STÁTNÍ ROZPOČET

Když se pravda dávkuje po malých dávkách, někdy se lépe stravuje

21. 9. 2006 / Jaroslav Ungerman

Už méně je však článků či pojednání o tom, co vlastně dělat pro to, aby se dlouhodobě -- koncepčně - nastolil režim rozpočtu resp. struktura rozpočtu, která by vedla k tomu, že rozpočet bude ideálně trendovat k nule a v určitých obdobích k přebytku.

Možná začnu trochu odtažitě. Malým exkurzem do naší nedávné minulosti. Vzpomínám si, jak se někdy ve druhé polovině devadesátých let objevil názor na to, jak řešit tehdy se rýsující problém špatných úvěrů v české bankovní soustavě. Tehdy již bylo v podstatě jasné, že třetina všech úvěrů je nevratných resp. bude návratná jen s velkými problémy a rozhodně nikoli v plné výši.

Autoři navrhovali, aby tyto ztráty bank byly uhrazeny z peněz státu. Vycházeli z celkem jednoduché logiky. Nejsou-li kryty v bilancích bank v dostatečné výši aktiva tj. úvěry, pak ani vklady v bankách nemohou mít takovou hodnotu, na jakou jsou zapsány na účtech klientů.

K řešení tohoto nesouladu vedou jen dvě cesty -- buď se sníží hodnota vkladů a tedy sníží se zhruba o třetinu na reálnou úroveň výše úvěrů, nebo se musí chybějící zdroje v bankách doplnit tj.peníze ztracené při úvěrové činnosti, které se do bank nemohou vrátit, musí být doplněny z "vnějšku". To v daných podmínkách znamenalo jen jedno - že to může být jedině ze státních prostředků -- ze státního rozpočtu nebo z jiných disponibilních státních zdrojů.

Přirozeně, že takový návrh byl promptně odmítnut. Pro politiky bylo nepředstavitelné, že by se odepsala část vkladů stejně jako představa, že by se vzalo 200 -- 300 mld a "nalilo" do bank k zalátání děr po špatných úvěrech. Nakonec to stejně tak dopadlo, protože přes státní rozpočet se ztráty bank uhradily a na státní rozpočet jsme se složili všichni, kteří jsme tehdy platili a dodnes platíme daně. Jen jsme to "jaksi" nechtěli vidět a, jak známo, když se pravda dávkuje po malých dávkách, někdy se lépe stravuje.

Je také pravdou, že i v tehdejší době bylo po ruce ještě jiné řešení. Při rozumné hospodářské politice resp. jejím rozumném propojení s fiskální a měnovou politikou by patrně bylo možné najít postupně východisko. Hledání takového východiska by však trvalo déle. Hlavně však by bylo potřeba takovou politiku uskutečňovat konsensuálně tedy v dohodě s hlavními subjekty hospodářského a politického života. Jsem přesvědčen, že taková šance tam byla, ale podmínky pro její realizaci -- zejména onen potřebný konsensus -- již nikoli.

Avšak i součástí tohoto řešení by musel být návrh, jak doplnit chybějící miliardy do bilancí bank. Bez toho se nemohlo žádné řešení obejít. Podstatné však bylo, že v tomto případě by celkový objem prostředků byl rozhodně výrazně -- pravděpodobně násobně --menší, než jak to nakonec dopadlo.

Jak to nakonec skončilo, je známo. A myslím, že musíme dodat, že opožděné poznání východiska z této situace, stejně jako hledání jeho řešení - nezřídka pod tíhou bezprostřední nutnosti a fakticky nemožnosti domyslet důsledky atd., což je obecně rys přijímání řešení v časové tísni -- nakonec celé řešení prodražilo o desítky miliard. Dodnes se s některými důsledky tehdejšího vývoje potýkáme a jistě i další roky jejich ozvěny budeme pociťovat.

Nechci se teď pouštět do podrobností a popisovat detailně tehdejší vývoj. Jde mi o něco jiného. Již tehdy byla, možno říci ve vhodném čase, poznána nutnost řešení a byly jasné jeho kontury. Ovšem návrh tohoto řešení byl pro mnohé politiky takovým šokem, že jakýkoli byť jen náznak takového řešení odmítli a dokonce o něm odmítli i přemýšlet. Jít naznačenou cestou bylo pro ně něco nepředstavitelného.

