a) expozice: Po odchodu Pavla Landovského do Vídně mě občas zvali k pohovoru na Státní bezpečnost, jakousi divnou náhodou vždycky tak den dva po tom, co mi zatelefonoval. Jednoho dne snad v roce 1982 jsem někde na úřadě potkal manželku jednoho mého někdejšího, mezitím zemřelého kolegy (neočekávejte ode mne jména, prosím, tento druh ubohé pomsty nechám jiným) z Barrandova, mluvil s ní a vstoupil mládenec, který se velice začervenal, když mě spatřil -- inu, viděli jsme se asi měsíc předtím právě na tom pohovoru. Paní se zeptala, zda znám jejího syna a seznámila nás. Řekla mi při té příležitosti, že chlapec taky píše a jestli bych mu nemohl poradit a pomoci.

Nabídka mě rozveselila -- vznikala taková gogolovská situace: průserový autor dramaturgem pracovníka tajné, ne však ilegální organizace. Bylo to, jako kdybych to napsal já v některé své komedii. Mladý muž mi byl vděčný, že jsem nic neřekl, asi doma tvrdil, že je právníkem na vnitru, přinesl mi za čtrnáct dní nějaké práce, které mimochodem nebyly bez talentu, jen si pletl téma a syžet a obtížně se mu to vysvětlovalo.

Občas jsme se sešli v kavárně, posoudil jsem spisbu a poradil (časem některé jeho věci i vyšly časopisecky, něco bylo v rozhlase) a dával jsem si samozřejmě velice pozor na ústa, abych neřekl nic než banality, nic, než co o komkoliv zaslechnete na jakékoliv premiéře nebo v tramvaji.

Práce v té tajné, ne ale ilegální instituci mu asi stejně moc nešla nebo mu snad byla i protivná - časem mi mladý autor oznámil, že z ní odchází a stane se redaktorem. Ale aspoň si mě už nikam nezvali.

Každý se tehdy vyrovnával s tlakem režimu jinak a po svém: někdo šel čelem proti zdi, někdo šavlí proti tanku (těch bylo ovšem nemnoho), někdo uhýbal, někdo hrál komedii, někdo šachy.

Moje divadelní hry byly zpravidla tragikomické grotesky. Tohle byla velmi pěkná groteska, jen mě nenapadlo, že druhá strana hrála trochu jinak, už proto, že mým jménem se mohli pěkně pochlubit, že jsem byl takříkajíc "gefundenes Fressen". Lidově bych to řekl tak, že mladej získal pěkně tlustou čárku, která jemu i instituci ovšem byla úplně na hovno. Dámy prominou. Jenže...

b) Kolise: Když se moje manželka stala politicky činnou, moje jméno se náhle objevilo na seznamu spolupracovníků tajné, ne však ilegální organizace minulého režimu a její ve volbách poražení konkurenti to začali využívat proti ní. Taková holt už je ta naše demokracie. Tušil jsem, odkud vítr vane. Nechtělo se mi ale tomu nejprve přikládat příliš významu, vydavatelé seznamů se vždycky styděli nebo báli říci, odkud je mají. Byli tam -- abych obsáhl širší spektrum, - třeba kardinál František Tomášek, Pavel Kohout, Leoš Suchařípa, Ondřej Hejma, Vladimír Páral, Petr Eben, Arnošt Goldflam, Ivan Vyskočil, Miroslav Plzák, Jiřina Bohdalová, Mejla Hlavsa, Jan Skopeček, Jan Tříska nebo Vlasta Chramostová, desítky advokátů a jako kandidát dokonce Václav Havel - a tak se mi zdálo, že tam něco nehraje.

