O předvídatelnosti - o lžích, pravdách a odpovědnosti

22. 9. 2006 / Ladislav Žák

Pokud jsou totiž všichni politici lháři a maďarský premiér tvrdí, že jeho strana a vláda i on sám jsou lháři, pak tu máme krásný případ toho, čemu se říká Zénonův paradox. Prostě je to ona známá věta, že všichni Kréťané jsou lháři, která zazněla z úst nějakého Kréťana. Dosaďme si za Kréťana politika( zdůrazňuji za Kréťana) a Zénonův paradox je tu jako vyšitý. Pokud si ovšem připustíme, že maďarský premiér je politik. A politik to je a navíc je to hráč. Jen je otázkou jestli nechce z téhle hry získat víc něž může ztratit. To je totiž pro každého hráče hrob...

Nejkouzelnější na celé záležitosti je to, že v Maďarsku zjevně lze občany dostat do ulic prostým sdělením, že se jim lže, a nikoliv oním zmiňovaným dlouhodobým systematickým lhaním. Všichni totiž vědí, že lhát se nemá, ale rozpoznat lež od pravdy je sice někdy moc a moc složité, ale popravdě řečeno, většinově se lže shora takříkajíc na hulváta. Alespoň u nás. Myslím, že maďarská vláda a politici vůbec nemohou být ve lhaní o tolik lepší než ti naši. A že by byli Maďaři o tolik hloupější než my, to se mi také nezdá. Z té reakce maďarských občanů je cítit něco jako občanskou hrdost a důstojnost, kterou vidí pošlapanou někým, komu dali většinově důvěru. Možná je to úcta k vlastnímu rozhodnutí, ze kterého si někdo udělal dobrý den. Možná je to pocit odpovědnosti za volbu, nevím. V každém případě je úcta k vlastnímu demokratickému rozhodování a k demokratickému rozhodování jiných jedním ze základních kamenů na kterých stojí moderní demokratická společnost. Bez této úcty je jen parodie na demokracii. Pojďme se podívat, jak je to s touhle úctou u nás...

Byl přijat zákon o registračních pokladnách a několikrát odložen a změněn. Byl přijat služební zákon a byl rovněž několikrát změněn a je stále odkládán. Byl přijat silniční zákon bez toho, že by ho obce byly schopny vykonávat. Byl přijat zákon o zastavení kamiónů v pátek bez toho, že by měly kde zaparkovat. Daňové zákony po vstupu do EU vytvořily nejasnou směs, ze které není patrné, kdo je bandita a kdo hrdina. Nedávno z ministerstva spravedlnosti zazněl jasný hlas, že nový zákon o úpadku a jeho vstup v platnost je ohrožen. Důvod?!? Není počítačový systém a na něm fungující insolvenční rejstřík. V rozpočtu na to nejsou peníze a práce ještě nezačaly, takže se to nedá stihnout. Připadalo mi to jako veselá historka, než jsem si uvědomil, že podobná slova už jsem někde slyšel. Ano, to nám naše drahá Evropská unie začala naznačovat, že nás do schengenského prostoru v domluvené době nepustí, protože nemá hotový počítačový systém a na něm rovněž nějakou evidenci. Asi pohybu osob. Nedávno nám to sdělila naprosto natvrdo, že si budeme muset u starých dobrých patnácti věžových evropských bran ještě nějakou dobu uctivě čistit boty. Takže, jak vidno, podivností kolem demokratického rozhodování je u nás celá řada. A že mají kupodivu zcela jasný společný základ. Jde o procesy, kterými se někdo neustále snaží rozrušovat a relativizovat společenské jistoty a obecnou důvěru lidí v nějaký řád a spravedlnost.

Když píši společenské, nemám tím na mysli výraz sociální jistoty jako právo na práci, vzdělání, zdraví, sociální dávky nebo penze. Nemám tím na mysli ani určitou stabilitu trhu, po které jedni volají a druzí ji zatracují. Mám na mysli tu základní jistoty každé společnosti, totiž ty, která ji vytvářejí. Společnost lidských jedinců se utváří proto, že má schopnost nějakým způsobem lépe uspokojovat potřeby jedince, než by to dokázal jedinec sám. Každá společnost má jedinci poskytovat komunitu, bezpečnost, spravedlnost tedy věci, po kterých touží intuitivně každý nebo alespoň naprostá většina jedinců lidského rodu. Tyto věci jsou také bezesporu předpokladem úspěšného rozvoje jedince a s ním i celé společnosti. Protože tak jako společnost může jedinci poskytnout podmínky pro jeho rozvoj, které jsou pro něho samotného nedostižné, tak na druhé straně se společnost nepohne ani o píď, pokud se nepohnou její jednotlivci. Nositelem společenského pokroku je naprosto nutně jednotlivec. A k tomu aby, jednotlivec mohl vykonat jakýkoliv pohyb ve prospěch společenského pokroku, potřebuje vědět, kde je, odkud přišel a kam chce jít. Zkráceně řečeno musí vědět, kde je "sever". Musí být schopen alespoň naprosto základně předvídat. Jeho okolí se musí chovat předvídatelně. Být předvídatelné. V naší společnosti je naše okolí především okolím právním. To vědí i právní teoretici a proto jedním ze základních atributů práva je jeho předvídatelnost. Pokud jsme schopni připustit, že jednotlivec v tropické džungli zhusta pouze bojuje o přežití, pak by nám mělo být jasné, že v právní džungli to nebude jiné. Vlastní předvídatelnost je tedy jednou ze základních jistot, kterou má společnost svým příslušníkům poskytovat.

