26. 4. 2005
Některé vatikánské dominanty (1)Nepolemicky na okraj současné diskuse v BLPředevším bych rád poukázal na to, že zadaný horizont otázek by měl zároveň vymezovat mantinely k rejstříku možných odpovědí. Suverénně napadat nevyřčené teze je ovšem efektní vždy, když taková polemika automaticky u čtenáře nevyvolá paralelní zkoumání výchozích argumentů bezděčného původce té kritické ozvěny. Kritik pak nejednou mívá výhodu toho, kdo jakoby opanoval bojiště, protože přišel jen spočítat mrtvé. |
Takový posuzovatel má automaticky v moci interpretaci výchozích tvrzení kohosi, jehož svou kritikou může sugestivně sežehnout a sám se pasovat na vítěze v tom argumentačním klání; alespoň do té doby, než přijde se svou "troškou do mlýna" někdo další. Je-li předmětem možné diskuse a následné polemiky náboženská víra, je situace o to horší, že už samotná výchozí kritéria adekvátnosti jak předkládaného materiálu, tak způsobu jeho uplatnění vytvářejí hráz pro vzájemné totální neporozumění dříve, ještě než k vzájemné výměně stanovisek vůbec dojde. Jinak argumentuje římskokatolík, jinak třeba stoupenec Svědků Jehovových, a zase jinak atheista (od řeckého "theos", tj. "bůh", se záporkou "a-") nebo deista (od latinského "deus", tj. "bůh"; čerpající víru v Boha mimo deklarovaná "svatá písma"), případně agnostik (od latinského "agnosco", tj. "neznám"), ne-li přímo bezvěrec. Problémem tu především je předchozí intelektuální výbava k takové citlivé a náročné polemice u zúčastněných aktérů. Ani pak není automaticky dáno, že diskutující naslouchá tomu, co a proč asi říkají jiní, často z velmi odlišných názorových pozic uvažující debatéři. Ve svém textu nebudu komentovat shora vytčenou polemiku v BL. Mám za to, že by pro začátek mělo být odpůrcům papežské politiky jasné, že "politicky senzitivní" dominanty nezasahují přímo terén, který je životně důležitý pro každou církev, totiž dogmatickou tresť vyznávané víry. I když je svým způsobem "politikum" také případné ekumenické úsilí mnohých církví, je tu současně v sázce celá stávající tradice společenství navenek verbálně usilujících o případnou příští jednotu. Jednotlivé církve a náboženská hnutí se vzájemně nemálo liší jak kodexy "svatých" textů, tak rituály a hodnototvornými zvyklostmi. Při předpokladu vlastní "pravověrnosti" (tedy "orthodoxie") hrozí slabším partnerům možného sjednocení s mocensky silnějším partnerem ztráta vlastní věroučné "tváře", což může málokdo připustit (bez ohledu na smířlivá slova či gesta). Vzájemné kompromisy ve víře lze očekávat stěží, jsou-li konfrontovány s očekáváním spásy především pro pravověrné. Pro začátek se samozřejmě pokusím detailně se nevztahovat k celé kristologické problematice, i když až příliš mnohé z ní vychází a na ní stojí. Koneckonců kritikové vatikánské politiky nezkoumají Apoštolské vyznání víry nebo dogmatická vymezení Ježíšova "božství", nýbrž praktické postoje Římskokatolické církve plynoucí z jejích stanovisek např. k ochraně před početím nebo k případné ordinaci žen na kněžství, ke statutu homosexuálů ve společnosti a podobná senzitivní nebo po staletí tabuizovaná témata. Navíc případné přívlastky "konzervati(vi)smus" nebo "liberalismus" se automaticky netýkají přímo katolické (nebo v širším smyslu "křesťanské") věrouky, nýbrž