Zejména však ty seznamy jaksi očistily všechny členy Strany a přidružených organizací, všech těch SČSP, ČSŽ, PSVB a jak se jmenovaly, na něž se tím pádem pozornost neupírala a byli lepší. Mně za bolševika nesměla vyjít ani knížka a pro televizi jsem směl psát jenom na Slovensku -- paradoxně to bylo lepší, než v Praze, ale děvenky, které publikovaly své knížky naprosto volně, jimž bolševik natočil v 80. létech pět filmů a na disidenty si jen hrály, se na mě teď mohly vytahovat. A jak všichni tihle režimní srágorové teď najednou pohoršeně zvedali obočí, oni přece nebyli žádní estébáci! Není nic příjemného, když nějaká ex-bolševická stvůra naznačuje, že vás na někoho "nasadili". Tfujtajksl.

Zabrat jsem ovšem dostal, ne že ne. Ne snad, že by mě opouštěli přátelé, to ne, až na jednoho ex-manažera popmusic (dnes už si myslím, že byl policajtem vždycky; za totáče vždycky vydělával slušné peníze zejména v Sovětském svazu, aby pak v listopadu 89 spěchal mezi prvními na vnitro, což nám tehdy nebylo vůbec nápadné, byli jsme skutečně velice naivní!!!, dokonce jsem ho mezi prvními požádal, aby se podíval, co tam v těch vnitráckých papírech vůbec je!) jsem se s žádným problémem nesetkal, opravdoví kamarádi věděli svoje. Vždyť jsem se se stykem s mladým autorem nikdy netajil.

A pokud jsem si snad nevšiml, že jsem o někoho přišel, zřejmě ho nebude velká škoda. Přišli už jsme o víc, říkávala moje prababička v padesátých letech, když někdo něco ztratil, třebas stokorunu.

Ale byla to pro mě i jinak ošklivá doba; věnoval jsem se velmi dlouho a velmi obětavě projektu záchrany Komorního divadla a nakonec jsem to na celé čáře prohrál; ale to byl opravdu podivný tanec: jakoby mi všichni fandili, ale nepomohli mi. Taková prázdná, sešlá divadla byla v Praze dvě, Komorní v Hybernské a Fidlovačka v Nuslích.

Nejdřív jsem si myslel, že právě fakt, že v domě s Komorním kromě divadla jsou ještě dva tisíce čtverečních metrů kanceláří, nám pomůže a že kanceláře budou vydělávat na divadlo -- ukázalo se, že právě to je největší zábrana. Paradoxně měli Tomáš Töpfer s Eliškou Balzerovou výhodu právě v tom, že na Fidlovačce vlastně nic jiného, než divadlo, být nemohlo.

Stát nám budovu prodal za lichvářskou cenu, místo aby se radoval, že mu někdo chce zachránit kulturní hodnotu a pronajal nám ji za korunu na padesát let; banka nám na to ráda obětavě půjčila šílené miliony s "jenom" sedmnáctiprocentním úrokem, takže jsme to prostě splatit nemohli, i kdybychom se na hlavu stavěli; zajímající se "investoři" na divadlo kašlali a snažili se nás nějak šikovně oklamat; rakouští krajané v čele s panem Eduardem Harantem, vskutku příbuzným Kryštofa Haranta, které jsem považoval za své garanty (veselá slovní hříčka Harant-garant, pane bože), přesně v nejkritičtějším okamžiku cukli a nechali nás v tom; doma nám nepodal pomocnou ruku nikdo, ani město, ani ministerstvo, kam Pavel Dostál nastoupil pro nás a to divadlo už příliš pozdě... Měl jsem léta vztek, když kolem toho zvenčí krásného a uvnitř se rozpadajícího domu chodil -- takové to mohlo být zase krásné divadlo! Ale jak říkají Rusové, éto sňáli, eto okončalos... V tom hezky opraveném domě už žádné divadlo nebude.

c) Krize: Celou aféru samozřejmě nesla těžko moje rodina, moji blízcí. I já jsem se zřejmě hodně přecenil, co se týče mé odolnosti... Nakonec jsem skončil s masivním vnitřním krvácením na operačním stole a doktoři varovali ženu, že to taky může skončit exitem, jelikož mnou infuse volně protékaly a moje krev se nechytala. Na jednotce intenzivní péče přijdete na jiné myšlenky.

