Kosovo: Varianta Štěpána Kotrby?

22. 9. 2006 / Pavel Urban

Tvrdí-li někdo, že Západ v Kosovu postupoval špatně, měl by být schopen popsat, jakou strategii měl zvolit -- to byla v kostce moje polemika s článkem Jiřího Jírovce. Přiloženou poznámku Štěpána Kotrby chápu jako odpověď: Západ měl zvolit pozici nestranného zprostředkovatele a jinak do sporu nezasahovat.

Úspěch takovéto diplomacie ovšem závisí spíš než na kvalitách vyjednavače na dobré vůli znepřátelených stran. A ta se zase odvíjí od jejich cílů a možností. Ve Vietnamu "přeletovali" diplomaté mezi velmocí, která riskovala pouze prestiž a která se chtěla z konfliktu za každou cenu dostat, a tou válčící stranou, která nebyla existenčně ohrožena. O život bojoval pouze antikomunistický Jih, jeho názor už ale nikoho příliš nezajímal.

Podobnou taktiku použila evropská diplomacie i v bývalé Jugoslávii. V Chorvatsku s relativním úspěchem; po počátečním srbském náporu vznikla dočasná rovnováha sil, která byla podnětem k uzavření (rovněž dočasného) příměří. V Bosně se síly vyrovnaly až po třech letech krvavé války. Do té doby jednání ztroskotávala na maximalismu Srbů, kteří měli pocit, že pokračující válkou nemají co ztratit. V této situaci kyvadlová diplomacie nebyla a nemohla být úspěšná. Pod patronátem evropských diplomatů byly uzavřeny desítky dohod, jejichž životnost se počítala v lepším případě na hodiny. A lidé umírali... Evropská diplomacie tak převzala spoluzodpovědnost za probíhající masakry, aniž někomu doopravdy pomohla. Nevím, co je pro ŠOK důležitější, jestli zachraňovat lidi nebo nesloužit západním imperiálním zájmům. Tak jako tak se mi nezdá, že by doporučovaná strategie v Bosně dopadla morálně lépe v porovnání s pozdějším postupem ve věci Kosova.

V Kosovu měli Srbové na své straně materiální převahu, nikoli však čas. V tom připomínala situace Bosnu, na rozdíl od ní se zde ale nevytvořily jasné frontové linie. Pro Albánce byl nepřijatelný status quo. Srbové byli v situaci, kdy jakákoli funkční obnova kosovské autonomie ohrožovala místní Srby, k nimž měl Bělehrad i zbytek Srbska podstatně silnější vztah, než kdysi Američané k Jižnímu Vietnamu. Za těchto okolností je velmi nepravděpodobné, že by například Miroslav Polreich byl úspěšnější než později NATO (i ono se nejprve pokoušelo o diplomatické řešení). Kyvadlová diplomacie by tedy znamenala prakticky totéž, co nic. S důsledky, které jsem popsal dříve.

Nemyslím, že by válka byla nutná k "ekonomickému i politickému vlivu Německa a Spojených států amerických na Balkán". Ale i kdyby, neznamená to, že Německo a USA jsou touto válkou vinny. Jakž takž stabilní stát se nerozpadne proto, že někde v zahraničí uznají separatisty vyhlášenou samostatnost.

Je ovšem pravda, že Jugoslávie na počátku devadesátých let nebyla jakž takž stabilním státem. Autorita federálních orgánů upadala měsíc od měsíce, republiky se nedokázaly dohodnout (a ani se o to příliš nesnažily), ekonomiku dusila hyperinflace i rozklad už beztak chatrného vnitřního trhu. Takovýto stát a jeho ekonomika by ovšem těžko mohly "bránit středoevropským zemím ve vlastním rozvoji a trendu k 'demokratické' Evropě", o blokádě německé dominance ani nemluvě. To už současné poražené, oslabené, ale státotvorně jednotné Srbsko představuje silnějšího hráče.

Není také příliš pravděpodobné, že by takto rozkládající se stát dokázal zabránit občanské válce, a to ani s podporou Západu. Podpora ze zahraničí nemůže v takovém případě nahradit absenci podpory vlastních občanů. (Mluvím o podpoře, nikoli o názoru mlčící většiny, pokud vůbec existovala.)

Politika i diplomacie jsou v prvé řadě uměním možného. Budeme-li to ignorovat, můžeme vzít argumenty ŠOK doslova a předpokládat, že politiku Západu v Kosovu určoval Václav Havel a na jeho objednávku zahájily letouny aliance bombardování Srbska. Nebo si to můžeme vyčítat navzájem: když jste tak geniální, proč jste těm válkám nezabránil sám? Patrně proto, že jste nechtěl ...

Poznámka ŠOK: Ale já jsem chtěl. A také jsem něco udělal... Tento krok způsobil značný posun v politice bývalého ministra zahraničí Kavana a nastartování Česko - řecké iniciativy. Přispěl k daleko zdrženlivějšímu postoji české vlády k akcím NATO na Balkáně a následným humnaitárním cestám českých poslanců do Srbska.

podrobnsoti - Dopis jugoslávskému velvyslanci:
Připomínka jiné války - omluva českých sociálních demokratů za bombardování Srbska ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 22.9. 2006