8. 4. 2005
Poslední věci člověkaV souvislosti s úmrtím papeže Jana Pavla II. vyvstala řada otázek. V Polsku bylo slyšet silný hlas, aby byl zesnulý papež pohřben v krakovském královském Wawelu. A kdyby tohle nebylo možné, aby aspoň jeho srdce tam po smrti mohlo spočinout. A pokud by ani tomu Vatikán nemohl vyhovět, nechť aspoň trochu prsti z polské země je uloženo do papežovy rakve. |
Ten základní "národně" vnímaný pocit a ta přání s takovými masově vnímanými emocemi spojená rezonovala v srdcích minimálně těch 97 % Poláků, kteří se hlásí k římskokatolickému vyznání. Samotná římskokatolická církev je ovšem nadnárodní a nadstátní organizací, takže muselo být od samého počátku jasné, že realizace oněch shora zmíněných přání byla předem odsouzena k nezdaru. Sám papež Jan Pavel II. během svého pontifikátu měl ve své vatikánské "domácnosti" kolem sebe řadu svých krajanů. Byli také hojně zastoupeni v modlitbách kolem jeho lůžka mezi těmi třinácti přítomnými osobami, když se již loučil se svým životem. Papežovým důvěrníkem už z dřívějších dob a až do samotného konce života hlavy církve byl Stanislaw Dziwisz, zprvu prostý prelát, a až hodně pozdě posléze arcibiskup; a navíc osobní přítel, smí-li se to takhle vyjádřit. Také kupodivu papežova poslední vůle byla napsána polsky. Římskokatolická církev je institucí s málem tisíciletou historií. Papežská důstojnost vyžaduje řadu obřadných kroků i po smrti nejvyššího církevního hodnostáře. Kardinál-komorník se po papežově smrti stává dočasným vrchním správcem církve. Zároveň se ujímá v přítomnosti dalších hodnostářů některých obřadných aktů. Stojí nad tělem právě zesnulého a třikrát jej osloví původním křestním jménem. Nato je umístěna rouška na papežův obličej. To podle dávné tradice proto, aby bylo patrno, zda ležící tělo nevykazuje přece jen nějaké znaky dýchání. Byly s tím vším spojeny i některé další svérázné zvyklosti, snad už dnes neudržované, ne-li "apokryfní", jako trojí poklep malým stříbrným kladívkem na papežovo čelo. Teprve pak následuje výrok kardinála-komorníka, že "Papež je mrtev". Poté jsou z místnosti odstraněny osobní věci papežovy. Jeho byt je zapečetěn. Dojde na rituální zlomení papežského prstenu. Prsten nese papežovo jméno a je na něm rytina sv. Petra jako rybáře, který háže ze člunu do vody svou síť. Ten prsten bude později umístěn do papežovy rakve. Sám papež je převlečen do pohřebního pontifikálního šatu. Jeho mešní ornát má barvu červenou. Jehněčí vlna bílého pallia má symbolizovat to, že jeho nositel byl "dobrým pastýřem". Bílé plátno alby (spodního oděvu) je znakem čistoty svědomí. Štólou z hedvábí jako kdyby nějak mělo vzdáleně být něco naznačeno z oné tíže, připomínající Ježíšem nesený kříž na Golgotu. Opásání lněným pásem je vnímáno jako symbol skromnosti. Jen ta bílá mitra, zlatem vyšívaná, viditelně připomíná ono důstojenství moci. Pátek je dnem pohřbu. Následuje pak devět dní smutku. Ale přímo v den pohřbu je uspořádána poslední smuteční pocta zesnulému papeži celebrovanou velkou mší přímo před Svatopetrskou basilikou, po níž procesí prochází do basiliky "dveřmi smrti", které jsou na levé straně vchodového průčelí do chrámu. Na té levé straně je pak také vchod do podzemních prostor vatikánské basiliky, kde by mělo být posléze papežovo tělo uloženo "k věčnému odpočinku", pokud by nedošlo k jeho novému umístění po případném svatořečení. V podzemních prostorách pod basilikou by byl Jan Pavel II. 148. papežem, který by byl zde pohřben. Pokud jde o samotný sarkofág, do něhož bude posléze uložena rakev se zesnulým papežem, ten je z mramoru. Nejvnitřnější rakev se dělá z cedru. Pak je další pečetěná kovová rakev s označením jména a závažných dat zesnulého. Vnější rakev se dělá z jilmu nebo