Myslím, že právě v tom - řečeno slovy klasiky -- přemýšlet o nemyslitelném či sotva představitelném -- je poučení pro naše současné diskuse o státním rozpočtu či veřejných financích vůbec.

První problém -- mandatorní výdaje

Měli bychom se možná začít zabývat především dvěma problémy. Za první bych považoval vývoj tzv. mandatorních výdajů, tedy takových, které vyplývají ze zákona a jsou v podstatě nezměnitelné bez změny zákonů. Mají tu "nepříjemnou" vlastnost, že fakticky předurčují výdaje rozpočtu na příští rok a rozpočet má pak jen velmi malou volnost v tom přesouvat peníze na jiné výdaje atd.

Hlavním terčem kritiky je jejich vysoký podíl a zejména to, že jejich rozhodující část tvoří sociální mandatorní výdaje, které v návrhu rozpočtu na příští rok představují 48 % všech výdajů (a 53 % všech příjmů).

To mnoha kritikům současné rozpočtové praxe připadá neudržitelné a požadují jejich snížení. Bylo by jistě dobré, aby tito kritici také řekli, jaký podíl mandatorních výdajů tohoto charakteru či vůbec mandatorních výdajů jako takových si v rozpočtu představují. Zda by jim stačila třetina, nebo čtvrtina či ještě méně.

Taková představa je zjevně iluze. Kritici vysokého podílu mandatorních výdajů v rozpočtu zapomínají, že vysoký podíl předurčenosti je typický pro každý větší organismus a že tedy není v případě státního rozpočtu ničím neobvyklým.

Můžeme si to představit na příkladu větší firmy a její struktury výdajů. Zjistíme, že mnoho z jejích výdajů je dopředu dáno -- musí platit svým dodavatelům, vyplácet mzdy, uhrazovat odvodové povinnosti, daně, pojištění atd. a fakticky jen o velmi malém rozsahu výdajů může z roku na rok rozhodovat, že je umístí jinak než v minulém roce. Fakticky i velká část investic je předurčena.

V případě státního rozpočtu je to obdobné. I ten musí hradit všechny státní výdaje na státních institucích od mezd až po provozní výdaje. Ani zde není meziročně velký prostor -- pokud zrovna neuvolníme řadu zaměstnanců. Stejně tak i meziročně je předurčena řada dalších investičních výdajů. Pokud se pozorně podíváme do investičních výdajů často vidíme, že jde zpravidla o akce, které zabírají dva, tři roky. Copak je možné např. jeden rok dát peníze na výzkum a na další rok je zkrátit na polovinu? Byl by takový postup racionální? Asi sotva.

Prostě žehrat na to, že je mnoho výdajů v rozpočtu předurčeno, že jsou to mandatorní výdaje či kvazi mandatorní je spíše výmluvou a trochu i možná efektní slovní klišé. Často je to i obrana proti tomu, aby dále rostly takové výdaje. Jako každý velký organismus je i rozpočet státu -- řekl bych definičně - velmi setrvačný a jakákoli náhlá a prudká změna mu neprospívá.

Kritici vysokého podílu mandatorních výdajů ovšem zpravidla mají na mysli hlavně sociální výdaje a na tom, že jejich podíl je vysoký, se snaží dokázat jejich neúnosnost -- jednou z hlediska budoucnosti, jindy z hlediska daného roku.

I tady však platí, že bychom se měli zamyslet nad tím, zda i zde lze dělat změny z roku na rok -- podle toho, jak to zrovna v tom rozpočtu vychází. Redukce sociálních výdajů nutně totiž předpokládá, že by i počet lidí, kteří se tím zabývají, se měl redukovat (i oni musejí mít přece nějakou "produktivitu") a samozřejmě i jejich kanceláří apod.

Hlavní řešení vysokého podílu mandatorních sociálních výdajů ve státním rozpočtu je ovšem jinde. Není na první pohled žádný důvod, aby i nadále výdaje na důchody a samozřejmě i příjmy sociálního pojištění byly součástí státního rozpočtu.

Co brání tomu, aby se důchody vyčlenily ze státního rozpočtu a spravovaly samostatně v instituci kontrolované Parlamentem, která bude jakousi Sociální pojišťovnou? Pokud by se tak stalo, pak by státní rozpočet -- počítáme-li podle čísel z původního návrhu projednaného vládou v srpnu - v příštím roce vypadal jinak.