Když jsem pak slezl hrobaři s lopaty, nechal jsem se vylustrovat, pěkně s rodným listem a občankou, - píšu se AlexandER a KOEnigsmark, nikoliv --dr a s ö - dostal jsem negativní osvědčení a přestal se o to zajímat, ale pak se v jednom týdeníku -- prosím znovu čtenáře, aby pochopil, že nebudu nikoho jmenovat, každý má nějaké příbuzné, matky, manželky, děti, které si nezaslouží to odnášet -- řízeném absolventem moskevské univerzity, kde zpravidla studovali agenti KGB, abych použil techniku náznaku závažné, ale vlastně málo znamenající, jen velmi poškozující informace, typickou pro naši investigativní žurnalistiku, - objevil článek o mé mladší spolužačce, která prý našla ve svém spise záznamy, svědčící, že jsem o ní měl podávat informace. Onen absolvent moskevské univerzity sice usilovně předstíral, že je můj přítel, ale to, co byl udělal každý přítel -- tj. zvedl telefon a zeptal se mě, jak to bylo, to neudělal. Možná, totiž, skoro určitě, nesměl.

A tak jsem posléze podal žalobu na ochranu osobnosti. Už to slovo. Ale tak se to jmenuje. Mnozí říkali, abych se na to vykašlal, jiní, že musím, jiní, že je to jedno, protože ať soud rozhodne tak nebo onak, flek na člověku zůstane stejně; jeden druh lidí, buď blbci nebo Krákorové (o tom později), věří soudu jen tehdy, jestli v podobných případech rozhodne, že dotyčný byl vinen. Opačný případ považují mechanicky za fígl. Hlupáci argumentují tím, že většina žalujících své lustrační spory vyhrála, aniž by je napadlo, že žalovali vesměs jen ti, kdo soudili, že by vyhrát měli a mohli.

U nás milujeme paušální a plošná řešení a rádi nacházíme obětní beránky. Jenže každý černobílý obraz světa je hloupý. Je totiž snadné nepodlehnout pokušení, nejste-li v něj nikdy uvedeni.

Navíc - žurnalisté u nás nadšeně publikují jen negativní informace. Pozitivní zpráva, tj. že se něco povedlo nebo někdo byl shledán nevinným, má jen malou zábavní hodnotu. Jestliže už nějaký šmok pracuje v nějaké redakci, může napsat v zásadě cokoliv, protože to nejhorší, co se mu může přihodit, je, že se bude muset pár řádky omluvit. Druhé straně zbude jen trapně vysvětlovat, bránit se, ale ať šlo o polo-pravdu, čtvrt-pravdu nebo ne-pravdu, vždycky už zůstane zápach a skvrna, podle haškovského hesla, že "tamhle to je bratr toho zavražděnýho, to bude asi taky pěknej lump".

Stačí přece vždycky jen například napsat, že "XY, který několikrát vyvrátil podezření, že je placen sudetoněmeckými organizacemi a který se u soudu obhájil z nařčení, že zneužívá malé holčičky, vydal knihu o bylinkách, rostoucích v lese, atd." Běžnému čtenáři po třetím setkání s takovým nenapadnutelným úvodem zůstane v paměti jenom, že XY asi zneužívá malé sudetoněmecké holčičky. Tuto technologii používají česká média, respektive jejich manipulátoři naprosto vědomě a cíleně.

"Když ty máš schopnost vzbuzovat závist, protože jseš ironickej. Ironii blbci nesnášejí nejvíc. Když si ty koupíš boty, říkají lidé: kde na to ten hajzl vzal, kdežto koupí-li si jinej zlatýho saaba, říkají: chudák, vždyť ty saaby mají hroznou spotřebu," říkává s oblibou jeden můj přítel.

