Zde je nutné připomenout, že logika předešlé vládní koalice s ČSSD vycházela především z reality voleb roku 2002. KDU-ČSL tehdy kandidovala v rámci "čtyřkoaličního" projektu a mohla si, coby reprezentant různorodější skupiny voličů, dovolit posun na levý střed politického spektra. Jinou otázkou, kterou by si měli zodpovědět především politici z KDU-ČSL, je, zda jejich působení v Paroubkově vládě mělo nějaké opodstatnění. Zejména v okamžiku, kdy ČSSD v čele s premiérem rezignovala na koaliční mechanismy a pro své zákony hledala podporu u komunistů. Sám Jiří Paroubek vládu s oblibou označoval za menšinovou vládu sociálních demokratů.

Současný krok Miroslava Kalouska lze, vzhledem k výsledku lidovců ve volbách, chápat pouze jako zoufalou snahu udržet si podíl na výkonné moci za každou cenu. Zájem na stabilitě země a jejím fungování by totiž pro středovou stranu, která se snaží být hodnotově i zásadově ukotvená v křesťansko-demokratické rodině stran, měl mít jasně definované hranice.

Při úvahách nad výsledkem voleb lze vést paralelu s volbami minulými, kdy ODS prohrála pravděpodobně proto, že se včas nedistancovala od "opoziční smlouvy". V případě jednání Miroslava Kalouska lze pak vést paralelu s poválečným politickým vývojem. Lidová strana, ve snaze udržet pozice a přispět k udržení stability, umožní plně rehabilitovat komunisty a zapojit je do politického života. Současné chování KDU-ČSL začíná připomínat agónii US-DEU.

Otázkou zůstává, zda se ještě najde volič, který bude v budoucnu ochoten takové straně dát hlas.