Sculpture Grande - velké ambice s minimální pozorností

22. 9. 2006 / Jan Paul

Mohl jsem ho pohodlně vyfotit ze všech stran a v libovolné kompozici, jenom úcta k člověku a respekt alespoň k jeho domnělému soukromí mi nedovolila pořídit bulvární snímek. Muž evidentně trpěl, samozřejmě vlastní vinou, byl to tragikomický úvod prohlídky výstavy, který mě znovu přivedl k úvaze o funkci a smyslu výtvarného díla ve veřejném prostoru.

"Tento typ výstav přináší do stojatých vod nové impulsy, které oslovují nejen akademickou obec, ale i nejširší veřejnost", řekl primátor Prahy MUDr. Pavel Bém a skutečně, muž vykonavší svoji potřebu odcházel už věru spokojeně a možná by dal i děkovný hlas "své soše" pomocí SMS, kdyby si tuto možnost zjistil a měl mobilní telefon.

Vedl dialog s uměním po svém, což je podle organizátora Gallery Art Factory také cílem projektu, v médiích zmiňovaného jako grandiózní, unikátní, originální, šokující, odvážný a nepřehlédnutelný. Gallery Art Factory vyzvala k účasti hlavně mladé autory ze všech evropských zemí a kromě Olgy Dvořákové je členem kurátorského týmu i Pilar Ribal.

Strávil jsem na Václaváku asi čtyři hodiny a pozorně sledoval onen proklamovaný "dialog umění s veřejností a dialog umění s městem". Nechal jsem na sebe působit, jak "umění léčí město", jak podle propagandistických slov Dvořákové " člověka zjemňuje a kultivuje". Nemohl jsem být současně všude, ale tam, kde jsem byl, se kromě pissingu nic nedělo.

Naopak, lidé korzovali sem a tam tak, jako vždy, občas někdo pohlédl na cosi stojícího mu v cestě, ale žádné zaujetí, natož pohnutí, nadšení uměním, spíše nechápavé výrazy, smích bez pointy, posezení pod kusem čehosi. "Galerii pod širým nebem navštíví doslova miliony diváků", zní reklamní slogan, není to pravda, jen někteří občas projevili vážnější zájem.

Není divu, umění není hamburger, určený k okamžité konzumaci, nad něčím zpozornět ještě neznamená hluboce rezonovat a v místech naprostého přehlcení vším možným i nemožným, kam každý směřuje za jiným cílem a z jiných důvodů, to ani není technicky možné. Za uměním se lze jenom vydat, umění se nepodbízí jako děvka. Tak mě to kdysi učili.

Transparent s textem "Prominentní hostující umělec Dennis Oppenheim (USA)" splynul s upoutávkou na pečené klobásy. Vynucovaná pozornost osvědčenými mediálně bulvárními fintami je sice trend v současném umění, ale pro běžného turistu bez užitku. Až na výjimky nikdo neví, o koho jde, protože jen málokdo se poctivě vydal za sochami podle plánku.

A jaké že jsou letošní sochy?"U nás v galerii platí, že větší je lepší", odpovídá na otázku

Olga Dvořáková, avšak v tom případě vůbec nechápu, proč vybavila objekty infantilními cedulkami, vysvětlující nevysvětlitelné. Jestliže podle jejích slov "Umění působí kladně na každého, i když to dotyčný ani netuší", není k tomu co dodávat ani dopisovat.

Ano, "větší je lepší", v jistý důležitý okamžik to může platit, co by za to dal onen opilí muž u sochy Santiaga Picatoste, nemusel se tak trápit. Čtyři podkovy usazené v betonu od Darya Von Berner není velká socha, řekl bych že to není vůbec socha, jenom čtyři podkovy zalité v betonu. Olga Dvořáková to zřejmě tušila a tak je vybavila obdivuhodnou popiskou:

"Kombinací stop minulosti a současnosti se tato instalace věnuje středověkému koňskému trhu, kterým Václavské náměstí bylo, ale i památce oblíbeného českého panovníka Rudolfa II., který nebyl zvěčněn jezdeckou sochou. Jeho přítomnost je zřetelná ve čtyřech koňských podkovách uvíznutých v chodníku".

