O tom, které léky má proplatit pojišťovna nebo naopak které mají uhradit nemocní, rozhodují dva faktory.

První je možnost úhrady. Ta je dána jednak vyhláškou ministerstva financí a jednak cenou léku danou výrobcem. Dále je to lékař, který při vypisování receptu stanoví, zda požaduje plnou úhradu pojišťovnou nebo nemocným.

Jde o prosté zaškrtnutí písmen na formuláři receptu. Proto v této oblasti formálně, natož legislativně, neřkuli politicky není potřeba měnit nic. Je to lékař, který rozhodne, zda pro své nemocné požaduje úhradu léků "na rýmu" nebo je nechá tyto léky uhradit.

V oblasti drahých léků je situace poněkud složitější. Jednak se tyto léky dávají nemocným na lůžku -- hospitalizovaným, ale i ambulantním.

Problémy jsou mnohé. Především některé léky je složité ambulantním nemocným předepsat na recept a je třeba specielní formulář. A navíc je možné si je vyžádat jenom v nemocnici. To v řadě případů nemá racionální opodstatnění. (Namátkou zmíním erytropoetin u ledvinné nedostatečnosti).

Dále, některé léky jsou hrazeny jen určitým specialistům. To opět, ač to vypadá velmi racionálně, tak racionální není. Nemocní navštěvují s dlouho známou diagnosou zcela zbytečně specielní a drahé ambulance, jenom aby získali "svůj" lék. Stranou ponechám problematiku, které léky hradit a které ne. Je složitá a jistě jsou povolanější , kteří by se měli k ní vyjádřit.

U hospitalizovaných nemocných je situace jiná. Nemocnice jsou v principu placeny paušální platbou a do ní by se měly vejít jejich náklady. Včetně léčby. Jsou ovšem náklady, které paušál nepokrývá a jsou hrazeny jiným způsobem. Především jako zvlášť účtovaná léčiva.

Extremně drahé léky jsou pak nebo by měly být, předmětem vyjednávání s konkrétní pojišťovnou. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že jsem se prakticky nesetkal s případem, že by konkrétní lék byl odmítnut, pokud ho pracoviště doporučuje. Finální zodpovědnost, a to i legislativní, je na lékaři. Tvrzení, že nepodal lék kvůli limitům či neúhradě pojišťovny, neobstojí eticky ani právně.

Paní Bendová má částečnou pravdu, když píše, že když je někdo nemocný na rakovinu, chce pro sebe maximum. Úplná pravda ovšem je, že ať je člověk nemocný jakoukoliv nemocí, chce pro sebe maximální a racionální péči.

Myslím, že v tomto ohledu si české zdravotnictví nestojí zle.

Je mnoho aktivních mechanismů jak péči racionalizovat a to i stran úhrady léků. Je i mnoho mechanismů jak pro potřebné dostat mimořádnou úhradu i mimořádné léky.

Souhlasím, že ne vždy je to bez práce ale já věřím, a snad i všichni kolegové, že bychom se měli plně angažovat do výše svých schopností a finančních možností systému ve prospěch nemocných.