Podívejme se nyní kolem sebe očima takového jednotlivce, příslušníka naší společnosti, který má v dnešní společnosti svá nezadatelná práva. A co uvidíme?!? Na nic se nedá spolehnout. Má být platný nový zákon? Ano. Usnesl se na tom Parlament? Ano. Podepsal to prezident? Ano. Podepsal to premiér? Ano. Vyšel ve sbírce zákonů? Ano. Ano, ano,ano,ano,ano...ALE. A je tu to kouzelné slůvko. Ale. Ale, někdo někde někdy zapomněl na tvorbu nějakého softwaru. A je to. V žádném zákoně nenajdete nic o podmínce platnosti zákona, kterou je nějaký software. Ale jak říká klasik: "to dá přece rozum, néé?!" Podepsali jsme vstup do EU s tím, že si ještě počkáme tři a půl roku, než nám páni otevřou hranice? Ano. Splnili jsme,co jsem slíbili? Ano. A zase tisíce ano,ano,ano...Všichni se usmívají, ale není software, tak zase táhněte. A nikomu to není tak hrozně líto jako těm starým dobrým patnácti zemím. Dívejme se dál. Rozhodnutí zastupitelstev všeho druhu jsou neustále přezkoumávána policií na základě nejrůznějších udání. Rozhodnutí obce netvoří pro její obyvatel vůbec žádný systém jistot. Přijde policie nebo jiný úředník a vše se změní. A to nejlépe se zpětnou platností. Schází nám jakákoliv úcta k  demokratické volbě. A to nejen k cizí, ale dokonce i k té naší vlastní. Prostě, volil jsem Pepu, ale jestli nebude dělat,co se mi líbí, tak ho udám. Zavařím mu. A konec konců proč bych to nedělal, když to mohou dělat a organizovat i politici a posílat na sebe kontroly a policii, tak co já bych si nepřisadil. Tím, že nerespektujeme vlastní volbu, ohrožujeme tím samu podstatu utváření a prosazování veřejného zájmu. Protože, ať chceme nebo nechceme, veřejnost jsme my a nikdo jiný. Veřejnost nezačíná u těch, které volíme.

V tomto světle se možná poněkud jinak jeví i rozhodnutí Ústavního soudu o setrvání soudkyně Brožové v křesle předsedy Nejvyššího soudu. Nechci vůbec hodnotit konkrétní kauzu, ale výklad práva na výkon veřejné funkce, tak jak ho podal Ústavní soud se mi v tomto kontextu zdá být výsostně aktuální. Tvrzení, že se jedná nejen o právo být volen, ale i o právo na přiměřenou ochranu tohoto mandátu, je nesmírně významné. Chtělo by se dokonce říci, že by výkon veřejné funkce měl požívat nejen přirozenou ochranu,ale i přirozenou úctu. To je však již pohříchu v rukách našich zvolených vyvolených. Poslanci mají imunitu a to jim opravdu nic nehrozí, pokud se ovšem v opilosti nepotlučou o chodník, mezi sebou nebo s voliči. Nikdo se jich nezeptá, proč to nebo ono. Drží se od lidí v bezpečné vzdálenosti. Zastupitelé jsou na tom daleko hůř. Ty nechrání nic a jejich rozhodnutí vyvolávají vášně bezprostředně. Navíc ve své většině pracují veřejně zadarmo. Bylo dobré, kdyby vešlo do podvědomí společnosti, že zastupitel není fackovací panák, kterého mohu víceméně beztrestně mlátit, nadávat mu nebo ho udávat. Dnes je situace taková, že udavačství má zelenou a zastupitelé a zastupitelstva jsou lovná a často i škodná. Je to opravdu smutný pohled na společnost, která si zvolí své zastupitele a potom je nijak nechrání. Nedává jim onen pocit spravedlnosti, bezpeční a komunity, které požaduje od nich pro sebe. Volbou se z nich stávají "oni" a na ně si musíme dávat pozor, protože kdo ví, jak se tam dostali. A udat je, to je bezmála občanská ctnost, ale v každém případě povinnost. Zatímco na úrovni celostátní je imunita dovedena ad absurdum, na úrovni zastupitelstev se jí tragicky nedostává. Přesto je skvělé, že se do komunálních voleb rozhodlo kandidovat přes 200 000 našich občanů.