V tomto návrhu státního rozpočtu se počítalo s celkovými příjmy ve výši 886 mld Kč a s výdaji ve výši 974 mld. Ponechme teď stranou probíhající diskuse o tom, kolik bude nakonec schodek rozpočtu. Ve vztahu k celkové relaci to není tak podstatné (jde jen o několik procent z celku).

V tomto návrhu se počítá s mandatorními sociálními výdaji ve výši 473 mld (tj. 48 % výdajů) a z toho jsou výdaje na důchody 286 mld Kč a tedy na ostatní sociální mandatorní výdaje zbývá 187 mld. V příjmech státního rozpočtu pak příspěvky na důchodové pojištění představují 294 mld.

Pokud v těchto relacích vyčleníme z příjmů rozpočtu příjmy (resp. příspěvky) na sociální pojištění, pak celkové příjmy rozpočtu dosáhnou 592 mld. Analogicky pak jeho celkové výdaje budou 686 mld a z toho ostatní sociální mandatorní výdaje dosáhnou 187 mld a tedy budou představovat 27 % výdajů takového státního rozpočtu.

To je ovšem jiný podíl mandatorních výdajů, než s jakým se dnes operuje před veřejností, když se mluví o 48 % a s patřičnými komentáři k tomu.

Povšimněme si také, že systém důchodového pojištění je přebytkový -- vybere se na důchody víc, než se rozdělí. Pak je ovšem na první pohled záhadou, proč se "najednou" mluví o tom, že letos na konci roku bude chybět 10 mld na důchody.

Každý, kdo někdy pracoval s financemi ve firmě, tuto situaci dobře zná. Ví, že dostane zaplaceno od odběratelů desátého. Ale svým dodavatelům musí zaplatit již osmého a ví, že peníze k tomu, musí odeslat již pátého. Co udělá? Musí si na to půjčit v bance a ta, protože ho zná a ví, že jeho odběratel je solventní a vždycky před tím mu zaplatil, mu může bez rizika půjčit.

Stejně je tomu s důchody. Snad už je obecně známo, že na konci roku se musí peníze na důchody odeslat dříve, protože lidé je mají dostat i druhého či třetího ledna a ti, co je dostávají na konci měsíce (prvního a třicátého prvního) je dostávají v předstihu (protože jde o sváteční dny). Přitom se ví, že příspěvky na sociální pojištění se platí později (do osmého dne následujícího měsíce) a ví se, že v lednu dokonce ve vyšším objemu než v obvyklém měsíce, protože v prosinci jsou i odměny, dovolené -- objem mezd je vyšší než obvykle.

Proč potom takový humbuk s tím, že peníze na důchody nejsou a proč potom "hrdinská" prohlášení o tom, že peníze zajistíme? Je to jen využití příležitosti k pozitivnímu PR anebo jde o něco víc?

Jistě jde hodně o PR a zejména noví ministři by asi zaváhali, kdyby se takové příležitosti hned nechopili. Bohužel zde operují jen s neznalostí lidí a také s přirozeným lidským strachem, že nedostanou své peníze.

Obávám se, že ve hře je však ještě něco jiného (asi i důležitějšího). Vidím to jako jeden z mnoha kroků k tomu, aby se změnil současný důchodový systém. Trvale lidem připomínat, že na důchody není a nebude a pobízet je k tomu, aby část svých příjmů převedli na soukromé penzijní fondy.

Přitom je dobře známo, že v roce 2005, v letošním a v příštím roce, stejně jako v dalších letech se na důchody vybírá více než se vyplácí. To doložily práce i oné expertní komise k důchodové reformě v letošním roce. Proč tedy potom zůstává důchodové pojištění v příjmech státního rozpočtu?

Vidím tu pouze dva důvody. První je "přínos" přebytku důchodového účtu pro krytí celkového deficitu státního rozpočtu, který by ve skutečnosti byl ještě větší -- to nakonec náš propočet ukazuje. Tento přebytek se tak stává politikum, které nám umožňuje možná leccos skrývat. Platí ovšem, že tyto přebytky nejsou v rozpočtu spotřebovány, že jsou ukládány na zvláštní účet a pak používány na řešení důchodů. Nicméně tento trvalý zdroj příjmů umožňuje zjevně řešit krátkodobé problémy rozpočtu.