Soud byl dlouhý, čtyři nebo pět stání a velice důkladný; proces měl mj. dva následky: seznámil jsem se s chodem spravedlnosti a se spisem té dámy. (Dnes se na něj už může podívat každý.) Soudci jsem nebyl sympatický a skutečně mi nic nedaroval.

Pochopil jsem, že spravedlnost je specializovaná disciplina, v mnohém se podobající medicíně: jako specialista léčí toliko a jedině podebraný palec, nevšímaje si toho, že majitel palce právě umírá na rakovinu sleziny, soudí spravedlnost -- jež musí být velmi dbalá formy - jen jednu jedinou okolnost, přesně slovně definovanou v žalobě, nevšímajíc si ničeho kolem. Pracovala důkladně, nikomu nic nedarovala, snažila se v té dané okolnosti dopátrat pravdy a nic nevynechat.

Bylo to také zajímavé divadelní představení. Před soudcem defilovalo postupně asi osm nebo deset někdejších pracovníků tajné, ne však ilegální organizace. Zaujalo mě, že příslušný odbor měl zároveň na starosti kulturu a zdravotnictví. Rozdělil jsem si je v duchu na dva typy: ostré hochy, kterých byla naprostá menšina, a lehkoživky, kteří převažovali. Ostří hoši byli jen dva, odpovídali u soudu stručně a hluboce opovrhovali jak mnou, tak mladým autorem, o němž věděli, že ve své práci švindloval a musel ji proto taky brzy opustit. Lehkoživkové se zase spíš dobře bavili -- i takový soudní proces jim dodával významu, který jinak opravdu neměli - a všechno jim bylo jedno.

Díky soudu jsem se seznámil s celým spisem té spolužačky a žasl: ty takzvané "informace" byly vesměs řádkové banality, hospodské kecy, ještě ke všemu evidentně opsané z předchozích záznamů jiných, ponejvíc z jejích vlastních výpovědí při pohovorech. Nesmysl stíhal nesmysl - jednou jsem se měl s autorem sejít zrovna na své čtyřicáté narozeniny, kdy jsem byl tři dny úplně někde jinde, o někom jsem zase měl tvrdit, že je vlastně skoro komunista...

Její vlastní výpovědi byly nejvěcnější z celého spisu, i když samozřejmě vypovídala také jen o naprosto nevinných věcech. Jediné, co je mohlo snad zajímat, bylo, že o sobě pravila, že stříhá Václavu Havlovi vlasy. Což ale kupodivu vůbec nekomentovali a i podle toho, co připojovali ve svých hlášeních, je to naprosto nezajímalo, zřejmě to všechno dávno věděli. Moje jméno bylo všude zapsáno špatně, s pravopisnými chybami, včetně toho slavného registru svazků -- ten, kdo mě tam zanesl, zřejmě neměl nikdy v ruce mé doklady.

Technika práce byla prostá: Mladý autor prostě vždycky nahlédl do spisu, našel něco, co už tam bylo a skoro týmiž slovy to napsal ještě jednou a měl čárku. Potom tyhle "informace" kolovaly po jejich kancelářích. Dnes na ně můžeme nahlížet podle toho, jak se komu chce -- kdo chce bít psa, hůl si vždycky najde.

Někdy si asi rovnou vymýšleli, protože kontrola takových "zpráv" samozřejmě neexistovala, navíc jejich "zdroj" o tom neměl ani tušení, vždyť ty zprávy sám nikdy neviděl. V tom je myslím to nejhorší na celém tom společenském tyátru, napůl frašce a napůl tragedii -- že i obsahy těch spisů, těch tolik omílaných svazků, podle kterých se má rozhodovat i o životě a budoucnosti lidí a rodin, jsou často jen literární plody strážníků, přepisy slyšeného, zaslechnutého a pro nadřízené vhodně upraveného bleptu...

