23. 8. 2006
Kolem Kuby za 20 dníNěkdy v roce 1965, to mi bylo 12 let, jsem dostal útlou knížku "Povstalci ze Sierra Maestry", kterou jsem zhltnul a opakovaně si prohlížel snímky zarostlých mladých mužů (i hubených žen), kteří dovedli svůj boj k vítěznému konci. Pojal jsem k barbudos nezměrný obdiv. Přivedl mne k zájmu o latinskoamerické dění i k pozdějšímu studiu španělštiny. Podařilo se mi navštívit Kubu třikrát. Chci se podělit o zážitky s těmi, co o životě na Kubě hovoří bez jakýchkoliv poznatků, případně i poskytnout informace těm, kteří se k návštěvě Kuby chystají. Kuba 2006 FOTOGALERIE |
V roce 1978 jsem byl na XI. Světovém festivalu demokratické mládeže, kdy jsem z velké dálky viděl Fidela Castra při projevu na Náměstí revoluce. V lednu roku 1989 jsem byl v odborném doprovodu československé delegace při návštěvě Kuby a Nikaraguy (s Fidelem Castrem jsem se pozdravil a byl účastníkem jednání delegací). Ale až v lednu 2006 jsem si splnil přání projet soukromě ostrov kolem dokola, poznat města, přírodu a obyvatele co možná nejvolněji. Fidela Castra jsem neviděl vůbec. Podobně jsem dříve navštívil Peru, Bolívii a Chile. Přes vyhledávač jsem se dostal na stránky Directorio turístico de Cuba (www.dtcuba.com) a dalšími kroky jsme si s manželkou zajistili let z Havany do Santiaga de Cuba, zapůjčení vozu a noclehy po celou dobu pobytu. Letenky přes oceán vyšly nejlépe se španělskou AirEuropa s mezipřistáním v Madridu. Vízum k návštěvě dostanete, když si jej zakoupíte na počkání na konsulárním oddělení v Praze-Bubenči, a to jako vložku do pasu. Na tu pak dostanete vstupní razítko a při odletu je vložka držiteli odebrána. V pase se tak neobjeví žádný doklad o návštěvě ostrova. Na Silvestra 2005 jsme včasně ulehli a 1. ledna se vydali na cestu. Po příletu na letiště José Martího jsem byl podroben celní prohlídce, neboť mé zavazadlo "někde" při jakési "rentgenové" prověrce mělo ve svém obsahu vykazovat elektronické zařízení. To jsem pochopil z rozhovoru, který vedla pracovnice celní služby vysílačkou při prohlídce mého kufru. Takové zařízení jsem neměl a pokračoval jsem k východu. K celní prohlídce byli směrováni cestující, jejichž čísla zavazadel byla celníkům vysílačkou oznamována. Ostatní, jako i má manželka, opouštěli celní prostor bez kontroly. Směnu peněz je dobré provést již na letišti. Eura vychází vůči "peso convertible" něco málo více jak jedna ku jedné. "Peso convertible" má pak -- v případě málo pravděpodobné potřeby - kurs jedna ku dvaceti pěti vůči "peso nacional". Přicestujete-li v nočních hodinách, pak první, co upoutá pozornost, je výrazně nižší úroveň veřejného osvětlení, než je běžné v Evropě. Přivyknout lze poměrně rychle, jako i na jiné, pro Evropana nestandardní okolnosti. Dojem stísněnosti a obav z nedostatečného osvětlení však přetrvává. Letecké linky mezi Havanou a Santiago de Cuba provozuje více společností. Použili jsme "Carribean Air" a přelet se nevymykal latinskoamerickým standardům. Výrazně se odlišovalo místní jednání o pronájmu vozidla. I v Santiagu nabízelo pronájem vozu více společností avšak přes předchozí rezervaci se výběr omezil na "ber co je". Procesem uzavření nájemní smlouvy a převzetím vozidla jsme strávili celé odpoledne. Zánovní Hyundai s automatickou převodovkou splnil naše potřeby. Vozidla z půjčoven se odlišují červenou "espézetkou". Mohu jen potvrdit oprávněnost doporučení z turistických průvodců pro zvolený způsob cestování: jezděte obezřetně, neboť kvalita povrchu vozovek je proměnná bez předchozího