Druhý důvod je opět spíše politický. Trvalé poukazování na "neúnosnost" mandatorních výdajů a na tzv. nedostatek peněz na důchody, případně i poukazování na to, co všechno by se mohlo v ekonomice rozvíjet, jen kdyby nebylo "zátěže" starobních důchodů, má jeden zřetelný cíl a tím je maximální omezení současného průběžně financovaného důchodového systému a jeho postupné nahrazení systémem kapitálového pojištění prostřednictvím penzijních fondů.

Přitom by mělo být jasné, že pouze systém průběžného financování důchodů je schopen pracovat s reálnými penězi. A naopak systém kapitálového pojištění se opírá pouze o jakési budoucí přísliby zhodnocení příspěvků, o jakési budoucí příjmy, které samozřejmě podléhají všem výkyvům kapitálových trhů atd. Přitom zde platí, že čím delší období, tím "atraktivnější" zhodnocení příspěvků a tím atraktivnější budoucí důchod.

Mám proto pocit, že debata o vysokém podílu sociálních mandatorních výdajů je svým způsobem falešná, že to není diskuse o podstatě problému deficitu rozpočtu, ale její spíše uměle vytvořené směrování do oblasti, kde se projevuje nemalý lobbysmus.

Vrátíme-li se totiž k základním číslům o rozpočtu -- a já jsem přesvědčen, že musíme rozpočet co nejdříve očistit o důchodový účet -- pak máme před sebou zcela jiné reakce a nutně vidíme i jiné priority.

Připomeňme, že v takovém rozpočtu tvoří mandatorní sociální výdaje "jen" 187 mld z celkových výdajů ve výši 686 mld. Je-li to tak, potom těžko přijmout ten jednoduchý přístup některých našich ekonomů, že se musí škrtat ty největší položky rozpočtu. Jak potom chtějí škrtáním dosáhnout odstranění deficitu? Opravdu si myslí, že mohou skutečné sociální výdaje (sem patří státní sociální pomoc atd.) zmenšit na polovinu? Opravdu mohou na něco takového politici přistoupit? Není takový postup jen spíše bezduchým opakováním jakýchsi manažerských pouček, které by ani ve firemní praxi a při velmi brutálním škrtáním výdajů nemohl nikdo použít.

Tento pohled na rozpočet možná daleko plastičtěji ukazuje, že se skutečně musíme zamyslet nad tím, co všechno -- vedle důchodů - se z rozpočtu hradí a zda tyto výdaje mají vůbec nějaký etalon, zda jsou alespoň v základních rysech regulovány. Jak je možné, že např. v minulém roce resorty nevyužily kolem 30 mld Kč a nejvíce z toho obrana.

Proč nevadí, že se dopředu počítá s tím, že se nevyužijí prostředky na kofinancování z prostředků EU? Skutečně můžeme říci, že prostředky v celé sféře kryté státním rozpočtem jsou vydávány hospodárně, že existují např. základní normy na 1 metr krychlový obestavěného prostoru, že skutečně hospodárně vynakládáme např. prostředky na nákupy výpočetní techniky, opravy majetku a na řadu režijních resp. provozních nákladů? Je skutečně celá tato oblast vynakládání prostředků rozpočtu natolik pokryta normami a normativy, že hospodárnost těchto výdajů již nemůže být vyšší?

Není nakonec stejná rozpočtová "disciplina" i v mimorozpočtových fondech. Je to opravdu tak, že naše relativní náklady na dopravní stavby jsou vyšší než v Německu? Jak je to s odstraňováním ekologických škod? Nejsou proto nakonec právě tyto výdaje daleko větší zátěží rozpočtu než jiné náklady?

Myslím, že je velmi zjednodušené tvrdit, že právě sociální výdaje rozpočtu jsou tím jeho hlavním problémem. Dokud neuděláme skutečně důkladný audit všech dalších výdajů, pak takové tvrzení je velmi problematické. Nicméně je to i velmi snadný terč -- příjemci těch dávek nemají za sebou ani žádné vlivné lobby, ani PR agentury.

Vyčleňme tedy ze státního rozpočtu důchody tj. příspěvky na sociální pojištění a vyplácení důchodů a pak začněme řešit deficit rozpočtu. Tomuto rozdělení rozpočtu nic nebrání -- kromě politické odvahy...