Byla to socialistická instituce, v mnohém evidentně podobná těm ostatním. Mnoho pracovníků předstíralo práci, jiní byli fanatici, dohromady to bylo všechno většinou pro kočku, na nic, jen to kazilo vzduch a lidem životy. Smutné je, že i po tolika letech.

V článku kolegyně uvedla, že její spis byl ukončen, jelikož byla těhotná, ale o tom ve spise nebylo ani slovo, ve spise jsem si přečetl, že záležitost uzavírají, ježto další námaha nestojí za to, sledovaná je nezajímavá, vždyť kromě toho, že za ni psal některé práce pan H., se nic podstatného nedověděli. Ze spisu samého však nevyplývalo doslovně ani to.

d) katastrofa: Soud byl delší, než jsem čekal, byl jak říkám důkladný a nepříjemný - a zažil jsem při tom několik překvapení. Jeden známý kritik například prý nosil na StB sám od sebe všechny ilegální dokumenty, jejichž tvorby se účastnil, ale angažován fízly nebyl, protože byl svou servilností policajtovi protivný. Je to doloženo v jeho spise: první reakce StB, než se policajtovi zprotivil, je velmi nadšená, pak je nápad získat ho podezřele krátce vyřízen jednou znechucenou větou.

Většina "agentů", jak jsem tak spis četl, se snažila neříci víceméně nic. Ovšemže, jde o to, jak takové věci chcete číst -- pro někoho je "informace" o tom, že paní S. má potíže se schvalováním scénáře výmluvou a bagatelou, pro někoho taky udáním.

Největší překvapení jsem však našel na počátku spisu té paní. Nemohu odolat pokušení otisknout ten záznam, samozřejmě bez jmen:

Podepsán operativní pracovník mjr. Fiala.

Zase moje jméno špatně zapsáno, zřejmě tehdy poprvé a ostatní to už jenom opisovali. Zmíněný pan K.C., když jsem se ho šel na to zeptat, mi to smutně potvrdil. Inu, no jo, práskla tě, udala tě tenkrát, řekl, aspoň takhle mi ten tvůj vyhazov tehdy nebožtík Ludvík Toman zdůvodnil. Ale co z toho budeš mít? Vykašli se na to.

Vykašli se na to, vždyť je to jedno, říkala i ta divadelní strašidla subretě před sebevraždou v jedné z těch mých pohádek pro Jiřinu Jiráskovou ve Strašidlech. Jiřina tu jinak banální větičku říkala skvěle, byl to takový mrazivý smích.

Pro pana K.C. to tím skončilo, ale já měl pochybnosti... Vždyť kdo ví, jak to vůbec bylo, řekl jsem si, vždyť tu holku znám, podrazy nikdy nedělala; nejspíš nebožačka jen někde něco plácla nebo se jen vytahovala, s kým vším se zná, špatně to určitě nemyslela a rozhodně mě neudala. Špatnost z toho udělali jiní. Ale proč potom cítila potřebu mluvit s tím týdeníkem?

A pak mi svitlo. To nebyla ona. To byl Olek Krákora, kdo to celé způsobil.

(Vložka: - Olek Krákora je symbolická postava. Pobíhá jich mezi námi mnoho. Ovládají umění, které my se nenaučíme -- jsou vždycky o krok napřed v politickém posunu (asi ani ten fukuyamovský konec dějin by neučinil tuto schopnost zbytečnou), čili někdy jsou nesmírně PRO a pak zase nějakou chvíli PROTI, ale nějak vychází, že je to vždycky finančně výhodné. Bylo by ale nespravedlivé tvrdit, že to dělají jenom pro to, tak tomu není. Ale dělají to také proto; peníze jim nepáchly ani v době, kdy byli nadšenými komunisty.