dubu, k symbolizování důstojnosti zemřelého, opět s bronzovou plaketou připomínající jméno a závažná data mrtvého papeže. Je tradicí vkládat přímo do vnitřní rakve papežský "rybářský" prsten, spolu s rozmanitými doklady jeho pontifikátu, jako --- v malém sametovém váčku --- např. medaile, kopie dokumentů, anebo i doklad o úmrtí. Ta prsť z polské země v rakvi uložena nebude. Polooficiální papežův životopisec George Weigel už papeže Jana Pavla II. označil za nejvýznamnějšího papeže od renesance. Už když ho konkláve zvolilo papežem 16. října roku 1978, byl Karol Wojtyla nejmladším papežem za posledních 132 let. Podle tradice, odpočítávané od sv. Petra, byl Jan Pavel II. 263. papežem v té dlouhé řadě vrcholných hodnostářů Římskokatolické církve. Pro obřadnou mši svatou v neděli hned po papežově smrti kardinál Angelo Sodano ve své homilii na počest zemřelého papeže měl ve svých písemných podkladech uveden přímo u papežova jména přívlastek "Veliký". Ta homilie by ovšem měla být v písemném znění uložena přímo do rakve zesnulého papeže. Přitom Římskokatolická církev tím čestným přídomkem "Veliký" poctila předtím během celé své historie jen DVA papeže, Lva Velikého (v 5. století) a Řehoře Velikého (o půl druhého století později); oba nikoli bezprostředně především jen za výkony věroučné. Jedno se zdá být už teď jisté: jedním z příštích světců Římskokatolické církve se zřejmě stane také Jan Pavel II. Koho vynese konkláve na jím osiřelé místo, se dovíme až po 18. dubnu. Jan Pavel II. byl za papeže zvolen třetí den, po osmi hlasovacích kolech. Je jistě hodno pozoru, že nyní z těch 117 kardinálů-volitelů jejich většinu (až na 3) jmenoval za svého života ještě sám Jan Pavel II. Pozn. ed. Římskokatolická církev, často ve zkrácené ač nepřesné podobě katolická církev je tou součástí křesťanství, která se vyznačuje latinským obřadem a plným společenstvím s římským biskupem - papežem. Až 2. vatikánský koncil deklaroval ve své konstituci Lumen gentium (čl. 8), že "jedna, svatá, katolická a apoštolská" církev "subsistuje (subsistit, uskutečňuje se) v katolické církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním." V dopise biskupa Ignáce Antiochijského (+před 117) se vyskytuje poprvé výraz "katolická církev" pro souhrn křesťanských obcí: "Kde se objeví biskup, tam má být obec, kde je Kristus Ježíš, tam je katolická církev." Účastníci 1. ekumenického koncilu nicejského (r. 325) rozuměli pod catholica et apostolica ecclesia souhrn všech lidí, kteří věří v trojjediného Boha. Ekumenický koncil v Konstantinopoli (381) vyznal víru v una catholica et apostolica ecclesia. Přídomky "katolická" a "apoštolská" sloužily k označení určité místní církve nebo také souhrnu místních církví, který se vztahoval k jednomu apoštolu. Když se od konce 4. stol., zvláště na základě císařské státní církevní politiky, tvořilo v církvi římské právní vědomí, stávaly se pojmy římská a katolická téměř souznačnými. Nejpozději v 7. stol. se objevuje v římské kurii stále více tendence zužovat universalis ecclesia (všeobecná církev) na romana ecclesia (římská). Tyto snahy souvisely s důsledně prosazovanou teoretickou i praktickou profilací cathedra Petri (stolce Petrova). Na Východě narazil tento vývoj na nedůvěru a odmítnutí. Přesto byl výraz catholica ecclesia používán ještě za doby papeže Lva IX. (1049 - 1054), nehledě k různým organizacím a tradicím církví, jako společné jméno pro církve na Východě i na Západě, přičemž však, zvláště na Západě, zaznívalo v tom uznání přednostního postavení biskupa římského. Západní církev či západní křesťanství označuje církve, které mají své kořeny v západní části římské říše, tj. dnes dohromady římskokatolickou církev a protestantské církve. Tohoto pojmu se