Dědictví studené války. Kořeny britského ministerstva zahraničí (Foreign Office) sahají do správních reforem z roku 1782, kdy se rodí jako součást britského systému neutrální (nadstranické) Civilní služby (Civil Service). Náplní jeho existence je ve specializovaných sekcích analyzovat jednotlivé oblasti britských zahraničněpolitických zájmů, jednat s příslušnými zahraničními představiteli a posléze navrhovat konkrétní politiku. Samotná politická rozhodnutí jsou však úkolem vlády a nadřazených ministrů, kteří samozřejmě nemusí ona doporučení respektovat -- což zvláště za války není nic výjimečného.

Materiály vzniklé během druhé světové války začaly být přesouvány z knihovny Foreign Office do veřejných archívů již na začátku 70. let, přesto je dnes podle Browna badatelům k dispozici necelá polovina dokumentů. I to nicméně stačí k tomu, aby byly zkoumané události vysvobozeny z »mýtu studené války«, jak jej v úvodu práce autor charakterizuje.

Kontext studené války způsobil, že Benešova mise byla anachronicky interpretována ve světle pozdějšího komunistického převratu. Zatímco domácí režimní historikové zdůrazňovali např. neochotu britských spojenců podpořit Slovenské národní povstání a naopak vyzdvihovali Benešův příklon k Moskvě, na Západě získal dominantní vliv pohled československých emigrantů a s ním související interpretace odsunu (anglicky »transfer«) Němců jako předehry bolševické tyranie; antikomunistická historiografie vlastně převzala perspektivu německých ultrakonzervativců. Na rozdíl od »komunistické verze«, která do značné míry vyšuměla po roce 1989, má toto vyprávění podle autora dodnes na Západě velký vliv.

Brownovým cílem je překonat studenoválečnické mýty a zrekonstruovat události bez předsudků, se snahou o maximální porozumění rozdílným zájmům zúčastněných stran. Vzájemné nepochopení a na obou stranách převažující negativní pocity z jednání byly podle Browna spíš důsledkem objektivních, na prvním místě válečných okolností a sotva bylo možné se jim vyhnout.

Realistický přístup autorovi vychází, zvlášť když je podtržen rozdělením výkladu do jednotlivých tematických okruhů (např. česko-polská otázka nebo podpora domácího odboje), v nichž se společné klíčové body vrací, aniž by se text zbytečně opakoval a současně tříštil do množství detailních mikroanalýz. Ačkoliv lze Brownovi hnidopišsky vytknout neúplnou znalost české literatury (třeba prací Jana Tesaře nebo »vládní« publikace Rozumět dějinám, zpracovávající v intencích Česko-německé deklarace sudetský problém) a redakci pak občasné chyby v přepisu českých výrazů, celkově máme před sebou práci, která splňuje ta nejvyšší odborná kritéria.

Od Mnichova k Lidicím. Hlavní důvod občasných třenic mezi Benešem a londýnskou administrativou spočíval v odlišných státních zájmech. Beneš a spol. měli před sebou jednu jedinou prioritu: zrušení Mnichova a obnovení Československa v jeho původních hranicích, což mělo být vyjádřeno uznáním Benešova exilu jako oficiální československé vlády. Nelze tvrdit, že by tento cíl byl zcela v rozporu s tím, oč usilovali Britové, faktem však zůstává, že jejich hlavním zájmem bylo zachovat pro ně výhodnou politickou stabilitu na kontinentu. Od září 1939 to především znamenalo vyhrát válku.

V britské velmocenské a konzervativní perspektivě však nehrálo teprve před pár lety založené Československo zrovna klíčovou roli a na jeho obnovení málokomu záleželo. Benešovy požadavky navíc kolidovaly nejen se zájmy Poláků (podstatně důležitějšího spojence) a antifašistického sudetského exilu (vedeného Wenzelem Jakschem), ale také s obecným principem, kterého se Britové drželi: nezavazovat se ke garantování žádného konkrétního uspořádání střední Evropy, pokud to není bezpodmínečně nutné.

Londýnu se kromě toho pochopitelně nijak nechtělo do odvolávání Mnichovské dohody, kterou ještě nedávno prezentoval jako zahraničně politický úspěch. V neposlední řadě tu byla jistá stavovská povýšenost v chování britských úředníků, kterou Brownem citovaný Arnold Toynbee popsal jako »nenucenou nadřazenost« (effortless superiority).

Brown ve své knize oceňuje Benešovu cílevědomost a diplomatický um, díky nimž dokázal využít okolností k tomu, aby přes počáteční nepřízeň prosadil všechny své podstatné kroky. V době vítězného Hitlerova postupu, který měl již v roce 1940 vyvrcholit překročením kanálu La Manche, Londýn zoufale potřeboval pomoc -- např. piloty, ale také informace československé tajné služby. A proto byl ochotný k ústupkům.

Benešova vláda sice byla zatím uznána jen jako dočasná (Jana Masaryka to vedlo k sarkastické otázce, zda českoslovenští piloti, padlí v bitvě o Británii, jsou jen »dočasně mrtví«), definitivní uznání se ale přibližovalo a došlo k němu poté, co v roce 1941 vstoupil do války proti Hitlerovi Sovětský svaz a prozíravě nabídl Benešovi plné uznání; Britové kvůli diplomatické rovnováze nemohli zůstat pozadu.

Další klíčovou událostí, které Beneš (diplomaticky i propagandisticky) využil pro své cíle, byl atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha 27. května 1942. Tento čin mezinárodního dosahu velmi zvýšil prestiž protektorátního odboje (byť proti jeho vůli -- akci si vynutil Beneš a byla vedena z Londýna, domácí odboj s ní nesouhlasil, protože se bál represí).