Marně jsem se ohlížel, ale Rudolf II. přítomný nebyl. Stejně tak jsem neviděl květinu, prý bezbrannou ve své obrovitosti, kterou jsem měl nalézt bez jasného důvodu uprostřed městského chaosu a která nám prý dává návod, jak přežít s hrdě vztyčenou tváří, i když se odlišujeme od ostatních a cítíme se v jejich přítomnosti nepatřičně!!!

Vrcholem byl dovětek: "Dnes, kdy je malovat již téměř nemoderní, tento mladý umělec (Santoago Picatoste) objevuje cestu, jak otevřít dialog mezi tradicí a postmoderní ikonografiií.

Nechci být jenom jízlivý, autoři jistě brali instalaci svých věcí převážně vážně, ale vysvětlující texty svoji banalitou ničí téměř vše, co od počátku už je samo rozpačité.

Ano, objevil jsem, že abstraktní tvar, nebo i cosi, co může při troše dobré vůle snad připomínat květinu, je natřený na modro, ale malířství, nebo cestu, natož dialog tradice, či moderny s postmodernou, jsem věru neobjevil. Samozřejmě by mě zajímalo - a třeba dostanu odpověď - kde, v kterých místech formy či obsahu se dialog odehrává, kudy vede ona cesta.

Potíž je, že urbanisticky a architektonicky exponovaný prostor Václavského náměstí s dominantou muzea je naprosto bezradný a apatický k tomu, co je zde vystaveno a naopak, to, co je vystaveno, s ním nevede žádnou vnitřní komunikaci. Objekty jsou zde cizorodým prvkem, nic nedotvářejí, nic nedopovídají, nic neuzavírají, prostě zde civí a trčí. Jsou.

Pozoruhodně reflektují tento kontext i organizátoři sami: "Tohle náměstí je výzva. Také si musím připustit, že uměním nelze zvítězit nad tamním hektickým pulsem života. Musím přistoupit na dopředu důstojně prohrané utkání sochy s chaosem největšího pražského bulváru. "Václavák" vždycky vyhraje", nechala se slyšet Olga Dvořáková.

Pro ně je projekt zápas, umění se má utkat s veřejným prostorem, ale neviděl jsem ani fanoušky. Pochybuji, že umění má vůbec něco vyhrát, považuji tento pohled za globální patologii, v níž se všichni střetávají jen za účelem vítězství. V zahraničí prý umělci neustále atakují prostředí města, chtějí být vidět a podobný slovník mluví sám za sebe.

Nemohu se zbavit pocitu, že současnému umění došel dech, formálně se zcela vyčerpalo, všechno je možné, do nekonečna opakovatelné, jenom obsah tak nějak chybí, jenomže kdo ho dnes očekává? Na místo myšlenky velkohubá prohlášení a gesta, samolibá sebechvála, posvěcená politiky a zástupci města. Praha snese všechno a veřejnost si zvykne.

"Vystavujeme sochy, které budí emoce, jako galeristka si vážím toho, že žiji ve městě, jehož představitelé přejí prezentaci současného umění ve veřejném prostoru", říká nadšeně kurátorka Olga Dvořáková, manželka radního Dvořáka. Sochám je to samozřejmě jedno, ale v tomto kontextu jsou její slova bez obsahu, protože lobbismus už nikdo netají.

Tričko Gallery Art Factory za sdělení nejoblíbenějšího díla asi nedostane Reflex, Sculpture Grande v něm vyhrála "cenu" své rubriky Newer More. Naproti všeobecně papouškované skvělosti výstavy byly kritické hlasy přece jen ojedinělé: "Vyhozené peníze, vyhozená energie a výsledek tristní", uvedla třeba šéfredaktorka Art and Antiques Lenka Lindaurová.

Na závěr jen heslovitě vyjádřím pocity k tomu, co je vystaveno, pokud jsem někoho opomenul, ať promine, nějak jsem si prostě nevšiml:

Milan Knížák a studenti (CZ), objekt "Umění je na nic", v podobě betonových laviček ve tvaru písmen k sezení pod sochou Sv.Václava. Na tomto "umění" se dá alespoň sedět. Říkal jsem si proč je v tomto místě najednou nezvykle tolik sedících lidí a potom jsem dílo spatřil.

Aleš Veselý (CZ) vystavil "pod koněm" už někde presentovanou modlitbu za zemřelé "Kaddish", obří plastiku , která se jako jediná snaží o nějakou komunikaci se svým prostředím. Fajn by bylo, kdyby ve spodní části Václavského náměstí byl už pod ní jen volný prostor.

