Miroslav Kalousek během svého předsednictví pohřbíval pomalu vše, na čem stála stoletá tradice lidové strany. Základní body jejího programu vždy spočívaly na dvou pilířích, jednak náboženské svobodě a podpoře zájmů katolické církve a na druhé straně na sociálním programu, jenž osciloval mezi křesťanským solidarismem a křesťanským socialismem, na programu, který byl označován jako sociálně reformistický. Kalousek lidovou stranu posunul obsahově výrazně napravo, získal si tím podporu médií, které lidovce pro jejich společenský antiliberalismus moc nemusí a díky verbálnímu černobílému antikomunismu si získal oblibu i u českých posezónních komunistobijců.

Ze strany reprezentující spíše chudší venkov a obyvatelstvo postižené neoliberálními reformami 90. let, učinil vůdčí složku připravované pravicové koalice, jež objektivně směřovala k podpoře především vyšších velkoměstských vrstev a domníval se, že ministerstvo venkova a zbylý vyděračský potenciál bude stačit k obhájení pozic KDU-ČSL. Absence studu, jehož míra je v řadách KDU-ČSL tradičně vyšší než jinde, umožňovalo lidovcům setrvávat v minulé koalici s ČSSD, i když už byli jen statisty, ještě větší absence studu jim umožňuje jít do nové koalice se sociálními demokraty v momentě, kdy trvali na své zcela iracionální politice až do hořkého konce.

Současná situace je ovšem paradoxní dvakrát. Nejenom mírou Kalouskova a lidoveckého sebepoplivání, ale zároveň tím, že tato koalice je ve své podstatě nejpřirozenějším řešením. Levostředová ČSSD, středová KDU se sociálním akcentem, levicoví zelení v postbursíkovském období a pomalu se měnící komunisté je řešení, jež by mohlo mít svou budoucnost. Největší tragédií lidovců je to, že na tuto přirozenou alternativu soustavně nepřipravovali svoje voliče a naopak k ní přistoupili pod tlakem okolností a při naprosté ztrátě sebeúcty. Tímto krokem, ale vytvořili stav, který otvírá zcela nové možnosti české politiky. Neuralgický bod -- pokrytecký antikomunismus (tzn. budeme skrze komunisty vydírat ČSSD, tvářit se pře veřejností a svými voliči morálně, ale když budeme něco potřebovat, tak budeme jednat i s komunisty) -- byl překročen. Nové formy spolupráce ve středolevé části politického spektra skýtají řadu možností, ale v každém případě je nyní již zbytečné, aby u nich asistoval Miroslav Kalousek. Existuje ovšem v lidové straně politik, který je schopen přesvědčit své spolustraníky, voliče a veřejnost o možnostech, prospěšnosti a nutnosti nového kursu?