Proč taky se zdá, že jde o "střet civilizací"?

21. 9. 2006 / Miloš Dokulil

Nechci teď vycházet ani z původní útěšné koncepce Fukuyamovy, ani z Huntingtonova sugestivně katastrofického pojetí. Nelze ovšem přehlédnout, že mezinárodně-politicky i sociálně svět po druhé světové válce nabral naprosto nový kurs. Zvyšovalo se tempo i produktivita výroby. Na "Západě" vstoupily ženy už natrvalo do pracovního procesu a existenčně se odpoutaly jak od závislosti na mužích, tak od touhy mít více dětí. Stát musel zajistit sociální jistoty; včetně penzijního pojištění. Německo a Japonsko mohly nastartovat raketový vzestup, když nesměly zbrojit. Ještě v době vzájemného soupeření dvou supervelmocí (USA a SSSR) bylo postupně i v tzv. socialistických státech posléze jasné, že robotizace a automatizace změní jak výrobu, tak postavení v práci. Od devadesátých let vzniklo zcela nové klima v rámci pokračující "globalizace" a příprav "informačního věku". Americká převaha prakticky ve všech oblastech se sice poněkud zmenšila, ale hegemonie USA zůstala ve světě zachována. Překvapivě kromě pokračující integrace Evropy také "asijští tygři" získali významný podíl ve světové ekonomice. V posledních letech nelze už vůbec ignorovat význam Číny a Indie; především dynamiku a zítřejší perspektivy musí svět vzít vážně v úvahu. V dalším rozvoji tzv. západní civilizace hraje zcela zásadní roli věda a zcela nové technologie. Náboženství je považováno za soukromou věc věřících.

Brzy po 2. světové válce se dostaly do politického pohybu závislé země a kolonie v Africe a v Asii. V těchto zemích nebyly okamžitě podmínky k hospodářskému vzestupu. V muslimských teritoriích navíc zůstala nepřerušeně zachována síla nábožensky fixované tradice. Islámu zůstalo tmelící pouto nejen pro rodinu, ale taky kupodivu pro občanské smýšlení. Přitom v muslimském světě se stále rodí hodně dětí, což neúnosně zvyšuje nároky na jejich existenční zajištění. Navíc některé muslimské státy mají to štěstí, že je v nich ropa. Jinak tečou a jsou distribuovány zisky z ropy v Saúdské Arábii a jinak třeba v Kuvajtu. Na ropě postavil sociální jistoty občanů Libye Kaddáfi. Zoufale musí každému Palestinci připadat ekonomická závislost na Izraeli. Islám zůstal zároveň stále věřícímu muslimovi jistotou také v oblasti politické i soudní. Bylo tomu tak hned od počátku, když s obtížemi Muhammad razil svému učení cestu. Učení Koránu zůstalo živým i v dnešní společnosti. V některých zemích jsou Koránem určeny jak výkonné, tak i zákonodárné funkce; nejsou-li jím přímo suplovány v praxi.

Pokud připustíme Montesquieuovo tvrzení, že nikdy v naší "západní" společnosti nebylo ve shodě trojí --- zákony, čest a náboženství --- pak v islámu najdeme tuto trojici naopak proklamovaně stále pohromadě. Jako kdyby šlo v islámu o spojité nádoby. Pak cokoli, co zavadí nedobře o kteroukoli složku, vadí. A je ten možný šrám generalizován do všech etáží, v nichž může být vnímán. Nezapomínejme, že ti, kteří se z jiného civilizačního zázemí bezděčně dopustili přehmatu, samozřejmě nepatří do vlastního muslimského hodnotového systému. Muslim se díky tradici, v níž žije, bude stěží vžívat do tradic "nevěřících"; i kdyby také šlo o vyznavače "Knihy". Potenciálně choulostivá karikatura není pro muslima výrazem svobody projevu. Je mimo zákon; narušuje jeho čest a uráží jeho náboženské přesvědčení. Totéž se automaticky týká citátu, v němž je kategoricky a celkově znehodnocen Muhammadův odkaz. Na kontextu pak nezáleží. Pro muslima je automaticky takto urážen jeho nábožensky žitý život, a tím i jeho osobní integrita.

Muslimové také nesrovnatelně silněji žijí rodinným a rituálně náboženským životem než běžný křesťan. Tolerance vlažného křesťana je pro muslima povážlivá. Konstruktivně vyúsťující "dialog" katolického preláta se vzdělaným muslimem o božském vnuknutí textu Koránu Muhammadovi je nemyslitelný. Ty dvě víry nemohou nezůstat konkurenčními, bez ohledu na možné vzájemné symbolické kontakty.

Stěží si lze představit, že by tyto dva náboženské zdroje víry našly společný jmenovatel. Jediná naděje na případné postupné utlumení krajních projevů vášní je vyšší sociálně-kulturní úroveň v islámském světě, jakou ovšem nelze dosáhnout okamžitě a bez řady bolestných opatření v organizaci hospodářského, intelektuálního, sociálního a politického života. V islámu si lze stěží představit něco obdobného reformnímu lutherství (vůči katolicismu) nebo pochybám o Ježíšovu božství, jak to v Evropě začalo prosakovat od konce 17. století (přímo mezi evangelíky). A to přesto, že sám islám má přinejmenším dvě velké tradice, které se vzájemně jen obtížně tolerují (sunnité a šíité). Tam kde je předmětem zájmu víra, analytický rozum nenajde samozřejmě adekvátní uplatnění. Racionalita nemá s případným darem víry nic společného. A síla osobního přesvědčení nezná zpravidla překážek; osvědčuje se okázale na nesmiřitelném boji s nepřítelem...

Vytisknout