Poslanec Vidím se snaží zapůsobit na čtenáře odkazem na rakety, jimiž Hizbulláh z Libanonu ostřeloval Izrael, aniž by se zmínil o historickém pozadí konfliktu. Kdybychom totiž chtěli vytvořit alespoň přibližně analogickou (a za vlasy patřičně přitaženou) představu hrozby pro Českou republiku, museli bychom uvažovat o tom, že by bývalí sudetští Němci a jejich potomci ostřelovali raketami území České republiky. To je ovšem zjevná pitomost. Přestaňme tedy uvažovat v souvislostech a hodnoťme Vidímovy argumenty tak, jak leží a běží.

Írán se snaží vyvinout rakety s doletem delším než 1500 km. O tom není pochyb. Jan Vidím se ovšem snaží sugerovat, že Írán jimi chce zasáhnout Evropu. Proč by to ale, proboha, dělal? I příslovečné "každé malé dítě" dnes ví, že největšími nepřáteli pro Írán jsou Izrael a Spojené státy. Proč by tedy útočil na evropské země, jež jsou známy svým poněkud rezervovaným postojem vůči politice Izraele na palestinských územích (a jsou za to Izraelem kritizovány)? Je-li vedení íránského státu skutečně tak krvelačné, jak se nám příznivci základny snaží namluvit, proč Írán už dávno nezaútočil na Izrael, jehož území je už nyní schopen zasáhnout?

Odpověď je jasná. Írán musí chtít atakovat evropské země (Českou republiku), aby obyvatelé pochopili, že americká základna na území jejich státu je nevyhnutelnou nutností. Jde o fantazii, jež má nedůvěřivé české občany přimět k tomu, aby akceptovali něco, s čím přes nedostatečnou znalost všech souvisejících rizik v drtivé většině nesouhlasí.

Tuto fantazii však sami její autoři popírají. Podobně jako mnozí jiní propagátoři základny, i Jan Vidím odmítá připustit (na konci svého textu), že by uvažovaná protiraketová základna zvýšila nebezpečí teroristického útoku proti naší zemi. Podle této logiky islámské radikály nenapadne zanechat svou vizitku v zemi, jež se připuštěním stavby americké základny na svém území přihlásila k jednomu z nejtěsnějších spojenectví s USA vůbec. Žádný sebevražedný atentátník (jehož po dokonaném činu nelze nijak dopadnout a potrestat) proti České republice nic nepodnikne.

V téže chvíli však máme věřit tomu, že celý stát, spolehlivě identifikovatelný jako útočník, si troufne ohrozit evropskou zemi jednou (ne-li jedinou) svou (nadto ještě hypotetickou) jadernou hlavicí a bude tím riskovat okamžitou odvetu a totální anihilaci.

Slovy náčelníka generálního štábu Pavla Štefky: "USA a NATO jsou natolik silné, že pochybuji, že by někdo zaútočil na americkou základnu v Evropě". Na jeden ze států v Evropě by zaútočil?

Poslanec Vidím se dále snaží ukonejšit ty, kdo mají obavy z následků střetu anti-rakety s balistickou raketou. Píše:

Pokud "trefit několik metrů dlouhou raketu, jež se pohybuje několikatisícikilometrovou rychlostí, jinou raketou, není nic jednoduchého", není pak jednodušší (a, s ohledem na zničení balistické rakety, také spolehlivější) umístit na použitou anti-raketu konvenční, nebo ještě lépe, jadernou nálož?

Je. V otevřeném dopise hejtmanům krajů, primátorům a starostům měst a obcí, v jejichž působnosti má být vybudována protiraketová základna, píše občanské sdružení Vojáci proti válce mimo jiné:

Toto vyjádření vojáků (za Radu sdružení jsou uvedeni gen. v.v. Oskar Marek, plk. v.v. Jiří Bureš a plk. v.v. Blahoslav Zahradníček) je v příkrém kontrastu s vyjádřením poslance Jana Vidíma. Není to přitom jediná věc, v níž se vojáci v hodnocení případné protiraketové základny rozcházejí s politikem ODS. Komu věřit? Profesionálům, kteří se vojenstvím živili, nebo politikovi, jehož "praxi" v oboru představují dva roky základní vojenské služby?