byly převzaty z politické sféry. Dnešní doba v tomto ohledu nenavazuje ani na kristologickou kritiku z první poloviny 19. století, ani na následné kierkegaardovské konotace křesťansky náboženské víry (vylučující poznatkovou základnu pro vlastní víru). --- Níže následuje pokus o nepolemický úvod k diskusi o devatero námětech, spolu s již načrtnutou závěrečnou úvahou, a to o předpokladech a kritériích "náboženské zkušenosti"; vše "na pokračování", bude-li dostatečný zájem. ***** Rozhodně nebudu ze široka líčit takřka hypnotickou atmosféru, jakou umějí tak dokonale prezentovat televizní přenosy náboženských obřadů. Mediální zprostředkování takových událostí sugeruje divákovi, že se přímo podílí na přenášeném ceremoniálu; dokonce s výhodou větší prostorové bezprostřednosti přenášeného záznamu, než jakou má většina účastníků přímo na místě. Prý to bylo 12 nekonečných minut, po něž seděl ještě o letošní Velikonoční neděli Jan Pavel II. u okna v průčelí basiliky a ač se mu již nepodařilo oslovit shromáždění na Svatopetrském náměstí, nepřipouštěl, aby jeho suita nějak retušovala ty potíže tím, že by jej odsunula od okna. Možná že právě tento vzkaz o pokusu překonat utrpení a selhání těla nabyl pro svědky tohoto televizního přenosu aktuálně většího významu než zřejmě diskutabilní postoje tohoto papeže např. k antikoncepci nebo jím prokazovaná výjimečná úcta mariánskému kultu. Při prostším vnímání lidského života u milionů lidí pak další závažné a dogmaticky zaštítěné náměty spojované s Janem Pavlem II. zůstávají zcela mimo vnímané (a také často problematicky detekovatelné) zorné pole. Mám osobnost Jana Pavla II. spojenou mj. také s důrazem, který během svého života kladl na význam kultu Panny Marie. V tomto ohledu samozřejmě nebyl od počátku svého života v představovém a hodnotovém vzduchoprázdnu. Je zbytečné tu připomínat, jaký silný vliv na člověka mají tradice osvojené hned v dětství. Karol Wojtyla uctíval tzv. "Černou Matku boží" od svého mládí; v Czenstochowé jí uctívá celé Polsko po řadu staletí. Panna Maria nebyla ovšem předmětem kultu po celé dějiny křesťanstva. V tuto chvíli předběžně podotkněme jen to, že dogma o "Neposkvrněném početí" bylo vyhlášeno teprve před sto padesáti lety (r. 1854). Snad ještě zásadnější mariánské dogma bylo pak proklamováno zhruba před pouhým půl stoletím (r. 1950): že byla Panna Maria přijata do nebeské slávy. Jinými slovy, představa, že byla vzata na nebesa, se stala předmětem dogmatické jistoty až v "atomovém věku". Na tomto místě si připomeňme mariánské poutní místo Fátimu (v Portugalsku). Zhruba 60 let po lurdských "zjeveních Panny Marie" pasačce Bernadettě (r. 1858) mělo právě ve Fátimě dojít k obdobným zjevením třem pasáčkům, a také v jeskyňce. Bylo to během 1. světové války, v roce 1917. Těm dětem nebylo ještě ani deset let, když se jim začal podle jejich vyprávění zjevovat --- už roku 1916 --- anděl. Nejmladší holčičce tehdy bylo teprve šest let, chlapci sedm. Kupodivu nejstarší z těch tří dětí si pak do dalšího života zapamatovala podle svého sdělení celkem tři vzkazy z nebes. Ten třetí "vzkaz" byl obestřen po dlouhá desetiletí tajemstvím. K zveřejnění toho "tajemství" světu mělo dojít údajně až roku 1960, ale nedošlo. Do třetice: Ke třetí návštěvě Jana