Bezprostředně po útocích z 11. září existovaly celosvětové sympatie pro Spojené státy i podpora pro jejich vyhlášenou "válku proti terorismu", včetně invaze do Afghánistánu. Pak ale potvrdila cynické zneužívání této všeobecné dobré vůle americkými neokonzervativci - s cílem posílit americkou globální hegemonii - válka v Iráku. Nepoctivá prohlášení Bushovy vlády ohledně "zbraní hromadného ničení" oslabila důvěryhodnost, kterou USA možná měly jako osvoboditel, zatímco katastrofální nekompetence při správě iráckých záležitostí po invazi vedla k proplýtvání konvenčního amerického vojenského vítězství. Irák propadl krvavému sektářskému násilí, zatímco oficiální činitelé ve Washingtonu to popírali, nechtěli o tom mluvit a odmítali přiznat chyby. Není divu, že se svět postupně obrátil proti Americe.

Prezident Bush se tak trochu pokusil v prvním roce svého druhého funkčního období něco udělat proti své klesající morální autoritě. Začal hovořit o válce myšlenek a o boji za svobodu a demokracii. Během roku 2005 to vypadalo, že na Blízkém východě možná konečně začíná opožděné jaro svobody. V Libanonu vznikla Cedrová revoluce, kterou vyvolalo zavraždění jeho populárního bývalého premiéra Rafiqa Haririho V Egyptě se konaly za posledních 50 let první prezidentské volby s několika kandidáty. Volby se konaly i v Palestině a v Iráku, navzdory tvrdým podmínkám okupace. Katar a Bahrain se pomalu dále vyvíjely v konstituční monarchie. Dokonce i v Saúdské Arábii se konaly první komunální volby.

Ale dělo se toho víc. Organizace Hamas zmobilizovala své kandidáty a lidovou podporu a získala pluralitu v palestinských legislativních volbách a utvořila novou vládu. Organizace Hizbollah v Libanonu a Muslimské bratrstvo v Egyptě dosáhly podobných volebních úspěchů. To však znamenalo, že se Washington a ostatní západní hlavní města začaly vůči Blízkému východu zase chovat chladně.

Namísto aby Washington přivítal tyto zvolené činitele do nově vznikajícího demokratického světa, zahájila Amerika studenou válku proti muslimským demokratům. I ten slabounký nátlak, který Spojené státy vyvíjely na své autokratické spojence v roce 2005, aby se zdemokratizovaly, v roce 2006 zmizel. Arabští diktátoři dostali od Západu další podporu, protože se Západ zalekl nově vznikající islámské politické síly.

Teď se proměnila studená válka proti islamistům v horkou válku, nejprve v Gaze proti organizaci Hamas a pak proti organizaci Hizbollah v Libanonu. Izrael je v regionu považován, právem či neprávem, za sílu jednající ve prospěch amerických zájmů. Někteří přiznávají, že Izrael byl k vojenské akci v Libanonu vyprovokován. Ale zničit Libanon nepřiměřeně drsným způsobem, zrozeným z touhy se pomstít, nemůže být morálně přijatelné ani politicky ospravedlnitelné - a nebude to fungovat.

Organizace Hizbollah se zase stala hnutím odporu proti cizí okupaci, poskytovatelem sociálních služeb pro chudé lidi na venkovském jihu v Libanonu a v brlozích Bejrútu a vzorem pro libanonskou politiku i pro politiku celého Blízkého východu. Navzdory tomu, že má Hizbollah přístup k milionům dolarů od Sýrie a Íránu, tři poslední vedoucí představitelé této organizace mají image vlády čistých rukou a zbožného osobního životního stylu.

Izrael během více než čtyřtýdenní války organizaci Hizbollah neporazil a ta si vydobyla obdiv milionů Arabů a muslimů. Hasan Nasrallah se stal všeobecně známým, populárním jménem i v Egyptě. Podle průzkumů veřejného mínění podporuje jednání organizace Hizbollah 75 procent Egypťanů a Nasrallah je považován za nejvýznamnějšího v žebříčku 30 regionálních politiků. Podporuje ho 82 procent Egypťanů, na druhém místě je íránský prezident Mahmud Ahmadinedžad (toho podporuje 73 procent Egypťanů), na čtvrtém místě je Usáma bin Ladin (52 procent Egypťanů).

Výsledky jsou jasné a jsou islámské. Žádný ze současných představitelů dnešních arabských států se neoctl na žebříčku 10 nejpopulárnějších politických osobností. Tyto výsledky egyptského průzkumu veřejného mínění naznačují, jakým směrem se Blízký východ vydává. Arabové nerespektují dnešní vládnoucí režimy. Považují je za autokratické, zkorumpované a neschopné. Vůči fanatickým islamistům typu bin Ladina zastávají v nejlepším případě obojaký postoj. Nejpravděpodobněji získají převažující vliv na Blízkém východě mainstreamoví islamisté s rozvinutou občanskou odpovědností a prací pro veřejné blaho. Už dnes projevují tento vliv, prostřednictvím Strany spravedlnosti a rozvoje v Turecku, obdobně pojmenované strany v Maroku, Muslimského bratrstva v Egyptě, organizace Hamas v Palestině - a ano, organizace Hizbollah v Libanonu.

Tyto skupiny, strany a hnutí nejsou nepřáteli demokracie. Mají přijaté volební systémy a praktickou demokratickou volební politiku, pravděpodobně ji mají rozvinutou pro potřeby Washingtonu až příliš dobře. Ať se nám to líbí nebo nelíbí, toto jsou fakta. Ostatní západní svět se bude muset vyrovnat s novou realitou a je jedno, jestli americký prezident a jeho ministryně zahraničí dál budou odmítat nové plody této jejich vlastní politiky.

Kompletní článek v angličtině ZDE