Kdysi jsem pracovala v Revoluční s jednou postarší dámou, která lehce vybočovala z řady. Kromě toho, že měla dvě vysoké školy, brala - na české poměry - domácnost hákem. Vysvětlovala to tím, že jí k domácnosti nikdo doma nevedl, oba její rodiče byli lékaři a tak v době první republiky měli "Máry".

Proč jsem si na ní vzpomněla? Jedna z jejích oblíbených "story" byla o tom, jak byla předvolána do školy na kobereček, protože její dcera dávala přednost Merkuru před panenkami a od ní jako matky se očekávalo, že jí ty panenky nějak musí vnutit. Odmítla to činit, soudružka učitelka skákala jak čertík v krabičce. Z dcery se stala inženýrka.

Vzpomínám na další kolegyni, se kterou jsem pracovala v Dejvicích. Pocházela z rodiny, kde byly jen dcery. Jí si otec vybral (jak už to v těchto rodinách často bývá), aby mu dělala syna - včetně toho, že jí oslovoval Josef. Výsledkem jeho výchovy jedinec vybočující z řady. Kromě mnoha "mužských" vlastností také nejlepší technik ústavu.

Poslední Velikonoce jsem trávila s rodinou své sestřenice na chalupě. Její dcera stále nemůže rodičům zapomenout, že jí nikdy vysněného Merkura nekoupili (technikem se skutečně nestala).

Svým dětem proto stavebnice kupuje. Přišlo Velikonoční pondělí a její jedenáctiletá dcera, "naše malá feministka" - jak jí maminka nazvala, se dala do pláče nad tím, jak je život nespravedlivý. Kromě toho, že jí vadilo, že jako žena bude dostávat menší plat než muž, byla jedna její stížnost určena firm Lego.

Stavebnic pro holky je míň než stavebnic pro kluky (mimochodem dostala jsem za úkol jí vysvětlit, jaké výhody jí plynou z toho, že se narodila jako žena a přiznám se, zklamala jsem na celé čáře - nepřišla jsem ani na jednu výhodu, třeba by pan Mareš mohl pomoci).

Ze mne se technik taky nestal. O techniku jsem se začala zajímat teprve nedávno, díky článku, který napsal pro BL pan Škuba. Ptal se tehdy zhruba - nepamatuji si to přesně - "Také vám, slečno, zatajili matematiku?"

Vybavil se mi tehdy zážitek ze střední školy. První hodina ve škole, vybrala jsem si lavici sama pro sebe. Paráda.

Pak přišla paní učitelka, chtěla to mít vše zarovnané a tak mne přesadila k jakémusi spolužákovi. Můj znechucený obličej komentovala poznámkou, že mám být ráda, chlapec mi bude pomáhat s matematikou.

Díky zmíněnému článku, jsem si uvědomila, že to nebylo ani poprvé a ani naposledy, kdy se mi okolí snažilo vnutit představu, že jako žena jsem na mozku postižená a proto nemohu zvládnout takové věci jako dosadit do vzorce dvě čísla (o nic víc v středoškolské "matematice" nejde).

Okolí nepochodilo. Moje matka totiž, i když se snažila mým domácím početním úkolům někdy vyhnout, tak činila s vysvětlením, že už to zapomněla, na rozdíl od tatínka, který to učí a ne s tím, že tomu jako "pouhá žena" nemůže rozumět.

Navíc moje babička měla vystudované dva semestry matematiky a sestřenice matematickou fakultu dokončila, dokonce i matematiku vyučovala. Tudíž mně bylo jasné, že já nejsem "vadná", "vadní" jsou ti, kdo se mi tyto představy snaží vnutit.

S technikou to dopadlo jinak. Techničky v rodině nebyly. Celý život jsem se jí snažila vyhýbat jak čert kříži. Až článek pana Škuby mi pomohl pochopit, že můj pocit, že technika je výhradně "mužská" záležitost, která mi musí být jako ženě cizí, je založený na představě, kterou mi vnutilo okolí (vlastní rodina to nebyla).

Od té doby, co k tomuto názoru přistupuji jako k další lži, kterou se mi snaží společnost vnucovat, je mi technika mnohem bližší a srozumitelnější. Kdybych si měla dnes volit VŠ, šla bych studovat techniku.