varování. Kteroukoliv silnicí může jet napříč volský potah nebo jezdec na koni, opravdický guajiro se stádem krav. Z téhož důvodu je dobré omezit či lépe zcela vyloučit cestování v noci. Nevyužijete-li služeb profesionálního průvodce, pak cestujte na vlastní pěst jen za přítomnosti španělsky hovořící osoby. Na téměř stoprocentní absenci ukazatelů směru včetně místních označení se můžete spolehnout. Dokonce, jste-li vybaveni mapou silniční sítě, není vám to moc platné, pokud se nemůžete dotázat, do jaké osady jste právě přijeli. Podobně se osvědčil dotaz na další správný směr jízdy adresovat více osobám a jejich sdělení vyhodnotit podle důvěryhodnosti osoby a obsahu sdělení. Síť čerpacích stanic je řidší než v ČR. Je prozíravé doplňovat nádrž, blíží-li se její zůstatek ke třetině. Zapisování čísla vozu a počtu načerpaných litrů paliva berte jako rituál, který postrádá pro návštěvníka smysl. Všude podél silnic jsou zájemci o svezení. Je to běžný způsob cestování a zastavování jakýchkoliv vozů za účelem převozu osob má na významnějších křižovatkách organizovanou podobu. Řídí ji lidé ve žlutooranžových kombinézách. Auta s červenou espézetkou zastavována nejsou. Zastavíte-li sami od sebe, pak noví spolucestující zcela jistě nasednou. Po čase jsme náhodně vybíraným zájemcům o svezení zastavovali. Cestou jsme se tak dovídali o každodenních starostech, životě, názorech a místopise více než z bedekrů či propagandistických blábolů ať toho, či onoho původu. Je to velmi efektivní způsob využití času na cestě. Žádný z náhodných spolucestujících se neostýchal s námi hovořit. Nesetkali jsme se s jakýmkoliv negativním ohlasem na sdělení, že jsme z České republiky. Obyčejně lidé středního a vyššího věku reagovali informací o tom, kdo z rodiny či ze sousedství v Československu byl, s Čechoslováky na Kubě spolupracoval, jezdil autem československé výroby či nosil v pouzdře československou zbraň. Toto téma bylo povětšinou uzavíráno povzdechem, že už to není jako dřív a že je to škoda. Starší muž barvitě líčil, jak mu v Gottwaldově trvalo tři roky, než se naučil chodit po sněhu a náledí. Svezení končívalo i předáváním adresy a telefonů či okamžitým pozváním k návštěvě. Ženy řidičky se na Kubě v omezené míře vyskytují, ale situace, kdy žena řídí a muž si hoví na místě spolujezdce, poutá pozornost a posměch na jeho adresu. Jen jednou jsme byli zastaveni policejní hlídkou. Jev ženy za volantem zaskočil strážce pořádku natolik, že nechtěl doklady, nic nevytkl, dotázal se, zda je vše v pořádku a po kladné odpovědi jsme pokračovali v cestě. Denní trasu jsme ponejprv volili dle doporučení z průvodců ("Kuba",nakladatelství Jan Vašut s.r.o., 2004, překlad z němčiny a "Cuba", edice Gran Turismo, Salvat Editores S.A. 2002). S každým dnem více jsme tato doporučení ponechávali stranou, neboť jde často o turisticky zprofanovaná místa. Zážitky jsme tak sbírali spíše při nahodilých odbočeních. Podstatné bylo se včas dobrat do místa rezervace noclehu. Hotely v letoviscích -- Guardalavaca, Cayo Coco, Trinidad, Varadero -- příslušely k sítím provozovaným kanadsko- nebo španělsko- kubánským joint venture společnostem a odpovídaly úrovní služeb čtyřem hvězdičkám. Jsou to hotely s vyhrazenými plážemi. Chcete-li se po pláži projít, projdete na Varaderu plážemi desítek hotelů, aniž by to někomu vadilo. Ani hotely, ani pláže nejsou obehnány ostnatými dráty, jak uvádí servilní autoři v českém tisku. Ochrana objektů je přiměřená poměrům, v nichž se země nachází a ve srovnání s Peru se příslušníci