Vzpomínám si, jak jsem si před lety znovu uvědomil, že ve vztahu k vlastním rozhodnutím a názorům u nás schází úcta i té nejvyšší úrovni, když poslanci zvolili Václava Havla prezidentem a následně ho začal jeden sládkovec urážet, chráněn vlastní imunitou. Jediný, kdo se ozval, byl hvizd paní Dagmar, který dal na celý sál jasně najevo, co si o tom dáma myslí. A světe div se. Nikdo nekritizoval sládkovce, všichni se vrhli na paní Dagmar, že se neumí chovat. Mě tenkrát zamrazilo, že se nikdo nepozastavil nad mlčením té stovky důstojných mužů, kteří Václava Havla volili a sládkovec jejich volbu dehonestoval takříkajíc úplně dočista dočista. Nikdo se nezvedl, aby demokraticky oponoval nebo aby úplně nedemokraticky sládkovci jednu ubalil. Důstojné nebo zbabělé mlčení těch, kteří volili Václava Havla prezidentem vrhlo v mých očích na jejich volbu temný stín. A nebyl jsem sám. V zájmu objektivity bych rád připomenul, že okolnosti oněch voleb byly velice podivné. Rozhodující hlas seděl v base... Ale opakuji, pokud už se někdo i za těchto okolností rozhodl hlasovat pro, měl by si asi své postoje lépe chránit.

Dnes je takových mlčení jako housek na krámě. Je to důsledek velmi nízké sebeúcty našich lidí a dlužno podotknout, že nějakého pozitivního příkladu se mohou dočkat jen velice těžko. Důvodem je i strach upozornit na pošlapávání vlastních nebo dokonce cizích práv jiným způsobem než anonymním udáním. Sdělovací prostředky prahnou daleko více po tom, aby přinesli jakoukoliv zprávu o jakémkoliv podezření než zprávu, že někdo nějak rozhodl a šel za svou věcí až na konec světa. Daleko spíše se setkáme podobnými příběhy v nejrůznějších pořadech pro zákazníky našich obchodů, kteří jsou zásobováni heroickými příběhy o tom, jak někdo šel s prodřenou ponožkou až do Bruselu či Štrasburku, kde slavně zvítězil. Kdybychom měli takovou péči o kvalitu naší demokracie, jakou projevujeme v případě kvality nakupovaného zboží, mrkví počínaje a počítači konče, určitě bychom na tom nebyli hůře.

Nicméně v této souvislosti se chci ještě jednou vrátit k našemu jedinci. On ten jedinec vystupuje v současné společnosti v mnoha rolích. Je to samozřejmě člověk, jako lidská bytost a má svá lidská práva, je i výše zmiňovaným spotřebitelem a má svá práva spotřebitele. Ale v demokracii má každý z nás i významnou veřejnou funkci. Jsme občany. Máme svá občanská práva a s nimi spojené i povinnosti. Občas se nám to všechno plete významně dohromady a velice často vypadáváme z role. Mnohým se to hodí. Hlásíme se k spíše k právům a povinnosti nás moc neberou. Nicméně v duchu rozhodnutí Ústavního soudu bychom se měli zamyslet i nad tím, jak vykonáváme svá občanská práva a plníme si své povinnosti a zda k tomu požíváme také přiměřené ochrany. Nebo je to spíše tak, že se po nás radši nikdo nechce víc než hodit lístek do urny a potom už jen mlčet?! Máme právo na platné zákony v době kdy o tom rozhodli námi zvolení zástupci nebo nemáme?! Kdo nás ochrání před zvůlí nějakého úředníka nebo softwarového odborníka?! Kdo ochrání naši volbu?! Nemáme to být nakonec my sami v ulicích?!

Je třeba asi dvou set miliónů korun, aby nový zákon o úpadku mohl začít fungovat nebo dokonce jenom vstoupit v platnost. Říkal to pan ministr. Systém není. Rejstřík není. A kdybychom si náhodou chtěli na fungování našeho státu jít stěžovat do Evropy, do Bruselu, nebo Štrasburku, tak nás tam v uvozovkách možná ani nepustí, protože nemají počítačový systém. Takže to asi nebude to správné místo ke stěžování. Nezdá se, že by se Evropská unie mohla honosit nějakou velkou úctou k vlastním rozhodnutím. Nebo dokonce, že by její rozhodnutí byla předvídatelná.

A na závěr jednu důležitou poznámku. Celé je to o odpovědnosti. Každý má tu svou. Mají ji občané, zastupitelé i poslanci, stejně jako politici, úředníci, podnikatelé, vojáci, učitelé, lékaři, vědci... prostě všichni máme tu svou. Měli bychom si to uvědomovat vždy, když se chystáme svalit odpovědnost na někoho jiného a sami si umýt ruce. Dočista dočista. I když, pokud nejsme schopni předvídat, co za své přihlášení se k odpovědnosti můžeme utržit, pokud naše společnost kolem nás vytváří nepředvídatelnou právní džungli, tak se budeme prostě snažit přežít. A mytí rukou a osobní hygiena vůbec je pro přežití náramně důležitá...

A jsme doma.

Vytisknout