Karty byly rozdány.

Jistý varovný signál analýzy těchto ústavů přesto vyslaly: podle Forsy si nebyla ještě dva dny před volbami rovná pětina dotázaných jistá, komu svůj hlas - za předpokladu, že k urnám vůbec půjdou - vlastně dá. »Dvacet procent a více nerozhodnutých dva dny před volbami jsme neměli před žádnými jinými volbami do Bundestagu,« připustil Richard Hillmer, ředitel dalšího institutu Infratest dimap.

V neděli pak vybuchla bomba. Rudo-zelené koalici sice skutečně odzvonilo, ale CDU/CSU se výrazně propadla a ani nad očekávání příznivý zisk FDP nezajistil černo-žlutému spojení potřebnou nadpoloviční většinu.

Proč?

Nabízí se vysvětlení, že na vině je Paul Kirchhof. Daňový expert, nestraník a hvězda týmu obou křesťanských stran mohl svými odvážnými plány popudit voliče a přihrát je SPD. Merkelová hasila požár ze všech sil a souhlasila dokonce s přáním spolustraníků, aby se do kampaně více zapojil Friedrich Merz. Autor daňové reformy, jak ji CDU představuje ve svém programu, a zároveň muž, kterého se sama zbavila a vypudila ho do předčasného politického důchodu.

Jenže to je příliš prostý výklad.

»CDU se nepodařilo hovořit v předvolební kampani o skutečných problémech země. Vůbec se nediskutovalo o stárnutí populace či o imigrační politice, kterou potřebujeme,« ťal do živého další z poradců šéfky CDU, šéf dozorčí rady Siemensu Heinrich von Pierer.

Skutečně fatální chyby se ovšem žena s kancléřskými ambicemi dopustila tím, že nevyužila šance, kterou jí vypsání předčasných voleb přímo nabízelo: aby občanům jasně předestřela, že SPD může kdykoli příště ve stavu nouze znovu sáhnout po hlasování o důvěře a dláždit si cestu k prosazení cílů novými a novými volbami.

Nicméně stalo se. Co dál?

Velkou koalici Merkelová vylučuje, FDP odmítají jakékoli spojení s SPD a Zelenými. Leví, kteří zabodovali hlavně v bývalé NDR a rozbili tam do té doby tradiční strukturu dvou velkých a dvou malých parlamentních stran, se sami hlásí do opozice.

Zbývá ještě jedno řešení: prokázat, že ani jedno uskupení není základem pro stabilní vládu a že východiskem z nouze je jen a pouze vypsání nových voleb. Těm se údajně Merkelová nebrání. Otázkou je, zda by na tuto hru přistoupili voliči.

Jisté je, že éra kancléře Schrödera a Zelených končí. Nejisté zato je, čí éra začíná.

Na tahu je Angela Merkelová. Jenže ta může jen to, co jí menší strany, které drží klíč k většinové koalici, dovolí. Možná začíná éra malých, kteří budou velkým diktovat. Nebo přece jenom éra velkých, kteří vezmou věci do svých rukou. Ale u toho už Merkelová ani Schröder nejspíš nebudou.

Pokud společnou řeč nenajdou, musí se změnit politická mapa ještě výrazněji, ve schéma, v němž bude jasných vítězů a jasných poražených.

Myslet si, že by posun tímto směrem mohly přinést už případné opakované volby, je poněkud bláhové.

Článek vyjde ve čtvrtek v týdeníku Ekonom