ostrahy chovají nenápadně, v případě potřeby vstřícně. Na Varaderu je ostnatým drátem obtočen plot kanadského konzulátu, přiměřeně jako objekty tohoto typu v jiných končinách světa. Hotely ve vnitrozemí byly buď renovované objekty v koloniálním stylu (La Union v Cienfuegos) či retro 30. let (Gran Hotel v Camaguey), místa s neopakovatelnou atmosférou. Hotel Pernik v Holguinu připomínal spíše rekreační středisko ROH, blahé paměti. V pokoji jsme za to měli na stěně sbírku autentických fotografií kubánských a iberoamerických básníků. Během cesty jsme pořídili k osmi stům snímků - jak na tradiční filmový materiál, tak i digitálním fotoaparátem. Máme dokumentaci o krajině, pěstování třtiny, ananasu, tabáku, a papájí. Viděli jsme chlebovník. Fotili jsme města, jejich zanedbaný stav (Pinar del Río), ale i renovovanou architekturu (Cienfuegos). Nuzná zákoutí stejně, jako paláce staré Havany. Fotili jsme Kubánce při práci, zábavě i odpočinku, jejich nelehký způsob cestování ve městech i na venkově. Jednalo-li se o snímky společnosti zblízka a detaily tváří, mačkali jsme spoušť fotoaparátu po krátkém rozhovoru a svolení. Fotili jsme venkovské školy, místní prodejny, propagandistické billboardy. Zkušenostmi z předchozích cest po Peru a Bolívii a návyky běžné slušnosti jsme se tak vyvarovali možných kolizí, jež při fotografování mohou (zcela kdekoliv) vzniknout. Stejně jako my, cestovaly Kubou vozidly s červenými čísly další stovky a tisíce jiných turistů. V hotelech měst jsme potkávali cestovatele hovořící anglicky, kastilskou španělštinou, francouzsky, italsky a německy, ale i maďarsky a česky. Těch, co si celoročně užívají slunce v kubánských letoviscích, jsou ročně statisíce. Vedoucí místo mezi nimi jednoznačně zaujímají Kanaďané. Měli-li byste se trápit tím, zda návštěvou Kuby a vašimi utracenými penězi podpoříte režim Fidela Castra, pak vězte, že statisíce jiných tak stejně činí. Činí tak i občané USA. Příběh jako z Absurdistánu nám vyprávěl prodejce tabáku a kuřáckých potřeb v centru Madridu při zpátečním tranzitu: Na Kubě jsem odolal vábení pouličních dotěrů, kteří nabízeli zaručeně pravé doutníky "Cohiba". Zato v závodní prodejně v Pinar del Río jsem zakoupil několik balení doutníků značek, s nimiž jsem se v Evropě nesetkal. Množství kuřiva si již zasloužilo pořízení humidoru a madridský obchodník vykazoval svým zbožím optimální poměr jeho velikosti, kvality a ceny ve srovnání jak s Kubou, tak s domovinou. Dověděli jsme se, že častými zákazníky jsou Američané, kteří v jeho obchodě nakupují různý sortiment kubánských doutníků a zároveň zakoupí objemný, laciný humidor. V obchodě otevřou originální balení doutníků, sejmou z nich "anillos" (papírové kroužky dokládající původ a značku zboží) a humidor zcela naplní. Vezou si tak neidentifikovatelné kuřivo a prokazatelně jen pro vlastní potřebu. Obchodníkovi zanechají adresu kamaráda či známého, na kterou obchodník s odstupem času poštou zašle anillos. Moc si obchody pochvaloval. "Peso nacional" jsme přeci jen jednou potřebovali. Inspirováni filmem "Fresa y chocolate" (Jahoda a čokoláda), natočeným v roce 1993 ve španělsko-kubánské koprodukci, jsme navštívili havanskou cukrárnu "Copelii" ve čtvrti Vedado. Film je příběhem vztahu homosexuálního intelektuála a mladého, režimu oddaného heterosexuálního muže, jejichž seznámení se odehrálo právě zde. Zmrzlinárna "Copelia" je v parku na rohu avenidy La Rampa a ulice "L". Kolem budovy se od rána tvoří fronty k několika vchodům. Vstoupit lze na pokyn po uvolnění míst. V