Druhý problém -- daně

Dostáváme se tak i k druhému problému z kategorie "myšlení o nemyslitelném". Z toho, co bylo řečeno, je snad jasné, že řešit deficit rozpočtu jenom škrtáním je iluze, protože tolik se nedá škrty dosáhnout.

Pak nezbývá nic jiného než hledat zdroje v příjmech. Liberální řešení je celkem jednoduché - snižte daně a zmenší se daňové úniky a přitom se vybere více. Můžeme se tak stát daňovou oázou a všechny zahraniční firmy sem přijdou, aby u nás mohly zdaňovat své zisky. To je skoro takové řešení jako, že bychom se stali druhými Kajmanskými ostrovy apod.

Možná, že to tak dnes v naší ekonomice i funguje -- ale spíše v opačném smyslu. Zřejmě naše šlechetné úmysly snižovat daně pochopily zahraniční matky našich firem jinak. Je to zřetelné na pohybu dividend vyplacených do zahraničí (v mld Kč).

V roce 2002 bylo vyplaceno 32 mld Kč, v roce 2003 52 mld Kč, o rok později už 73, v roce 2005 ale 63 mld Kč, a v 1. pololetí 2006 30 mld Kč.

Skoro se dá říci, že snižování daní z příjmů firem spíše vedlo k odlivu dividend do zahraničí, nikoli naopak -- jak si od toho někteří slibovali. Ještě bychom neměli zapomenout, že v těchto letech měly největší zisky banky a že by ty zde něco reinvestovaly ze svých zisků -- o tom se asi dá pochybovat.

Myslím, že se musíme začít velmi seriozně zabývat zvýšením některých daní především příjmových. Bez toho se nedá situace rozpočtu vyřešit. Ukažme si to zase na malém příkladu.

Je obecně znáno, že nepřímé daně vyvolávají tzv. samovolný pokles daňové kvóty (podíl daní na HDP) a přitom jejich váha v našem rozpočtu vzrostla v minulých letech. Je to prostě proto, že např. výběr spotřební daně stanovené fixní částkou na litr rozhodně neroste stejně rychle jako HDP.

Vazbu na růst HDP mají pouze přímě daně a dokonce musíme říci, že s progresivní sazbou. Jen ty totiž mohou zrychlovat výběr daní oproti vývoji HDP a v období prosperity tak může být dosahováno i přebytku rozpočtu, jak si to často ekonomové přejí. Pokud však vytvoříme strukturu příjmů rozpočtu s převahou nepřímých daní -- které růstově mají jen velmi volnou vazbu na dynamiku HDP -- pak jsme předem odsouzeni k tomu mít deficit a dokonce rostoucí.

Právě velmi zprostředkovanou vazbu mezi růstem daňových příjmů a růstem HDP vidím jako jedno z velkých rizik systému rovné daně. Obávám se, že onen efekt, že lidé budou rádi zdaňovat při nízké dani -- pokud se tak vůbec stane, o čemž pochybuji -- je jen jednorázový a dlouhodobě nastane spíše to, že nevyhnutelně rovná daň povede k poklesu daňové kvóty a k trvalým problémům s vyrovnaností rozpočtu. Pokud by se za těchto okolností nesáhlo do zvýšení sazeb daní, pak nevyhnutelně takový trend vede k dalším a dalším výdajovým škrtům.

Podle dat českého MF klesá daňová kvóta mezi roky 2005 a 2007 o více než jeden bod a v projekci do roku 2009 o dva body oproti roku 2005. Konkrétně to znamená, že v příjmech rozpočtu tak bude chybět v roce 2007 kolem 45 mld Kč, které by se vybraly, kdyby relativní výběr daní nepoklesl.

Představíme-li si nadcházející diskusi o rozpočtu na rok 2007, pak je nám snad jasné, že při úvaze o "reálném" deficitu kolem 120 mld (prezentované v tisku), bychom se mohli bavit o částce kolem 80 mld, což sice není málo, ale také to není žádná velká tragédie. Přitom při ohlašovaném směru řešení deficitu (tedy škrtů ve výdajích) najít 45 mld úspor převážně v sociálních výdajích -- to bude hodně těžké...

