavně zvítězil a jako "Pán" zaručil uvěřivším nebesa. Neváhali. Svou smrtí šokovali. Propagovali obětí svého života zarážející sílu své víry mezi lidmi, kteří zatím žili bez takové povzbuzující naděje.

Opět si předběžně letmo připomeňme, čemu nás učí soudobá škola. Že by člověk přišel na tuto Zemi v nějakém konečném tvaru, dokonce poměrně nedávno, neodpovídá zřejmě pravdě. Hned na počátku tohoto nového 21. století získali vědci řadu kosterních nálezů předků nynějšího člověka, jejichž stáří zhruba odpovídá šesti milionům let. Neuplynulo ještě tolik času od doby, kdy ještě bylo možno suverénně tvrdit, že vše živé pochází výlučně jen ze živého ("omne vivum ex vivo", Wirchow). Dnes víme, že bez určitého výchozího stavu hmoty hned po tzv. velkém třesku by vůbec nebyly dány výchozí předpoklady ke vzniku soustav obdobných naší galaxii. Přitom soudobá věda zná překvapivě mnoho poznatků o tom, jak je organizován nejen život živočišný i rostlinný, ale taky rozmanité přechodné nebo extrémní jeho formy (třeba na mořském dně, za vysokých tlaků a teplot, bez světla a kyslíku). Svou buněčnou organizací a genetickou výbavou ("kódem") v jádře každé buňky člověk se nevymyká z řádu přírody. Není automaticky svou konstitucí nějak vůči přírodě "vně". Určitým nezbytným počtem chromozomů jsou vybaveny nejen buňky lidské nebo zvířecí, nýbrž také buňky rostlinné; své geny mají také třeba viry. Překvapivě jsou některé rostliny geneticky vybaveny větším počtem genů než člověk.

V první polovině 17. století vynikající myslitel Descartes hledal u člověka, jak by bylo možno prokázat jeho výlučnost vůči přírodě. Prováděl k tomu účelu dokonce pitvy. Jako matematik dobře věděl, že nastavováním nějakých konečných elementů nelze realizovat nekonečno. Vnímal boží majestát jako nekonečný a vybavil jej substančně "spiritualitou", zcela odlišnou od hmoty. Na tom pak založil také své přesvědčení, že člověk odvozeně je konečným podílníkem na této věčné a nekonečné "spiritualitě", čímž překonává pouhou živočišnost nebo jen mechanické procesy. Descartes jako katolík nedumal v písemné podobě nad možnými záhadami Apoštolského vyznání víry, jako to činila drtivá většina jeho katolických nebo protestantských současníků. (Přitom to byla doba třicetileté "náboženské" války!)

Descartes žil v době, kdy se toho o duševních procesech ještě mnoho nevědělo. Hledal takové centrum v mozku, které by mohlo být sídlem "duše". Zatím nepátral po tom, jak principiálně zajistit fungování života při totální neslučitelnosti obou jím proponovaných substancí. (Malebranche jako jeho "žák" svým "okazionalismem" odkázal pak na Boha jako "ladiče" a "koordinátora" obou substancí.) Descartes svým důrazem na "já" zároveň velmi výrazně přispěl k tomu, že až do konce 20. století přežívala představa o mozku jako o "kapitánském můstku", na němž sídlí "duše", která odtud centrálně velí jak provozu mozku, tak jeho nositeli. Bývá to charakterizováno jako "karteziánský dualismus". I když v současnosti známe o činnosti mozku mnohé (viz možnosti spojené se zobrazováním funkční magnetickou rezonancí; fMRI), pouhý popis aktivit těch či oněch míst mozku zatím jen málo říká o konkrétních představách či myšlenkách jejich prožívajícího nositele. Jazyk fyziky, chemie nebo fyziologie neumožňuje přijatelné vysvětlení vzniku konkrétních myšlenek. Tato reduktivní cesta ovšem mnohé z "duševních" aktivit --- či dokonce modalit --- dokáže signalizovat nebo aspoň rámcově některé z jejich organických podmínek interpretovat.