Krákorové však především (a v tom se podobají představě o bohu, který stvořil Adama a Evu a trestal je za to, že podlehli pokušení, jehož by nebylo, kdyby ho sám nevyrobil) neustále někoho kádrují. Jsou-li bývalými komunisty, jsou nesmiřitelní vůči všem, kdo nejsou stejně radikální jako oni, jsou-li bývalými fízly StB nebo agenty KGB, urputně pronásledují všechny, kdo se dostali na seznamy namočených.

Olek Krákora se vyskytuje ve všech společnostech, protože je to dost častý lidský typ, ale jen někdy má dost veliký prostor pro svou působnost. Je to umělecké jméno, také v jistém smyslu krycí. Našel jsem ho v knize Terezy Boučkové a velmi se mi líbí -- Olek je samozřejmě verbujícím policajtem v padesátých letech špatně zapsané jméno, možná to byl překlep, víme, jak psali na stroji, je to asi Oleg (Koševoj z Mladé Gardy), jehož nositel krycího jména tehdy zbožňoval, a též se příjemně podobá domáckému oslovení Julia Fučíka Julek. Nu a Krákora je na jedné straně celkem často se vyskytující jméno, na druhé pěkná, osobu vystihující přezdívka, jakou dávají tatínkům prozřevší dcery -- "tatínek nevydrží nekrákorat". Nebudu ho jmenovat, jako v podstatě nikoho v tomto textu, a také asi nebyl úplně sám. A nejde jen o něj.

Chce být slavný, nejlépe ze všech nejslavnější. Bývá pracovitý, snaživý, snadno se uráží, píše hodně otevřených dopisů, rád a aktivně se účastní stran a hnutí. Se stranami a hnutími se někdy rozchází, většinou proto, že jeho ambice nebyla naplněna, což zastírá tvrzením, že hnutí vlastně zradilo či opustilo jeho. Zamyslíte-li se nad tím hlouběji, dospějete k závěru, že je to jedno.

Můj Olek Krákora v mladých letech, jako vášnivý komunista, kádroval kdekoho a dalo by se říci, že i udával, ale on by to tak nenazval -- i kdyby mu nakrásně prokázali kooperaci s ruskou tajnou službou, na kterou to hodně vypadá. Nemusel nejspíše ani nic podepisovat, dělal to z vášně, z přesvědčení, z touhy pomáhat dobré věci, zpitoměle, šťastně a rád, aby nikdo vznikající nové a spravedlivé společnosti neškodil. Později je ochoten odsoudit všechny i za to, že tehdy neodsoudili jeho, ba že se s ním vůbec stýkali. Neumí nestranit.

Dnes je takový Krákora nejpřísnějším kritikem všech, kdo byli českou StB vydíráni, otravováni a nedokázali ji poslat rovnou tam, kam mimochodem patří i on. Krákorové si dnes veřejně nepřipouštějí, že nebýt jich a jejich stupidního mesianismu, ambic a uhlířské víry, nemuseli všichni ti nešťastníci vůbec do tak pitomé situace přijít. Ale myslím, že to někde na dně duše vědí...

Jejich základním životním postojem a potřebou je totiž kádrováctví. Kdyby nemohli známkovat, kádrovat a vylučovat, jejich život by ztratil jednu ze základních opor. Vždycky měli a budou mít nějakou uhlířskou víru a jejich sebeuspokojení bude značné. Kádrování je v naší zemi rozšířenou vlastností, tady přece pořád někdo s někým nemluví -- tenhle píše pro Britské listy a tak s ním nelze polemizovat, tenhleten píše zase do Fragmentů a tak s ním nelze komunikovat...

Ten můj konkrétní Krákora samozřejmě dobře věděl, je to inteligentní a vzdělaný muž a dovede číst, že šlo o samé pitomosti a že jsem naprosto nic o nikom tomu mladému autorovi neřekl, dobře věděl, že jsem jen tančil mezi vejci a tančil tak rychle, jak dovedu... Jenže on se skrze tu nešťastnici, dost již potrápenou tím, že po smrti milence už nenapsala jednu slušnou řádku, potřeboval zviditelnit, učinit se ještě zásadovějším, také samozřejmě si udělat reklamu -- to dovedl vždycky výtečně, sázeli jsme se, že při jakémkoli veřejném vystoupení, ať mluveném či písemném udělá propagaci nějakému svému dílu nejpozději ve třetí větě a skoro vždycky jsme vyhráli.

