Náboženství, nebo moc?

22. 9. 2006 / Jan Motal

Miloš Dokulil ve svém článku "Proč taky se zdá, že jde o "střet civilizací"?" shrnuje vlivy, které podle jeho názoru vyústily v současnou krizi západního a arabského světa, dvou znepřátelených stran, které proti sobě stojí už z hlediska logiky svých nejniternějších kulturních tradic. Jeho analýza je tak vlastně bezvýchodná, doslova si nedokáže představit, že by "tyto dva náboženské zdroje víry našly společný jmenovatel". Je tomu ale skutečně tak? Copak je islám náboženství kulturně neslučitelné s křesťanstvím, copak je dialog nemožný už ze samotné povahy jejich nejzákladnějších tezí? Troufám si odporovat; myslím, že ne.

Základní ideou, na které pan Dokulil staví, je střet náboženské "vlažnosti" na Západě proti světu niterného náboženského prožívání na straně druhé. Jistě lze argumentovat převážně sekulární povahou současné evropské civilizace, která se snaží alespoň ve většině případů důsledně oddělovat prostor veřejný a náboženský, prostor světský a církevní. Toto ovšem není problém náboženský, ale kulturní: evropská civilizace prošla ohněm osvícenství, které zbořilo tradiční společenskou roli křesťanství a i spolu s jeho reformačními proudy rozředilo sakrální prostor, uvolnilo místo liberalismu, odbouralo těsnou provázanost státu s církevními institucemi a nastolilo diktát vědy.

Jestliže se někomu křesťanství může zdát málo úderné, můžou za to především už jeho základy samotné, které jsou postaveny na ideji lásky a všelidském bratrství, tedy universalismu, postaveném především na toleranci. Neříká snad sv. Pavel "Hněváte-li se, nehřešte. Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce a nedopřejte místa ďáblu?" (Efezským 4,26-27) Není snad křesťanská agape láskou sebeobětující, láskou, která se vzdává pro prospěch druhého? Neprosí Sv. Pavel ve stejném listu, aby křesťané byli "vždy skromní, tiší a trpěliví" a "snášeli se navzájem v lásce" (Efezským 4,2)? To je přeci základ pro toleranci par excellance! Není nakonec ona "vlažnost" tolerancí? Budu-li jako křesťan odpouštět těm, kteří se na mě provinili, jsem vlažný, nebo pouze naplňuji svoji víru?

Osvícenský liberalismus sice odzvonil středověkému exkluzivismu, inkvizici a náboženskými dogmaty vysvětlovaným válkám, ale na druhou stranu je otázka, nakolik zmíněné "úderné" prostředky byly motivovány samým jádrem křesťanské víry (a nakolik tedy osvícenství přineslo její "ochlazení") a nakolik byly motivovány mocensky a politicky, a jsou tak spíše výrazem kulturního vývoje než filosofické podstaty křesťanství.

Potom je tu islám, který je stavěn do protivy jako ten vnitřně silnější soupeř. Muslimský svět dodnes v mnohém dodržuje propojení státní a církevní moci a navenek vystupuje jako velmi silná, vnitřně homogenní jednotka, ale opět: je protizápadní řevnivost způsobená teologickým pozadím, či právě mocenskými a politickými zájmy? Neříká snad Korán: "kdo jiný může mít odpor vůči náboženství Abrahamovu než ten, kdo v duši své je pošetilý?" (Súra 2:130) Islám se otevřeně hlásí ke svým židovsko-křesťanským základům a disponuje ve své podstatě ohromným prostorem pro náboženský dialog! Konečně sám džihád nabízí mnoho cest šíření víry, ne jen tu mečem. Ale komu se hodí násilné prosazování zájmů? Islámu (jehož samotný název vychází ze arabského výrazu pro "mír")? Nebo těm, kteří se ve své mocenské krvelačnosti na něj dovolávají?

Jedna věc je teologie a filosofie, druhá věc politika a moc. Islám i křesťanství jsou náboženství o stejných základech, náboženství nakloněná trpícím a utlačovaným, náboženství tolerance. Problémem je politický kontext, ve kterém jsou uplatňována. Říká-li tedy pan Dokulil, že "v islámu si lze stěží představit něco obdobného reformnímu lutherství", podle mého názoru směšuje dvě různé otázky: otázku náboženskou a politickou. Ano, politicky je současný islám postaven proti západnímu světu, alespoň ve své fundamentální podobě (protože by se mnozí jistě podivili, jak silné je muslimské hnutí, které fundamentální protizápadní výboje odmítá!), ale nábožensky? Otázky náboženské filosofie přenechme teologii, ve které si islám s křesťanstvím notuje výborně Problémem ale je, komu je dávám prostor pro interpretaci náboženských otázek v médiích, komu je dáván hlas: zda těm, kteří usilují o náboženský dialog, o odtržení mocenského uzurpátorství od víry, nebo těm, pro které je víra jen nástrojem k politickému boji, ať už třeba sebevíc oprávněnému.

Nemyslím si, že bychom měli chápat střet "Západu" a "Východu", tedy spíše Orientu, jako střet náboženský -- vždyť islám a křesťanství jsou vlastně náboženství bratrská. Spíše bychom měli hledat cestu k pochopení jeho politického a společenského pozadí, snažit se odhalit příčiny bezpráví a nespravedlnosti na obou stranách, a snažit se tak k vzájemnému porozumění.

Nejde o válku Muhammada a Ježíše, ale válku těch, kteří mají moc a těch, kteří usilují o kontrolu nad ní.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 22.9. 2006