Nahoru vyjíždí sloupec vládních sociálních demokratů (SPD). Ukazatel se zastavuje na 34 procentech. Dav jásá. Startuje sloupec CDU/CSU. Jeho nárůst provází sílící povzbuzování. Končí tak rychle, jak začalo: na 35,5 procentech, tedy hluboko pod předvolebními odhady, které se pohybovaly od 40 do 45 procent. Dav uvnitř nevěřícně zírá na třetí nejhorší výsledek sesterského bloku v poválečné historii. Podobně to vypadá venku před někdejším Říšským sněmem, kde lidé sledují obří obrazovku.

Nadšený řev zní naopak domem Willyho Brandta (WBH) na Wilhelmstrasse, v němž sídlí SPD. Socialisté dávají průchod radosti a mnozí se uznale poklepávají po ramenou -- zejména ve chvíli, když se do éteru provalí, že na rozdíl od dvojice CDU/CSU + liberálové FDP má případný trojspolek SPD, Zelení a Leví (PDS+WASG) ve Spolkovém sněmu většinu.

18.10. Další odhady senzaci potvrzují: druhý veřejnoprávní kanál, ZDF, uvádí pro SPD zisk 33 procent a pro CDU/CSU 37 procent. Nicméně rezultát je tentýž: na kýženou většinu a tím i změnu mocenské garnitury to nestačí.

Většina návštěvníků KAH sahá po sklenici či cigaretě. Předsedkyně CDU a kandidátka na kancléřské křeslo Angela Merkelová zůstává skryta v útrobách budovy.

Zhruba o půl sedmé vystupuje před publikum v WBH šéf SPD Franz Müntefering. Podle něj volby ukázaly, že voliči chtějí za kancléře Schrödera, a ne Merkelovou.

O chvíli později předstupuje před »svůj lid«, za nadšeného skandování Angie, Angie, Merkelová. Oznamuje, že rudozelená koalice SPD a Zelených skončila. »CDU/CSU je nejsilnější politickou silou a má jasné pověření sestavit za těžkých podmínek novou vládu. Na černo-žlutou většinu to nestačí, ale chci se o to pokusit,« mluví k publiku. Šok z propadu nedává znát, výraz očí však dává tušit, že není zcela ve své kůži.

Liberálové z FDP bouřlivě slaví. Mají proč, právě dosáhli jednoho z historicky nejlepších výsledků. Jejich lídr Guido Westerwelle, kterého jeho příznivci dlouho nepustili ke slovu, děkuje za přízeň a razantně odmítá účast v jakékoli jiné koalici než s CDU/CSU.

Levice se ústy Oskara Lafontaina netají uspokojením, že je po SPD druhou nejsilnější stranou na východě Německa. Na západě ale pohořeli. V táboře Zelených se chápe mikrofonu ochraptělý ministr zahraničí Joschka Fischer a provolává slávu neúspěchu černo-žlutých CDU/CSU a FDP.

19.15. Obrazovka ARD ukazuje: SPD 33,8 %, CDU 35,6 %, Zelení 8,2 %, FDP 10,3 %, Levice 8,2 %. Na zbytek připadá 3,9 %.

O deset minut později přichází konečně Schröder. Jako vítěz, se sepnutými dlaněmi nad hlavou.

»Jsem pyšný na naši demokratickou politickou kulturu. Je nepochopitelné, s jakou jistotou a arogancí CDU tvrdí, že bude vládnout. To se nestane.«

Odpovědí je potlesk a ovace Gerhard, Gerhard!

»Cítím se být touto zemí potvrzen, abych pro ni vedl stabilní vládu.«

Ve WBH se opět rozléhá potlesk. Před velkoplošnou obrazovkou u Reichstagu zato zní pohrdavý smích. A vybuchuje znovu a znovu -- při každém dalším Schröderově sebevědomém gestu, úsměvu či nabubřelých slovech.

Údaje v televizi se nepatrně mění ve prospěch SPD a Levých, ostatním je ubráno. Mapa Spolkové republiky hlásá, kdo kde hraje prim: SPD na severu, CDU, resp. CSU na jihu.

Na ARD začíná povolební debata »velkých«. Ze tmy nad a kolem Říšského sněmu stále září velké plátno. Nyní už očividně zklamaná Merkelová opakuje, že politický mandát patří jí. Schröder ovšem říká totéž. Přihlížející nevěřícně kroutí hlavou. Zlatým hřebem je jeho výrok, že velká koalice, tedy vládní svazek CDU/CSU a SPD (447 křesel v Bundestagu), je možný jen pod jeho taktovkou. Ulicí se opět ozývá smích. Stejného přídělu se dostává i předsedovi CSU Edmundu Stoiberovi: Berlíňanům nevadí ani tak jeho slova, jako samotný fakt, že je z Bavorska.

