Svým tělesným utrpením papež vzdáleně připomínal ono dávné utrpení na Golgotě. Jeho stav mu osobně bohužel nesliboval žádné dramatické "vzkříšení", jaké měl v onu Velikonoční neděli svými ústy slavně hlásat o Ježíši jako vzkříšeném a oslaveném Kristu. Hned (a ne poprvé) se začalo --- ne dost citlivě --- v různých médiích spekulovat o tom, kdo asi vystřídá Jana Pavla II. v jeho úřadě.

Koneckonců už několik posledních let se všelijak objevovaly názory, zda by neměl papež odstoupit, když nemůže naplno zastávat svůj úřad. Kdo z nás, kdo jsme nesdíleli s hlavou církve vatikánský život v jeho různých podobách, ví, zda jsou takové výtky do února tohoto roku --- do posledního těžkého papežova onemocnění --- oprávněné?

I teď, už ve stínu chystaného pohřbu Jana Pavla II., se ponejvíc jen se zadostiučiněním uvádí, co všechno velkého vykonal; samozřejmě že méně se uvádí, jaké problémy v tom našem složitém životě k řešení nám --- katolíkům, i nekatolíkům, ba i lidem bez náboženské víry --- zanechal, a to bez ohledu na vlastní problémy církevní, dogmatikou počínaje a zásadami pro životní praxi rozhodně nikoli konče.

● ● ●

Jan Pavel II. byl naprosto nepřehlédnutelně v pravém slova smyslu "misionář", anebo skromněji řečeno --- "pastýř". Jako pastýř cestoval tisíce a tisíce kilometrů, aby přímo mezi věřícími burcoval jejich horlivost ve víře. Byl si vědom laicizace tohoto našeho světa; tomuto laickému světu stavěl do protikladu misii svého dobrého slova, gesta, povzbudivého úsměvu nebo soucitného objetí. V tomto ohledu nutně musí překvapovat (zvláště zvenčí), kolik jen lidí bylo za jeho pontifikátu blahoslaveno nebo oslaveno "svatostí".

V době, která rozhodně neoplývá obecně prostoduchým nadšením z možnosti zázraků, poslední papež stihl jako poslední autorita povýšit mimo přirozený průběh věcí aktivity tolika smrtelníků, jako se to nepodařilo všem jeho předchůdcům dohromady. Právě těmi rozmanitými a komisionálně prošetřovanými "zázraky" byla podepřena všechna ta slavnostní jmenování do sboru "světců". Nebyla to až příliš opovážlivá výzva stávající vědě s její rozmanitě prověřovanou skepsí? Samozřejmě že už příkladný život, nejednou se obětující svému společenství, je něčím výjimečným. Ale jedná se u těch deklarovaných "zázraků" s dostatečnou důvěryhodností o činy či efekty, které se vymykají racionálnímu vysvětlení?

Jsme, či nejsme se svými životy na počátku 21. století? Je život pořád ještě takovým mystériem, že musí být uplatňování antikoncepce považováno za hřích? Aby nebylo mýlky. Život je vzácný dar. Není samozřejmostí. Je ale v pořádku, pokud se hlásá, že k pohlavnímu styku by mělo docházet výlučně jen v zájmu rozplozování? Může být v pořádku, pokud se jako účinná ochrana před AIDS vyhlásí abstinence svobodným a věrnost nábožensky sezdaným lidem? Zvláště když se ví, jak málo platí jakékoli argumenty, když se v člověku krev "vaří"? Navíc třeba v Africe, kde nejednou už dříve zrozeným dětem zemřou vinou nákazy AIDS postupně oba rodiče a děti pak nepoznají mj. také vinou nedostatečné ochrany rodičů před nákazou žádný model rodiny?

Samozřejmě se ví, že papež Jan Pavel II. ve svých nabádavých projevech nepoužíval slova "kondom". Nemělo by také dozajista být vnímáno jako norma, aby mezi námi lidmi zavládla zcela povrchní promiskuita. I když sexualita se samozřejmě považuje za přirozený projev. Odpovědnost za sexuální projevy vystavit v choulostivém věku zkoušce odříkavé vůle je ovšem "platónsky" absolutní ideál; málem nadpozemský, zvláště v naší tolik sexualitou rozjitřené době. Nejen z důvodů pragmatických, ale také s ohledem na to, jak jsou známy rozmanité způsoby náhradního početí, by stálo za to, aby se snad i ty "kondomy" nějak přiměřeně dostaly mimo hříšnost.

Je tu taky závažný problém kněžského dorostu v Římskokatolické církvi. Celibát je nemalou zábranou či brzdou pro nejednoho možného adepta kněžství. Celibát nebyl od samého počátku křesťanství podmínkou kněžského úřadu. Ve vrcholném a pozdním středověku mohl nashromážděný církevní majetek sehrát nezanedbatelnou roli jako materiální základ k rozvinutí hospodářství a kultury věřících. Bohatství církve ale nakonec navodilo nespokojenost s životem mocných prelátů a kritika jejich "renesanční" rozmařilosti dovedla Evropu k protestantské revoluci 16. století. (Anglikáni udělují ránu z milosti celibátu pro kariérní duchovní, když připouštějí biskupskou ordinaci homosexuálně orientovanému kandidátovi. Nemalé materiální ochuzení Římskokatolické církve v USA znamenají procesy s homosexuálními knězi; rozmanitá "odškodné" stojí tam miliony dolarů.) Už dnes Římskokatolická církev nemůže adekvátně zajistit činnost v řadě diecézí proto, že nemá dost kněžského dorostu. (Kolik jen polských kněží působí přímo v Německu, protože tam není dost vlastních!) Copak nefungují přijatelně církve umožňující svým kněžím ženitbu? A proč nejsou způsobilé pro kněžskou službu --- při dnes už vnímané rovnoprávnosti obou pohlaví --- ženy?!