přízemí jsou barové stoličky, v prvním poschodí stolky v několika sekcích. Když jsme vystoupili do poschodí, dotázal se nás číšník, zda jsme připraveni hradit útratu v národní měně. Po negativní odpovědi nás poslal do směnárny na chodníku s upozorněním, že směna jednoho "peso convertible" bude plně dostačující. Učinili jsme tak a opět vystáli již o trochu delší frontu. Poměrů neznaje jsem se těšil, jak si objednám kávu, zmrzlinový pohár, posedíme, pokouříme... Po obsazení stolků v uvolněné sekci (cca 50 míst) postavili obsluhující mladíci a slečny před každého sklenici vody. Postupně od stolu ke stolu přijímali objednávky na položky zmrzlinového sortimentu, který všichni ostatní znali a předem měli vybráno. U nás vzniklo zdržení. Obsluhující mladík nám za pomoci spolustolovnic vysvětlil, co si můžeme objednat. Zvolil jsem "ensalada de helado" , šest kopečků zmrzliny různých chutí, a manželka si vybrala čokoládový dort se zmrzlinou. Přesně v pořadí přijetí objednávek dostávali hosté svou zmrzlinu. Někteří mladíci zporcovali i tři ensalady. U stolku s námi byly dvě ženy, důchodkyně a mladá lékařka, které se bavily naším údivem. V rozhovoru jsme se dověděli, že se poměry mění k lepšímu a vyslechli jsme vzpomínky na první polovinu 90. let, kdy šlo v životě Kubánců o přežití. "Mal de todo", vyjádřila se lékařka, bylo špatně ve všech ohledech, jídlo, světlo, oblečení, doprava... Představa o kávě, doutníčku a delším posezení se rozplynula. Opět ve stejném pořadí hosté platili svou útratu a uvolňovali stolky. Za naší objednávku jsem zaplatil 8 pesos (cca 10 Kč) a zážitek skončil. Fronty čekajících se s blížícím polednem zase trochu prodloužily. Díky návštěvě "Copelie" nám zůstalo několik zbrusu nových bankovek v nominální hodnotě 3 pesos s vyobrazením Che Guevary, které kolem hotelů dotěrové nabízí turistům jako suvenýr za desetinásobek ceny. Lze se na Kubě setkat s dokladem o existenci politické opozice? Odpověď je ano. Setkali jsme s s ním již druhý den v poutním místě "Virgen del Cobre" nedaleko Santiaga de Cuba. V tamním kostele s pamětní deskou, připomínající návštěvu papeže Jana Pavla II, je ve vstupní aule sbírka darů a nejrůznějších předmětů. Mezi nimi byl i zarámovaný plakát z roku 2003, vyzývající k osvobození vězňů svědomí. Podle zašlosti tam zřejmě již třetím rokem opřen stál (možná ještě stojí). Zážitek na závěr. Letadlo pro zpáteční let nebylo zcela zaplněno. Přes uličku usedl mladý rozrušený Kubánec, který poutal pozornost i tím, že částí jeho kabinového zavazadla byl skateboard. Jeho nedobrý psychický stav před odletem byl zjevný a poutal pozornost a obavy cestujících. Nejprve letušku požádal o sklenici vody a svěřil se, že se necítí dobře. Když se letadlo hnulo, aby bylo vytlačeno od "rukávu" na dráhu, mladík vstal a šel do pilotní kabiny. Po chvíli se letadlo opět vrátilo k "rukávu". Mladík si vzal všechny své věci, popřál nám šťastný let a z letadla vystoupil. Následně vstal ještě muž středních let a se zřetelně pronesenými slovy "přeci svou ženu a dceru neopustím", vystoupil také. Vyhledání jejich zavazadel zapříčinilo skoro hodinové zdržení. Před opětným uvedením letadla do pohybu se kapitán cestujícím omluvil za zdržení. Uvedl, že projeví-li cestující před vzletem letadla přání vystoupit, musí mu kapitán vyhovět. Měli jsme pro kapitánovo vysvětlení pochopení. Pobavil nás ještě slibem, že zdržení dožene. V Madridu jsme přistáli jen o deset minut později oproti původnímu letovému plánu. Je dobré vidět, povídat si a snažit se pochopit. |