Ze hry o podobu příští koalice mezitím definitivně vypadává rudo-rudo-zelené uskupení SPD, Levých a Zelených (327). Důvod je prostý: SPD a Zelení nechtějí Levé, Leví nechtějí nikoho.

O něco nadějněji by mohla vypadat semaforová rudo-žluto-zelená koalice SPD, FDP a Zelených (334). Klíčový hráč Westerwelle je však proti.

Na výběr zůstává černo-žluto-zelené spolčení CDU/CSU, FDP a Zelených (337 hlasů), které dává -- podle barev -- politické hantýrce nový pojem: jamajská koalice. Fischer se tváří, že by byl snad i pro, Westerwelle opět vzdoruje. Merkelová, která nemá na výběr, buď připomíná svou výhru, nebo mlčí. Političtí pozorovatelé přesto soudí, že »Jamajka« není úplně ztracená. Merkelová ujišťuje, že bude jednat se všemi.

Živě se o tomtéž diskutuje venku. »Podle mne by byla nejlepší koalice SPD, Zelených a Levice. Ale ta nejspíš nebude. Na druhou stranu se podívejte do Skandinávie, kde v pohodě vládnou menšinové vlády,« rozohňuje se u Říšského sněmu asi dvacetiletý mladík. Postarší muž v dlouhém plášti se pro změnu snaží vysvětlit okolostojícím, že spojení CDU/CSU s FDP a Zelenými je nesmysl: »Podívejte se na jejich programy, to by nikdy nefungovalo.«

Blíží se 22 hodina. Ruch v obou domech, Konrada Adenauera a Willyho Brandta, začíná pomalu a jistě slábnout. Straníci a hosté dál pojídají a popíjejí, ale novináři začínají balit. Domovské redakce a stanice čekají.

Ostatně na to, co vlastně předčasné volby do v pořadí 16. Spolkového sněmu přinesly, si budou muset tak jako tak nějaký ten den počkat.

Stejně jako na výsledek dodatečného hlasování v Drážďanech, kde se kvůli náhlé smrti kandidátky extrémně pravicové NPD bude volit až 2. října. Je však prakticky vyloučeno, že by tamní výsledek mohl výrazně změnit už rozdané mocenské karty. »Maximálně půjde o tři hlasy. Při předpokládaném vyrovnaném výsledku se do Spolkového sněmu v saské metropoli dostanou kandidáti obou velkých stran,« předpokládá politolog Kurt Schröder.

Merkelová zjevně dodrží slib a bude, s výjimkou Levých, jednat s každým. Ve vlastním zájmu: musí sestavit takovou koalici, jejíž poslanci ji potvrdí nadpoloviční většinou ve funkci kancléřky. Nejschůdnější se jeví černo-žluto-zelená kombinace.

Pokud jeden z členů této zvažované trojice do svazku nepůjde, Merkelová důvěru nedostane a může se začít jednat znovu. Třeba o novém kancléři, o kterém může sněm hlasovat nejpozději do 14 dnů.

Když tuto možnost poslanci nevyužijí, budou muset zdvihat ruce pro několik nově nominovaných -- pak vyhraje ten, kdo dostane nejvíce hlasů.

Poté je na tahu spolkový prezident, který má dvě možnosti -- buď jmenovat toho, kdo se bude moci pochlubit největším ziskem hlasů, aniž by měl většinu, nebo vypsat nové volby.

A právě na tento scénář údajně Merkelová sází. Podle listu Leipziger Volkszeitung se už před volbami radila o této možnosti s experty na ústavní právo. Jejich doporučení? Prokázat, že nelze sestavit většinovou vládu -- a jít znovu do voleb. CDU tuto možnost ovšem dementuje a nehodlá se k tématu vyjadřovat. Zatím.

K půlnoci se nezadržitelně blíží ručičky hodin na berlínské radnici. Do restaurace McDonald`s na náměstí Alexanderplatz vbíhají čtyři sotva dvacetileté dívky. »Jdeme zrovna z kina. Nevíte jak dopadly volby? Vyhrála Merkelová?« obracejí se na jednoho z hostů. »Sakra, sakra, sakra,« ulevuje si jedna z nich, když slyší výsledky. Její kamarádka, už se sendviči a kolou, odtuší: »No tak to nás čekají brzo další volby. Na to vemte jed.«

Článek vyjde ve čtvrtek v týdeníku Ekonom