Samozřejmě že originalita našich životů a jejich kéž by "spirituální" zastřešení (navenek dané především lidskou kulturou) nám nejednou vnuká potřebu tento individuální pozemský život nějak účinně přesáhnout. V křesťanském prostředí se málo ví, že tento přesah v podobě posmrtného života Židé původně neznali a nepočítali s ním. Tři hodnoty byly dokladem jimi vnímaného "požehnaného" života; hodně dlouhý život, podložený množícím se majetkem, a také doprovázený mužským potomstvem (k udržení jména a památky po vlastní smrti). Dokonce ještě v době Ježíšově saduceové nevěřili v posmrtný život. I když tehdy v rámci židovského národa už existovaly sekty, které praktikovaly náročný program duchovní obnovy; s cílem nějak takto dosáhnout nebeské blaženosti. Nebeské království hlásal rovněž Ježíš. Apoštol Pavel se zprvu domníval, že se snad dočká slavného a vysvobozujícího příchodu Kristova na tuto Zemi ještě během svého života. Kdyby měl zemřít dříve, představoval si, že po smrti nabude "pneumatického" --- jemně hmotného --- těla, jež tímto "éterickým" způsobem překlene čas k případnému pozdějšímu vzkříšení "podle těla".

Celé to vykupitelské poselství bylo pochopitelně zprvu vnímáno jako reformní program pro vyvolený národ židovský. Misijní působení apoštola Pavla také mezi pohany rozšířilo možné spektrum vyvolených také na vnímavé vyznavače z původních "pronárodů", jak to také nakonec očekávali někteří ze starozákonních proroků. Věčné zatracení mělo postihnout ty, kteří měli uši, a neslyšeli, a oči, ale neviděli. Evropští křesťané rozhodně měli problém po objevení Ameriky s tím, že nutně mimo možné dobrodiní přímé Ježíšovy nebo apoštolské zvěsti zeměpisně zůstávali Indiáni. A vznikly dohady, zda před příchodem evropských misionářů do Ameriky Bůh mohl dopustit jejich zatracení. To se příčilo právnímu povědomí vzdělané Evropy 16. století.

Jakmile se v druhé polovině 20. století začaly objevovat dohady o tom, že by mohly existovat nějaké --- dokonce nás technicky předčící ---civilizace na jiných planetách, vyvstal ten "indiánský" problém na kosmické úrovni znovu. Smíme Ježíšovu "vykupitelskou" misi interpretovat pouze "lokálně", anebo ji musíme vnímat "kosmicky"? Dokud si lidé představovali, že jsou ve Vesmíru sami, takový problém vůbec neexistoval. A běžné biblické tradici se rozhodně už kladení takové otázky nutně příčí. V čase záznamu evangelií svět byl ještě malý, omezený a v čase mladý. Země nebyla běžně vnímána jako koule, nadto v rámci značně lokálního systému patřícího do nepředstavitelně velké a dynamické galaxie, přitom zřejmě se spoustou rozmanitých možností pro vznik života. Je otázkou, zda by jinak život byl vnímán za výlučné privilegium pozemšťanů. I když zůstává otázkou, zda se smíme oprávněně opírat o nějakou pravděpodobnost pro případný další výskyt života někde ve Vesmíru, když i start pro tento náš život byl velmi nepravděpodobný. I když náš život je mimo jakékoli pochybnosti. A je také zdrojem našeho "antropického principu".

Takže vše kolem sebe posuzujeme z hlediska subjektů vybavených racionalitou a "ke svému obrazu". Tím že ke vzniku života jsou nezbytné jisté výchozí materiální podmínky, není jednoduché předpokládat, že by v relativně únosné vzdálenosti od naší Země otevírala svá technicky vyspělá "okna do světa" nějaká civilizace tak, abychom její stopy zachytili (program SETI). A abychom pak vznášeli obdobné dotazy o Ježíšově zvěsti pro Vesmír, jaké si se zmatkem uvědomovali s ohledem na Indiány naši předchůdci v 16. století. S tímhle vším si Vatikán nikdy těžkou hlavu nedělal. Dogmaticky to lze vždy nějak překlenout.

< Některé vatikánské dominanty 1.

< Poslal nám Jan Pavel II. nějaký naléhavý vzkaz?