Problém tedy je, že ono to často není "samo od sebe", když holčičky neprojevují zájem o budíky a šroubováky, jak píše pan Mareš, ale je tady vliv okolí.

Časy se jistě pomalu mění, a to také díky změně v mediích. Herečka Kate Mulgrew, hrála kapitánku Voyageru, v jednom rozhovoru uváděla, že dostává desítky děkovných dopisů od mladých dívek, které si poprvé v životě, díky její přítomnosti Star Treku uvědomily, že se mohou stát také vědci a techniky a tak se zdá, že to bude mít nová generace mladých žen, aspoň v tomto ohledu lehčí.

b) Když pan Mareš píše: "A pokud vaše dcera raději mlčí, než aby někomu oponovala...", má jistě pravdu, ale věc se mi jeví také složitější. Ono se totiž příliš často měří dvojím loktem. Muž, který se prosazuje, je asertivní a dynamický - žena, která se prosazuje, je hysterka.

c) Pan Mareš dále píše: "Pokud dostane muž větší plat ...je to jednoduše dáno mechanismem nabídky a poptávky.

• před několika lety se dělal výzkum v rozpočtové sféře, tedy někde, kde existují platové tabulky, přesto se ukázal, že ženy pobírají za stejnou práci menší plat než muži.
• když loňského roku končila moje kamarádka (anestezioložka) s prací v jedné pražské nemocnici měla 12 000 Kč čistého, nevím jestli nakolik její práce "vyžaduje porozumění technologiím, metodám řízení a abstraktním mechanismům", ale rozhodně jí považuji za vysoce kvalifikovanou a odpovědnou a to, že za ní kamarádka dostává méně než polovinu nástupního platu technika (tedy nikoliv polovinu platu špičkového technika) považuji za skandál.

  Mimochodem ona sama, kdyby mohla volit znovu, by už medicínu studovat z pochopitelných důvodů nešla.

  Neboli chcete-li jinak, šla jsem se spolužákem kolem nádraží a jemu najednou spadla čelist. Viděl vývěsku - hledal se výhybkář, za stejný plat, jako měla jeho sestra - lékařka se dvěma atestacemi.

  Souhlasím s panem Marešem (obzvlášť vzhledem k nastupující enrgetické krizi), že potřebujeme techniky, a nejsem proti tomu, abychom je platili dobře.

  Ale nevidím důvod proč by měl vysokoškolský profesor menší příjem, než je nástupní plat jeho žáka, proč by měl mít začínající VŠ pedagog plat srovnatelný s podporou bezdomovce a proč by zdravotní sestry měly brát zlomek toho, co pobírají úřednice za přepážkou v bance. A taky nevidím důvod, proč by práce lékaře měla být méně placena než práce právníka nebo ekonoma.

  Problém je v tom, a byl popsán již minimálně před čtyřiceti lety: Pokud je práce definovaná jako "ženská" je prostě špatně placená, pokud je definovaná jako "mužská", je placená dobře. Mzdy se odvíjejí od definice práce, ne od její podstaty. S nabídkou a poptávkou to nemá nic společného.

  (C. Bird kdysi ironicky napsala: Když si cizí návštěvnice povšimla, že v továrně na výrobu elektronických obvodů pracují pouze ženy, dostalo se mu odpovědi: "Je to práce s malými díly a drobné ženské ruce jsou pro ní vhodné. Když si později během své prohlídky lékařské fakulty povšimla toho, že všichni studenti neurochirurgie jsou muži, dostalo se jí odpovědi: "Ale to musejí být muži. Neurochirurgie vyžaduje pevnou ruku.")

  Pokud se zvýší procento mužů, kteří ve feminizovaném oboru pracují, zvyšují se mzdy v oboru a také jeho prestiž. Pokud začnou do nějakého "mužského" oboru pronikat ženy, mzdy se začínají snižovat a také prestiž oboru upadá. Muži, kteří v takovémto oboru pracují, se snaží, naprosto pochopitelně, ženám v přístupu do tohoto oboru zabránit. Ženy ve feminizovaném oboru, muže naopak vítají.

  A samozřejmě, platí to také naopak. Pokud mzdy v oboru klesají, jeho prestiž upadá - zvyšuje se v něm podíl žen. Pokud mzdy v oboru a prestiž oboru stoupají, ženy jsou z tohoto oboru vytlačovány.