Kritici policejního přístupu k veselí našich sociopatických spoluobčanů se ohánějí zákonem, který trestá propagaci rasismu a hnutí potlačujících lidská práva, ale z určitého pohledu vůbec nedošlo k jeho porušení. Může mě nějaký zákon potrestat za to, že se mi hlavou honí láskyplné myšlenky k představě nacismu, jako masochistického pocitu odevzdání se vyšší moci? Pod politickým nebo sociálním chápáním nacismu je jeho sexuální underground, který se projevuje jako touha být otrokem, jehož identita tím mizí a on za ni nemusí být zodpovědný.

Komunikace mezi těmito rovinami je zajištěna pomocí té zvláštní mystiky, kterou komunismus zdaleka neoplývá a která je v podstatě hluboce symbolická a rituální. Který mladý komunista dnes bude s náboženskou úctou hledět na vlajku SSSR, salutovat a řvát Marx, Engels, Lenin na kmenové seanci?

Neonacisté se k takovým seancím svého kmene scházejí, sdílejí spolu rituál, který má navázat kontakt mezi nimi a Věčností a jako médium používají narkotika (alkohol) a audiovizuální stimulaci. Zahalují -- jistě demonstrativně, ale to na věci příliš nemění -- se před světem a nechtějí ho vpouštět dovnitř (jak do hnutí, tak na seanci), protože to je jejich rituál a jejich velká chvíle spojení a orgasmu s Věčností. Může mě tedy nějaký zákon potrestat za to, když budu v kruhu komunity ukájet svoje potřeby?

A to je právě ten problém. Televizní záběry dokumentovaly s nekomentovaným poukazem na "konspiraci" účastníků neonacistické seance vyvěšené ohlášení o soukromé společnosti, s myšlenkou na jejich podlost, s jakou chtějí obcházet zákon. I kdyby to bylo takhle povrchně chápáno, těžko lze tvrdit, že chtěli milenci a milenky Rudolfa Hesse propagovat nacismus. Propagace je totiž definována jako veřejné uvádění ve známost nebo taky rozšiřování a rozmnožování. Zajímavou metaforu nabízí třeba medicínská terminologie, podle které je propagace šíření nemoci, což je v obecné rovině biologie překládáno jako množení mikroorganismů atd. Zkrátka, vždycky má propagace co do činění s invazí (myšlenek, symbolů, virů), ale nikdy není spojena s uzavíráním se v rámci své sporé komunity k ničím nerušenému očišťujícímu se rituálu, v němž okolní svět nehraje roli oběti, ale naopak krutého pronásledovatele, nepochopitelné odrazové plochy, proti které je neonacistický mýtus formován.

Lze snad neonacismus propagovat mezi neonacisty? Nebýt odvážných infiltrantů, kteří se na shromáždění soukromé společnosti dostavili se skrytou kamerou (jak symbolické), ani bychom nevěděli, o čem se mezi sebou neonacisté během obřadu baví. Možná se dopustili -- hlavně díky kapacitě plošných médií - trestného činu propagace nacismu. Neonacist jej snad nepropagují ani při svých "kamarádských" (ti idealističtější se mezi sebou nazývají kamarády) pouličních průvodech, spíš jen chtějí mít vytoužený pocit, že jim ty ulice chvilinku, alespoň nepatrný okamžik patří. Z jejich postojů i projevů je patrný strach a agresivní reakce a snaha ukázat své obranné mechanismy, které jsou bohužel u některých lidí nastaveny jako symbolická nebo skutečná agresivita. Ti lidé nemají být obviňováni z propagandy, ale pokud možno co nejlépe diagnostikováni, na což trefně narážela někdejší mediální kampaň, která vybízela běžné lidi, aby takovýmto zoufalcům vyšla vstříc a pomohla jim v jejich postižení, neboli znevýhodnění.

Pohnutky neonacistů jsou samozřejmě velmi odlišné od pohnutek "ideových" teknařů. Jediné, co je spojuje, je negativní vztah k tzv. většinové, konformní společnosti, který je však na jedné straně způsoben spíše nemohoucností a na druhé spíše neochotou (což určitě neplatí absolutně) ke konformitě. Přesto také neonacisté jsou součástí této společnosti a ne naopak. I agresivní asociál je pořád uvnitř a ne vně toho, co nazýváme společnost. Náboženské předsudky, které stojí za líčením Adolfa Hitlera jako ďábla a ztělesněného zla stojí i za představou o obci boží, zdravé společnosti bez hříchu a provinění. Ochránci této ideje, kteří monitorují činnost neonacistů a referují o ní, to určitě myslí dobře a jejich práce je z tohoto hlediska užitečná, ale policisté skutečně lépe reprezentují optimální vztah společnosti k vlastnímu "zdravotnímu" problému, pokud kontrolují průběh takové neonacistické seance, než kdyby proti ní zasáhli. Nasbíraný materiál jim ale určitě může posloužit k tomu, aby dokázali minimalizovat možné škody, které mohou tito frustrovaní jedinci napáchat.

Pokud se společnost bude snažit eliminovat takové projevy studiem a poznáváním, bude se chovat prozřetelně, ale pokud se je bude snažit řešit represí, bude hojit jen jednotlivá ohniska, což se stane pro přežití nacismu jako ideového uchopení sociálně psychologických problémů tou nejlepší propagací.