užívá pro odlišení těchto církví od východních církví. O západní církvi jako takové se hovoří i před rokem 1054, avšak v té době (tj. 1. tisíciletí) existovalo mezi západní a východní církví (tj. dnešními pravoslavnými] a katolickými církvemi východního ritu církevní společenství, tj. jednota. K církevnímu vzestupu Říma, při němž spolupůsobila antická idea Říma, došlo jen v konkurenci s východořímským císařským městem Konstantinopolí a tamějším patriarchátem. Četné spory (např. obrazoborectví, christianizace Bulharska, církevní spor za Fotia, západní církevní rozkol, křížové výpravy) vedly zvláště v době křížových výprav (r. 1204 zřízení latinského patriarchátu v Konstantinopoli) k pomalému, ale stálému vzdalování života církví na Východě a Západě, aniž bylo možno uvést přesné datum oficiálního rozdělení. Na Západě vznikl od Karla Velikého (768 - 814) model středověké říšské církve, který přivodil těžké konflikty mezi papežstvím a císařstvím (viz gregoriánská reforma, spor o investituru). Za papežů Inocence III. (1198 - 1216) a Bonifáce VIII. (1294 - 1303) dosáhlo papežství vrcholů své politické moci. Úpadek, začínající ve 14. stol., byl zaviněn hlavně takzvaným babylónským vyhnanstvím papežů v Avignonu a následujícím velkým papežským schismatem. Téměř smrtelná krize byla překonána jen za cenu konciliarismu na koncilu kostnickém. Avšak obava před pozdějším znovuožitím koncilové myšlenky provázela papeže daleko do novověku. Nejtěžší ránu utrpělo papežství, které do té doby ovládalo západní církev, českým husitstvím a reformním hnutím Martina Luthera, které neskončilo obnovou římskokatolické církve, nýbrž rozštěpením na konfesní církve, které teď dostaly vlastní označení (římskokatolická, protestantská, luteránská, kalvinistická, reformovaná, českobratrská evangelická). |
Katolická církev | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
10. 4. 2005 | Britské listy nechápou odkaz člověka Karola Wojtyly | Michal Rusek | |
10. 4. 2005 | Edikty Jana Pavla II. usmrtily miliony lidí | ||
10. 4. 2005 | Vatikán a antikoncepce | Boris Cvek | |
10. 4. 2005 | Dogma, dogma | Bohumil Kartous | |
10. 4. 2005 | Chce se mi zvracet | ||
10. 4. 2005 | Kdo páchá genocidu? | Boris Cvek | |
8. 4. 2005 | Fidel Castro a Jan Pavel II. | Zdeněk Jemelík | |
8. 4. 2005 | Poslední věci člověka | Miloš Dokulil | |
8. 4. 2005 | Zemřel papež, ach jo | Bohumil Kartous | |
8. 4. 2005 | Smrt v přímém přenosu | Jindřich Jůzl | |
8. 4. 2005 | Zpáteční lístek do Říma | František Schilla | |
8. 4. 2005 | Závěť Svatého Otce | Jan Pavel II. | |
8. 4. 2005 | Jak brání na Filipínách katolická církev normálnímu životu lidí | ||
8. 4. 2005 | Český klérus proti Vatikánu | Miroslav Polreich | |
7. 4. 2005 | Papež věrný koncilu | Boris Cvek |
Karol Wojtyla - papež Jan Pavel II. | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
10. 4. 2005 | Britské listy nechápou odkaz člověka Karola Wojtyly | Michal Rusek | |
10. 4. 2005 | Edikty Jana Pavla II. usmrtily miliony lidí | ||
10. 4. 2005 | Dogma, dogma | Bohumil Kartous | |
10. 4. 2005 | Chce se mi zvracet | ||
10. 4. 2005 | Kdo páchá genocidu? | Boris Cvek | |
8. 4. 2005 | Smrt v přímém přenosu | Jindřich Jůzl | |
8. 4. 2005 | Závěť Svatého Otce | Jan Pavel II. | |
8. 4. 2005 | Inpytlopedický týdenní úslovník Lýdie Junkové | Lýdie Junková | |
8. 4. 2005 | Český klérus proti Vatikánu | Miroslav Polreich | |
8. 4. 2005 | Fidel Castro a Jan Pavel II. | Zdeněk Jemelík | |
8. 4. 2005 | Poslední věci člověka | Miloš Dokulil | |
8. 4. 2005 | Zemřel papež, ach jo | Bohumil Kartous | |
7. 4. 2005 | Papež chtěl odstoupit už v roce 2000 | ||
7. 4. 2005 | Papež věrný koncilu | Boris Cvek | |
7. 4. 2005 | Blýská se konečně na lepší časy? | Patrik Veselý |