Problém daní je jinde. V předvolební době se všechny strany napříč politickým spektrem předháněly ve slibech, jak budou snižovat daně atd. To rozhodně neukazovalo na znalost problémů našich financí a sotva to mělo co společného s tím, co bych nazval národohospodářský rozhled či prostě rozumný přístup k ekonomice. Byl to populismus, hazard a ne-li něco horšího.

Přece všichni experti těchto stran museli vědět, že učiní-li tak, že pak nevyhnutelně musí následovat velice drastické škrty ve všech výdajích rozpočtu. Bylo to líbivé PR, ale s ekonomikou to nemělo nic společného...

Je dobře známo, naše daňová kvóta je v mezinárodním měřítku nízká. To však nebrání tomu, abychom stále dokola poslouchali stesky, jak daně dusí naše podnikatelské aktivity. Bylo nejednou dokázáno, že česká daňová soustava -- která je skutečně velmi složitá a málo přehledná -- však umožňuje řadu výjimek a její efektivní daňová sazba je stejná jako slovenská, ne-li níže. To však nebrání tomu, aby byly nastolovány požadavky na další přiblížení se těmto nominálním sazbám -- a samozřejmě při ponechání její dosavadní měkkosti.

Srovnáme-li data o složené daňové kvótě (daně + pojistné /HDP) pak se v roce 2002 ČR pohybovala kolem 34 %, ale průměr v EU 15 byl kolem 40 %. Kdybychom měli stejnou kvótu jako tyto země, byl by ještě vůbec problém rozpočtového deficitu? Pokud bychom dovedli odstranit nehospodárnosti i v dalších částech výdajů -- nikoliv jen v sociálních výdajích, jak je častá představa -- pak rozhodně ne. Jen pro pořádek -- oněch 5 procentních bodů představuje dnes zhruba 160 mld v příjmech rozpočtu.

Je úsměvné, když se dočteme v jednom našem periodiku chválu na Dánsko, jak tam je flexibilní pracovní síla a jak je to velice konkurenceschopná ekonomika. Dokonce zazní i obdiv nad tím, že je tam možné pracovní poměr ukončit okamžitě. Jen kdesi pod čarou se nesměle objeví, že Dánsko má taky vysoké daně (a taky ještě přebytkový rozpočet). A už vůbec se nechce mluvit o tom, že o dánské podpoře v nezaměstnanosti (a její délce) se může našim nezaměstnaným jen zdát. Všichni jen vidí, že tam je každý nucen se nějak rekvalifikovat, ale onu odvrácenou tvář -- že k tomu se využijí i ony vysoké daně - se "nějak" nechce vidět.

Nikdo z bojovníků za co nejnižší daně zatím nedokázal vysvětlit, proč relativně malé, ve světové ekonomice ne tak významné země -- Švédsko (složená kvóta 50%), Dánsko (složená kvóta 49 %), Finsko (složená kvóta 45 %) - dnes patří mezi země s nejvyšší konkurenceschopností. Podle jejich představ by zde měl být naprostý ekonomický rozvrat, utíkat kapitál, vysoká nezaměstnanost, inflace. Často je pro to jen jediné vysvětlení -- jejich příklad se pro nás nehodí. Jak prosté....

Co je však vůbec nejzajímavější -- velmi silná relativní nezávislost tohoto ekonomického systému na politickém uspořádání. V Dánsku již delší dobu vládne pravicová vláda -- a žádná demontáž jejich sociálního státu se nekoná. Jak je to rozdílné oproti naší situaci...

Je příliš mnoho věcí, o nichž se nechce mluvit v souvislosti s daněmi -- kromě populistického hesla, že jsou moc vysoké.

Pokud ovšem nenalezneme odvahu ke skutečně zásadní debatě o těchto otázkách a budeme jen podléhat jednostrannému, prvoplánovému populismu, nevyhneme se tomu tyto debaty o rozpočtu prožívat každým rokem. A bude to přitom rok do roku horší.

Zase se bude zasedat, budou se svolávat týmy a budou se hledat úspory v milionech a desítkách milionů tváří tvář desítkám miliard deficitu. Ano - budeme vést vášnivé debaty o úsporách, které jsou za desetinnou čárkou. Dokonce snad o tom budeme vyjednávat v parlamentu. V parlamentu budeme řešit úspory rozpočtu v řádech milionů, desítek milionů,či snad dokonce miliard, anebo tam budeme řešit i něco zásadního?

Autor je předsedou komplexu makroekonomických komisí ČSSD

Vytisknout