To, že se KDU-ČSL neumí stát moderní křesťanskodemokratickou stranou, to není chyba nás voličů. Program této strany, který jinak mizí v mlze někde mezi ODS a ČSSD, vyčnívá jenom negací registrovaného partnerství, pro-církevní (pro-římskokatolickou) orientací, bojem proti drogám a antikomunismem. Voliči o to nestojí a rozhodli se ve svobodných volbách tak, že dali vzniknout výrazně bipolární politické situaci. Kalousek by to měl respektovat, byť by to vedlo jeho lidovce navždy mimo parlament. Nemá smysl uměle a ze zákulisí měnit politickou realitu na úkor důvěryhodnosti vlastní strany, riskovat konečný soud veřejnosti nad KDU-ČSL ve smyslu slov: ta jde s každým. Je téměř jisté, že by tak lidovci ztratili mnohé věrné voliče i členy vlastní strany, že by skončili mravně a ideově rozloženi.

Odejít se ctí a s vlastní identitou je mnohem lepší než naprostý rozklad. KDU-ČSL už ale de facto jinou šanci nemá, leč odejít tak, nebo onak. Zachránila svou pověst, to je vše. Může se kochat nadějí, že bude dál i po předčasných volbách součástí nějaké křehké koalice, že bude zase u koryta, jako až dosud (mimo čtyři roky opoziční smlouvy) byla. Jenže právě došla až na hranici sebevraždy. Svou velkou naději v dobách Čtyřkoalice propásla, potom následoval už jen sestup: malý volební zisk v roce 2002, který neumožnil sestavení silné vlády s ČSSD, pád Vladimíra Špidly a nástup Miroslava Kalouska, nad nímž si mnozí lidovci (a já mohl být u jedné takové diskuse na ChristNetu) zoufali, přílišný příklon k ODS a konečně ten vrcholně nesmyslný úkrok do náruče Jiřího Paroubka za sliby, které nemohly projít přes Sněmovnu (za předpokladu opoziční role ODS) bez hlasů KSČM.

Miroslav Kalousek na mne nikdy nepůsobil dojmem hlupáka. Nač tedy ta obrovská pirueta? Věří mu někdo byť jedno slovo, jímž ji vysvětluje? Ptám se: co mohlo být pro něj a potažmo pro celé vedení KDU-ČSL, které je spolu se socialisty již čtyři roky u moci a nese svůj díl odpovědnosti na temných místech (každá vláda, je-li několik let u moci, má svá temná místa) vládnutí, tak důležité, aby se dohodli s někým, s nímž si předtím nikdy nerozuměli, koho tak často veřejně obviňovali, že spolupracuje s KSČM, na výrazně menšinové vládě, závislé na komunistech a slibující lidovcům věci, jež dlouhodobě nepodporuje výrazná část ČSSD a celá KSČM (např. smlouva s Vatikánem, změna Zákoníku práce)? Proč se Paroubek a Kalousek dokázali dohodnout zrovna v době, kdy Topolánek odmítl setkat se s Paroubkem mezi čtyřma očima?

Dobře, dnešní situace je taková, že Jiří Paroubek odmítá podpořit menšinový kabinet ODS, vedoucí k předčasným volbám. Je si zřejmě vědom, že je musí hrubě prohrát, že mnoho těch, kdo jej volili, si dnes rve vlasy a své rozhodnutí změní. Proto situaci absurdně blokuje, proto nám občanům nechce dát možnost co nejdříve říci své slovo k celé věci. Nebude-li ovšem možná shoda ani na tom nejférovějším řešení, čili na předčasných volbách (které dnes chce asi jen ODS a ostatní se bojí), nedočkáme se vlády ani do Vánoc. Předseda Sněmovny před třetím pokusem o sestavení vlády odstoupí (nebo ne? -- sliby přece, jak ukázal Kalousek, neplatí) a nového se nepodaří instalovat. Topolánek bude navrhovat předčasné volby, Paroubek to odmítat, aniž by mohl cokoli jiného (nebo doufá, že Bursík taky zapře své sliby a názory? -- nebo myslí, že se lidovci nakonec obměkčí? -- nebo myslí, že Topolánek nakonec přijme rozdělení moci mezi ODS a ČSSD a vznikne velká koalice?) a tak dokola... Volič, který konečně může vidět, jak se hraje bez předvolebních masek, čili kdo stojí zač, ale šanci právě díky obstrukcím těch, kdo se odkryli v nejodpornějším světle, dostat nemá. Je zase pro smích.