● ● ●

Není lehké jakkoli posuzovat působení člověka, je-li mu dáno být v čele nějaké instituce déle jak čtvrt století; zvláště když je to čas plný naprosto nečekaných vědeckých objevů a zrovna tak nepředvídatelné sociální dynamiky (když už si nebudeme všímat rizik spojených s nyní známými možnostmi kolize naší Země s nebezpečnými meteority a planetkami, anebo s hrozbou klimatických změn, či dokonce očekávaného zániku našeho Vesmíru v daleké budoucnosti).

Jan Pavel II. určitě toho kladného během svého pontifikátu vykonal mnoho. Římskokatolická církev má nyní přes miliardu svých vyznavačů, a to na všech kontinentech. Přitom nejvíce katolíků z tohoto počtu je v Latinské Americe. Plných 43 %. V Evropě je katolíků "jen" 25 %. Je otázka, jak to, že katolíků v Evropě ubývá. V Rakousku ubylo od roku 1970 celých 18 %, ve Francii 12 %. Katolíků přibylo za tu dobu hodně v Kongu (20 %) nebo v Mikronésii (37 %). Přitom ve stávajícím sboru kardinálů je Evropanů plných 52 %. Je velkou zásluhou Jana Pavla II., že z Latinské Ameriky je jich "aspoň" 17 %.

Je pravda, že Jan Pavel II. po svém zvolení papežem výrazně přispěl k rozvoji dělnického protestu proti komunistickému režimu v Polsku. Obtížně bychom jej mohli automaticky považovat za bořitele komunismu v tehdejších státech "socialistické soustavy", včetně Československa. V tomto ohledu význam Gorbačova zůstává zatím nedoceněn. Citlivý je také "ekumenismus". Jan Pavel II. sice s nábožnou úctou navštívil od katolíků předtím tabuizované svatyně židů nebo muslimů a srdečně se setkal také třeba s tibetským dalajlámou nebo s patriarchy východních křesťanských církví. (Navíc přijímal také nejednou možná z církevního hlediska kontroverzní politiky.) To ale automaticky neznamená, že by počítal s rovnocenností těchto dalších uskupení vůči katolicismu. Jako přesvědčený katolík musel papež počítat s tím, že žít vedle sebe církevně v míru je jen první fáze příštího splynutí v té jediné pravé víře, za kterou samozřejmě považoval víru katolickou. Může překvapovat, že v doktrinární oblasti nedávno (31. 10. 1999, přímo v Augsburgu!) katolíci slavnostním způsobem přešli na lutherské pozice v otázce spásy; že k ní jsou dány předpoklady díky boží milosti, nikoli jako nárok daný způsobem vlastního života.

Nejednou se v komentářích vyzvedalo, jak hezky Jan Pavel II. oceňoval Jana Husa. A na druhé straně se také již prohlašovalo, že svatořečení Jana Sarkandera bylo aktem porozumění vůči Moravanům (!). V tomto kontextu je zřejmě žádoucí připomenout aspoň to, že Jan Hus byl v Kostnici upálen jako věřící katolík. Měl by být --- jako přesvědčený mučedník víry --- v souladu s normami pro svatořečení prohlášen za světce; což kuriálními filtry ovšem projít nemůže. Kontroverznost postavy Jana Sarkandera také zamlžovat ohledy na nějaké lokální zájmy a tradice věřících není zrovna optimální.

● ● ●

Že ovšem byl Jan Pavel II. významným papežem, je zcela nepochybné. Jeho osobní charisma bylo nepřehlédnutelné. Odpuštění zločinu Agčovi, který jej chtěl zastřelit, také není samozřejmost. Nacházel prostá slova k vyjádření svých pocitů; vystupoval nanejvýš neokázale. Kolika jen rozmanitými jazyky se snažil vždy oslovit svá shromáždění, jen aby dosáhl přiměřeného kontaktu, nejen mezilidsky, ale též s ohledem na účinné šíření vlastní hluboké víry v Ježíše Krista, Matku boží a přímo v Boží majestát, vnímaný v duchu Apoštolského vyznání víry. Svůj soucit s trpícími vyjadřoval tak, že tím vnukal důvěru. Způsob, jak během svého náročného úřadu se snažil překonávat ony nepřekonatelné potíže s Parkinsonovou nemocí, je obdivuhodný. Nezdá se být přehnané, když v některých komentářích čteme, že je už dnes Jan Pavel II. považován za největšího papeže 20. století.

Už brzy bude hledat kardinálské konklave nástupce za Jana Pavla II., prvního papeže po 455 letech, který nebyl Ital. Ta volba v roce 1978 byla pro římskokatolickou církev velmi šťastnou volbou; byť s řadou kontroverzních stínů daných "konzervativním" přístupem k některým palčivým otázkám. Podaří se volebnímu shromáždění kardinálů najít vhodného nástupce tak, aby také pro věřící miliardu sto milionů se stal nový obdobným symbolem víry, odvahy a morálního zaujetí, jakým už teď je pro stávající svět zesnulý papež Jan Pavel II.?