Santiago Picatoste (ES), objekt pod názvem "Okolí", aneb modrá květina a na ni čůrající spoluobčan, který po svém vyjádřil její účelnost. Opravdu zbytečnost.

Amador (ES), "Hlídač", figura alá Kurt Gebauer, rozhlížející se z jakési věže. Údajně nám připomíná možnost bránit se i proti osobním nepřátelům. Nevím sice čím, ale patří k tomu lepšímu, co jsem viděl, vždyť všichni nějak divně koukáme.

Kcho (Cuba), "Autoportrét", čistý elementární abstraktní tvar, který nikdy nic nezkazí, bohužel instalovaný naprosto nevhodně uprostřed Václavského náměstí. Snad autorovi chutnalo alespoň to pivo.

Mark Titchner (UK), "Všichni jsme nesmrtelní". Velký plakát se stejnojmenným nápisem, bilboard, který údajně nechává prolínat umění a klišé, aby se sám stal zbytečností, dopovídám já. No a co, chce se mi říci, no nic, napadá mě, opravdu hodně slabá věc britského umělce.

Jiří Beránek (CZ), "První patro". Beránkovy práce v krajině mají svůj smysl, krajinu autor ctí a cítí, tady na trávníku je objekt sice také dřevěný, hodně dlouhý, ale nedává mi smysl. Pak jsem pochopil, v těsném závěsu následuje kolekce jeho studentů, včetně asistentky Moniky Havlíčkové, která mezi Beránkovy trámy zavěsila cosi, co snad připomíná hrazdaře. Hmm, prý se to jmenuje Katapult.

Jiří Němec (CZ), "Kostlivec, aneb CO vlastně chcete?" Už jsem tuto práci viděl jako klauzuru na VŠUP, tady smrťák sedí a kouká na lidi, což je docela dobrý starý fór, kdyby si ho někdo všimnul. Možná by stačilo, kdyby se dílo jmenovalo "Co chcete?" No coby, nic, jsme přece nesmrtelní!

Jan Morávek (CZ), "Vysutá zahrada". Mají to být kytky, ale spíše mi objekty připomínají dekorace z Felliniho Casanovy a to bylo jiné kafe. Už jsem si vzpomněl, cukrová vata, pouť, petardy, proč je tato taškařice stále jakoby součástí Beránkovy plastiky?

Jiří Merčák (CZ), "Hledání". Postava z plechu dalšího studenta Beránkova atelieru, tak malá, že sama potřebuje být nalezena. Kluci se chtěli prostě na Václavském náměstí předvést stůj co stůj a tato práce se už nevztahuje ani sama k sobě. Olga Dvořáková si fakt musela zapřemýšlet, aby vůbec do popisek něco hloupého napsala.

Štěpán Mareš (CZ), "Střed středu". Tak k této práci jsem před časem psal oponenturu a vedl polemiku se Štěpánem Kotrbou v Britských listech. Směrem k Můstku nevypadá zle, bílá krychle dobře komunikuje s hranatým domem v pozadí, od Můstku k Národnímu muzeu je to už horší. Autor, diplomant atelieru Prof.Beránka objekt dodělal tak, jak chtěl. Spirála je zlatá a zespoda nasvícená. Škoda že do prostoru skoro nikdo nevstupuje, záměr je docela funkční, člověk se najednou na přelidněné ulici ocitne v soukromí a má možnost přemýšlet, pokud se dovnitř nenahrne třeba zájezd z Mikulova. Potvrzuji si, že objekt tady opravdu nemusí být, konec konců byl hlavně klauzurou. Olga Dvořáková ale všemu nasadila korunu když napsala, že jde o pomyslný prostor, ve kterém se otáčí sám autor! Máš to zapotřebí? Ptám se večer v kavárně Štěpána, který ze slušnosti jen krčí rameny. Asi ne.

Dennis Oppenheim (USA), "Vzdušné klozety". Reálné pisoáry, mísy a umyvadla připevněné na vysokých tyčích Oppenheim prý poprvé vystavil v Miami, kde instalace odkazovala na tamní hurikány, které z domů vytrhávají podobné předměty a unášejí je ve větrných vírech. Takže další umělec, který instaloval svoji práci mimo kontext a stejnou věc nazval navíc pokaždé jinak. Zde jsou to stromy, protest proti utlačování přírody. No vida, jakpak se bude jeho kreace jmenovat příště?

Vytisknout