Podle jeho názoru dostávají politici ve volbách jakýsi bianco šek k tomu, aby v následujícím období rozhodovali, jak se jim zlíbí. Jenže, co je pak samotný akt volby politiků občany?

V teorii je to mechanismus, jímž občané dočasně propůjčují svou moc rozhodovat o sobě samých svým zvoleným zástupcům. Tím neustavují nějakou vládu nad sebou, ale jen provádějí technické opatření k vykonávání vlastní vlády prostřednictvím svých zastupitelů.

V praxi našeho současného politickém systému nemají ovšem občané možnost kontrolovat tyto své volené zástupce během volebního období a ti si proto mohou skutečně dělat, co chtějí, a to bez ohledu na názory a zájmy svých voličů. Ti pak v důsledku této své bezmoci buď přijímají princip vlády nad sebou, anebo propadají politické apatii. První skupina pak volí osobnosti a politiky, kteří nejlépe ztělesňují moc a sílu. Nikoliv tedy rovnost, svobodu a vzájemnou solidaritu, což jsou morální hodnoty stojící v základech demokracie. První skupina, která přijímá zastupitelskou demokracii jako vládu silných jedinců nad masou občanů, je pak náchylná vyměnit demokracii za autoritativní systém vlády.

Ti apatičtí, pokud přijdou k volbám, rovněž nevolí na základě posouzení shody volebních programů s jejich zájmy, to nemá v tomto systému nezodpovědnosti příliš velký význam, ale na základě povrchních emocionálních dojmů ze sdělovacích prostředků během volební kampaně i v období před ní.

Z toho je vidět, že možnost odvolat politiky po čtyřech letech v dalších volbách je možností nefunkční. Rovněž se ale stává zřejmé, že skutečnou reality show jsou dnešní volební kampaně, v nichž jde především o manipulaci voliči, kteří se ani necítí být za své rozhodnutí odpovědní.

Vladimír Kučera a všichni jemu podobní by měli rovněž vysvětlit, kde vzali občané právo vůbec volit. Jestliže jsou podle něj neinformovaní a většinově postrádají kvality nutné pro vládnoucí elitu, neměli by mít ani všeobecné volební právo. Jen tak by v logice jeho úvahy bylo možné zabránit, aby s k moci dostávali lidé, které tam zvolí manipulované stádo ovcí z podzámčí. A jak je patrné již z jeho intelektuálních a morálních charakteristik, jak je podává pan Kučera, nemůže volit dobře.

Záludnost referenda a přímé demokracie vůbec spočívá ovšem v něčem docela jiném. Tam, kde mohou občané sami bezprostředně rozhodovat o věcech svého zájmu, tam roste jejich sebevědomí i aktivita. Přestávají být manipulovaným stádem ovcí, kterému pastýři -- politici stříhají vlnu.

V systému zastupitelské demokracie rozhodují politici a následky nesou občané.

V systému přímé demokracie rozhodují občané a následky nesou občané.

Každému z těchto systémů proto odpovídá zcela jiná mentalita a naprosto jiný vztah občanů k jejich zemi, k jejich společnému rozhodování i mezi nimi samotnými navzájem. Což potvrzuje i stále rostoucí počet praktických užití přímé demokracie ve světě. Proto je také zcela nesmyslné se ptát na základě pozorování občanů v systému zastupitelské demokracie, jak by rozhodovali v systému demokracie přímé.

V zastupitelské demokracii nejsou žádné faktické diskuse o věcném řešení problémů a mocenské elity o ně také nemají zájem. Sdělovací prostředky pak představují ochotný nástroj k manipulování o ohlupování občanů.

V systému přímé demokracie předcházejí každému hlasování občanů ostré diskuse protikladných názorových skupin. Na jejich věcnost a otevřenost pro všechny strany, nikoliv jen pro tu protežovanou mocenskými elitami, vykonávají zdola maximální tlak samotní občané. Je to totiž věc jejich bezprostředního zájmu a jejich vlastní odpovědnosti. V důsledném systému přímé demokracie je to o to snazší, že se pod přímou kontrolou občanů ocitají i veřejnoprávní sdělovací prostředky.

Záludnost referenda je tedy v něčem jiném, než v čem ji vidí Vladimír Kučera. Je v tom, že bere rozhodující část moci z rukou politických elit a předává ji tam, kam skutečně patří, do rukou samotných občanů.

Proto ji můžeme dosáhnout jen tehdy, když si ji sami na těchto elitách vybojujeme.

Zůstaneme-li oním pasivním stádem ovcí, žádné změny k lepšímu se nedočkáme. Boj za referendum o protiraketové základně je první velkou příležitostí, při níž můžeme ukázat míru své občanské a lidské zralosti, svou schopnost prosadit své zájmy i proti odporu shora. Je to také velmi názorný příklad ukazující nám význam přímé demokracie.

Měli bychom jej náležitě ocenit.