Pavla II. ve Fátimě došlo roku 2000. Zatím předběžně konstatujme, že božská zjevení byla v dějinách vždy interpretována jako "zázrak". Místa, kde k nim mělo dojít, jsou dodnes předmětem nábožné úcty (často s celou řadou svatyň kolem). Římskokatolická církev ustálila posléze zvyklost podrobit jevy považované za zázračné svému procesuálnímu zkoumání. Osoby považované za "svaté" vnímala jako přímluvce u božího trůnu. Privilegované postavení ve věcech víry má od I. vatikánského koncilu papež (dogma o jeho neomylnosti je z roku 1870). Papež Jan Pavel II. si po atentátu na svou osobu byl osobně jist, že mu život zachránila "Matka boží" a po svém uzdravení vykonal jímavou pouť díkuvzdání do Fátimy (v květnu 1982). Pokud jde přímo o zatím jen letmo zde zmíněná "tři tajemství" z Fátimy, na papežův pokyn je zkoumal a svými komentáři opatřil tehdejší kardinál Joseph Ratzinger (nynější papež Benedikt XVI.). Jedinou přeživší svědkyní fátimských "zjevení" zůstala starší sestřenice dvou mladších dětí, Lucie (nar. roku 1907). Ta jako řádová sestra zemřela letos v únoru... |
Katolická církev | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
26. 4. 2005 | Ano, i ONI jsou špatní | Petr Sláma | |
26. 4. 2005 | Katolická církev: "Jsme úplně stejní jako vy" | ||
26. 4. 2005 | Nad nesmyslností diskriminace homosexuálů | Bohumil Kartous | |
26. 4. 2005 | Některé vatikánské dominanty (1) | Miloš Dokulil | |
25. 4. 2005 | Bůh a boj proti AIDS | ||
25. 4. 2005 | Dej přednost víře na hlavní silnici | Alex Koenigsmark | |
25. 4. 2005 | Papež Benedikt XVI. "blokoval vyšetřování pedofilních skandálů" | ||
23. 4. 2005 | Nový papež ostře odsoudil španělský zákon dovolující homosexuální manželství | ||
22. 4. 2005 | Katolický konzervatismus jako strašák? | Tomáš Mosler | |
22. 4. 2005 | Křesťané pod útokem sprosťáků na diskusních fórech | Jan Lipšanský | |
22. 4. 2005 | Šokující! Nový papež je katolík! | ||
22. 4. 2005 | Britské listy jsou webem iráckých vzbouřenců ... | ||
21. 4. 2005 | Velký inkvizitor u vesla | Jindřich Jůzl | |
21. 4. 2005 | Smrt, anebo užívání prezervativů? | ||
21. 4. 2005 | Američané se hádají o Ratzingera už léta |
Joseph Ratzinger - papež Benedikt XVI. | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
26. 4. 2005 | Některé vatikánské dominanty (1) | Miloš Dokulil | |
25. 4. 2005 | Dej přednost víře na hlavní silnici | Alex Koenigsmark | |
25. 4. 2005 | Papež Benedikt XVI. "blokoval vyšetřování pedofilních skandálů" | ||
23. 4. 2005 | Nový papež ostře odsoudil španělský zákon dovolující homosexuální manželství | ||
22. 4. 2005 | Křesťané pod útokem sprosťáků na diskusních fórech | Jan Lipšanský | |
22. 4. 2005 | Šokující! Nový papež je katolík! | ||
21. 4. 2005 | Velký inkvizitor u vesla | Jindřich Jůzl | |
21. 4. 2005 | Smrt, anebo užívání prezervativů? | ||
21. 4. 2005 | Američané se hádají o Ratzingera už léta | ||
21. 4. 2005 | Benedikt "slíbil, že změkčí svou tvrdou linii" | ||
20. 4. 2005 | Nahlas o tichém promlčení | Bohumil Kartous | |
20. 4. 2005 | Ratzinger jako zastánce fundamentalismu | ||
20. 4. 2005 | New York Times: Ratzinger je návratem k dogmatičnosti a k doktrinářství | ||
20. 4. 2005 | Boží rottweiler bude hlídat církev před změnami | ||
20. 4. 2005 | Papa tedesco | Miloslav Zima |