26. 8. 2006
Inspirující salto mortaleČeská politika je na povrchu legračním představením pro svou nepředvídatelnost a paradoxy. Čtvrteční Kalouskova naprosto zoufalá pirueta byla činem, jenž překračoval běžný politický chod. Tento krok byl totiž veden snahou změnit dosavadní drobnokrůčkovou, salámovou taktiku činem s nádechem strategického rozhodnutí, i když jej provedl člověk, který symbolizoval vrchol politické bezpáteřnosti a pokrytecké černobílé antikomunistické dogmatičnosti. Odhlédněme ovšem od osobních povrchních charakteristik a podívejme se, co Miroslav Kalousek své straně nabízel. |
Všeobecně je bráno zato, že hlavní věcí, která expředsedu lidovců přiměla k šokujícímu rozhodnutí, byla obava ze změny volebního systému, jenž by zcela znemožnil smysluplnou existenci menších politických stran. Toto uvažování pramení z předpokladu, že je možno vymazat názorové proudy ve společnosti číselnými a průhledně účelovými machinacemi. Takto tomu ovšem není a zvětšinovělý předstíraně poměrný systém by malé strany vymazat nemusel. Žádnou volební chytristikou totiž nemůžete zabránit tomu, aby se z velkých stran staly malé a opačně, žádnou účelovou změnou zákona neseberete těm prozatímně menším (nejsou myšleni ti, co začínají od nuly) mediální možnosti obrany a nimbus těch slabších, kterým je ubližováno. Problém strany lidové totiž nespočívá ani tak ve volebních systémech, jako spíše v tom, že špičky strany od smrti Josefa Luxe neudělaly jedinou věc, kterou by přesvědčily masy svého voličstva a členstva o tom, že vyvolávání iracionálního strachu z komunismu, z KSČM (pomiňme zkostnatělost dnešních komunistů a jejich zahraničně-politické přešlapy) a ze zločinných činů její předchůdkyně KSČ je pouhým fíkovým listem zakrývajícím loupeživé snahy mediálně a finančně silných skupin vzniknuvších v éře mafiánského kapitalismu. Poluxovské vedení ve všech odstínech (nevyjímaje ani, v domácí politice poměrně rozumného, amerického Cyrila S.) totiž tyto snahy s nadšením podporovalo domnívajíc se, že tímto prospívá své straně (aparátu a špičkám snad ano) a její voliči to očekávají. A právě v tomto bodě je základní moment střetu Ze všech možných zdrojů podporovaný antikomunismus vyvolává stále ve většině společnosti obranný reflex (samozřejmě zcela pochopitelný díky minulosti dnes již neexistující KSČ), který neumožňuje střízlivý pohled na to, co vlastně politický, společenský a ekonomický program české pravice znamená pro budoucnost. Lidem je tak neustále vnucováno, že kdokoliv by jen uvažoval o jakékoliv spolupráci s KSČM, tak není demokrat, nostalgicky vzpomíná na normalizaci, nevadí mu politické procesy a vraždy, je mu sympatická politika Grebeníčka, Exnera a kdoví co ještě (všimněte si neustálých výzev grémia ODS o tom, aby se zmobilizovali všichni "demokraté" této země apod.). Tyto výzvy směřují ke stádnímu chování, k faktické izolaci nyní již nejen KSČM a jejích voličů, ale už i vůči okruhu sociální demokracie a v posledku k totálnímu rozdělení společnosti. Lidová strana se dostala za této situace na křižovatku, z níž pro ni nevede žádná nebolestivá cesta. 17 let si soustavně vychovávala svoje členstvo a voličstvo k antikomunistickému odporu (samozřejmě neopomíjím špatné zkušenosti řadových lidovců v éře monopolu moci KSČ), čímž se musela vřadit do fronty těch, kteří ovšem provádí v politice praktické kroky jdoucí protichůdně vůči sociálním a ekonomickým zájmům antikomunisticky vycepovaných lidoveckých členů a voličů (copak například minimalizace veřejné dopravy na venkově, rušení menších podniků, likvidace družstev, teorie o "mobilitě pracovní síly", která absolutně nepřihlíží k neekonomickým důsledkům tohoto experimentu, a celá neoliberální ekonomická doktrína je v zájmu okruhu příznivců KDU-ČSL?). Nádherným paradoxem české politiky je právě to, že v této chvíli Miroslav Kalousek, vůdčí představitel lidovecké pravice, udělá obrat, jež je naprostým popřením jeho samého i dlouhodobé politiky vedení KDU-ČSL, která neodpovídá zájmům jejich sympatizujícího okruhu. Kalousek si uvědomoval, že v momentě, kdy budou lidovci, díky dohodě "velkých", definitivně ze hry, tak dojde k tomu, že vlajkonošem antikomunismu se stane především ODS a ochranu sociálních zájmů slabší části populace si monopolizuje ČSSD. Za této situace, a při velké mortalitě lidoveckého voličského okruhu, by se mohlo jednoduše stát, že lidovci by strávili ve sněmovně poslední čtyři roky (a ještě k tomu v opozici) a nemusel by se měnit ani volební systém. Udělal tedy zoufalý krok, který ovšem od něj mohl vyznít jen a jen falešně a zároveň odpudivě. Jeho salto mortale je přesto inspirující. Lidovci mají na vybranou, buďto se stát malou katolickou straničkou na levoboku ODS nebo si udržet svoji relativně nezávislou středovou pozici, což ale předpokládá začít přesvědčovat svůj okruh sympatizantů, že ad hoc zájmové společenství s levicí (včetně KSČM, jíž také čeká ostrá vnitrostranická diskuse, která ovšem nemá jiné než prosociálně-demokratické řešení) je cestou, která odpovídá lidovecké tradici, a především každodenním zájmům jejich voličů, více. Toto přesvědčování mělo začít již dávno, nyní mají lidovci méně času, méně důvěryhodnosti a mnohem méně šancí na úspěch. |