Následná krvavá odplata v Lidicích a Ležácích vzbudila celosvětové pobouření a pro Londýn se stalo morálně neobhajitelné nadále trvat na platnosti Mnichovské dohody. Brown v té souvislosti cituje amerického tajemníka pro námořnictvo plk. Franka Knoxe, který prohlásil: »Až se nás příští generace zeptají, zač jsme bojovali v této válce, budeme jim vyprávět příběh Lidic.«

Do Stalinova objetí. Z klíčových Benešových cílů však jeden zůstal nedosažen. Pomineme-li odstoupení Podkarpatské Rusi, které bylo v rozporu s původním záměrem trvat na předmnichovských hranicích ČSR, je třeba zmínit kolaps Benešovy koncepce Československa jako mostu mezi Východem a Západem. Martin Brown se při různých příležitostech věnuje tomu, jak s postupujícím obratem ve válce (tedy asi od roku 1943) ztrácela tato koncepce půdu pod nohama a Beneš se čím dál intenzivněji zabýval spoluprací se SSSR. Britové to nesli nelibě, o poválečných protikomunistických historicích ani nemluvě.

Jenže Beneš neměl v té době jinou možnost. Postup Rudé armády byl neodvratný a pokud chtěl mít prezident jistotu zachování svrchovaného státu, musel si s předstihem zajistit vůči SSSR pozici smluvně, aby pak nestál před jeho vojenskou přítomností s prázdnýma rukama. Zároveň si tím chtěl upevnit svou autoritu vůči Moskvou podporovaným komunistům.

Britové postupně ztráceli na průběh událostí vliv a Československo se před jejich zraky sunulo do Stalinovy sféry vlivu, opřené i o velmocenské dohody. Vojensky neměli Britové dostatek prostředků na to, aby zvýšili svůj podíl na porážce Němců ve střední Evropě; jasně to ukázal krach Varšavského povstání v létě 1944 a následná neochota Albionu utrpět další ztráty podporou Slovenského národního povstání, jež přes opakované žádosti ponechávali na zodpovědnosti Sovětů. Do jisté míry tak doplatili na to, že neměli žádnou jasnou představu o dalším uspořádání střední Evropy a svých zájmech v ní. Moskva tu představu měla a tvrdě za ní šla.

Konec »skvělé izolace«. Českého čtenáře bude asi nejvíce zajímat kapitola o sudetoněmecké otázce a odsunu. Brown v ní dopodrobna rozebírá vztah mezi Benešem, britským ministerstvem zahraničí a vůdcem antifašistického sudetoněmeckého exilu Wenzlem Jakschem. Ten se zpočátku těšil poměrně značné podpoře britské strany a dokonce se na chvíli zdálo, že by jeho skupina mohla získat stejný status jako Benešova prozatímní vláda; vyhlídka na autonomii v rámci federativně pojatého Československa, jak ji Jaksch prosazoval, se zdála být stejně realistickou představou jako jakákoliv jiná koncepce poválečné střední Evropy. Počátek jejího konce však spadá už do poloviny roku 1940, kdy se z pochopitelných důvodů začala v Británii šířit protiněmecká xenofobie. A že soužití Čechů a Němců v jednom státě nemá naději, bylo jasné po vyhlazení Lidic a dalších represích.

Zajímavé je, že Britové nejen časem přistoupili na Benešovy plány, ale, jak upozorňuje Brown, ještě je sami radikalizovali. Československý prezident původně počítal s kombinací drobných územních úprav a odsunů obyvatelstva jak mimo hranice republiky, tak v jejich rámci s cílem etnického scelení vybraných sudetských zón.

Pracovníci britského ministerstva zahraničí, pro které -- i vzhledem k historii koloniální říše -- nebyly násilné přesuny obyvatel ničím novým, se nakonec přiklonili k masovému odsunu založeném na principu kolektivní viny, což bylo technicky nejlépe proveditelné (vybírat jen ty opravdu vinné Němce by bylo příliš složité) a realisticky vzato i nejlepší pro Němce samotné -- Britové se (vcelku oprávněně) obávali, že pokud odsun nedostane oficiální organizovanou podobu, proběhne divoce a daleko krvavěji.

Brown tak bezděky ukazuje, jak se stejný (z našeho pohledu cynický) přístup, který Britové uplatnili v době Mnichova a který přispěl k rozbití Československa, aplikoval v době, kdy se naopak usilovalo o obnovení státu. Pokaždé zde působil stejný velmocenský nadhled, proslulá pozice »skvělé izolace« (splendid isolation), která starobylému ostrovnímu impériu umožňovala uplatňovat vůči kontinentální Evropě poněkud mechanický princip rovnováhy sil, bez ohledu na lidský úděl těch, kterých se ta rovnováha měla týkat. Dvacáté století však ukázalo, že tato pozice se přežila a že katastrofy, ke kterým může přispět, překročí svými důsledky i donedávna bezpečnou hráz La Manche.

Precizní Brownovu studii tak můžeme v tomto smyslu považovat za příklad nevyslovené, ale svou otevřeností a věcností přesvědčivé analýzy národa, který kdysi býval tak »nenuceně nadřazený«. Doufejme, že se pro nás podobné knihy stanou nejen inspirací, ale také výzvou.

Recenze vychází tento čtvrtek v týdeníku Ekonom.

Martin D. Brown vyučuje mezinárodní historii jako Adjunct Assistant Professor na americké mezinárodní univerzitě Richmond v Londýně. Politiku a mezinárodní vztahy přednáší i na jiných ústavech.