Krákorové jsou jedovatá partička a raději od nich dál. Nu, nebýt jeho, nejspíše bych se byl opravdu ani nedostal do situace, kdy bych byl nucen hrát komedie s mladým autorem. Mám-li dnes být naprosto upřímný, je mi dnes onen mladý autor, který přišel na to, že byl osel, vlastně sympatičtější a připadá mi jako slušnější člověk, než věčně se sebou spokojený Krákora a vůbec než Krákorové obecně.

Nu a jak říkala moje babička o jedné své známé: už jsem jí odpustila, i na pohřeb jí přijdu... Byla to blbá doba. Jenže vždycky je holt nějaká doba. Konec vložky.)

Z dalšího vyplývalo, poněkud komicky, že pracovníci tajné, ne však ilegální organizace byli tuze rozhořčeni tím, že se dáma vydává, byť ne výslovně, za jednu z nich a vyjádřili se, že vůči ní podniknou "profilaktické opatření". Měkké nebo tvrdé pro ně nehrálo roli. Takových zmínek bylo ale ve spise asi deset, jenže nakonec nikdy k žádnému "profilaktickému opatření" nedošlo a ji nikdy nevyhodili -- na rozdíl ode mne.

d) katarze: Soud posléze rozhodl, že jsem vědomým spolupracovníkem té organizace opravdu nebyl a "očistil" mě tedy -- jenže... Jak už jsem říkal, blbci budou stále opakovat svoje, ti, kdo tomu nikdy nevěřili, tomu i nadále nebudou věřit... Vracel jsem se domů horkou červnovou Prahou, překvapen, že nepociťuju vlastně ani žádnou velkou radost; jak to bylo vlastně všechno zbytečné, říkal jsem si, k čemu to všechno bylo?

Hlavou se mi honily divné myšlenky: jak to jenom říkal šéf tajné, ne však ilegální služby MI 5, pravda britské, pan M. tajnému agentu s právem zabíjet, Jamesi Bondovi? Kdo chytá agenty, ne-li přece lepší agenti? A jak je to s těmi, kdo sice jakoby konají něco správného, ale jejich důvody, jejich motivy jsou nepěkné, závist, mindráky z ošklivosti nebo nedostatku talentu? Jak jsou na tom Krákorové? Které archivy se neotevřou nikdy?

Vzpomínám si, že mě až rozbolela pooperační jizva. Ale něco mě pobavilo - vzpomněl jsem si, že jakousi knížku mladických filmových textů nebožtíka Ludvíka Tomana dokonce ve čtyřicátých letech ilustrovala sama Toyen, viděl jsem ten sešitek na její výstavě. Za padesát let o něm už nic jiného ani nebude známo a stát za zaznamenání.

Tiskoviny, které s potěšením předtím přinesly informaci o tom, že jsem "v seznamu", zprávu o rozhodnutí soudu neotiskly. Krákorové stejně žádné takové rozsudky nerespektují, ledaže by se týkaly jich samých. Kolegyně mi to, že mě kvůli ní vyhodili z Barrandova nikdy neodpustila. Olek Krákora se stal mým nepřítelem a nikdy mě nepřestane pronásledovat. Ale aspoň jsem se dozvěděl něco víc o světě -- zakázaný můžete být vždycky.

A že u nás je obvykle všechno jinak, ale to není žádná novinka.

( vyšlo ve zkrácené verzi v Divadelních novinách 2004, tento výňatek je z připravované knihy Mezi židlemi aneb Hra na černocha a jiné pokusy.)