Pokoj, to je klid, ticho, a dnešní člověk vydává a chce vydávat ruch a je v pohybu, stále rychlejším. Akcelerace času je přece dobrá, zrychlení vývoje prodlužuje život, zkracuje vzdálenosti, umožňuje, co dříve bylo nemožné. Ottův slovník naučný i s dodatky se dnes vejde na jednu plastovou placičku, z Evropy do Ameriky se létá jen několik hodin, do vnitřností těla lze nahlédnout klíčovou dírkou - laparoskopem - nebo si ho lze prolézt zevnitř a prohlédnout do nejmenších detailů tomograficky. V těle nosíme umělé klouby - a ony nosí nás celkem svižně, pošta k protinožcům jde zlomek vteřiny. Dlouhá divadla už se nehrají, osmihodinový originál Wagnerových "Mistrů pěvců" už nevydrží poslouchat ani v Bayreuthu. Filmoví střihači stříhají své sekvence po vteřinách a jejich zlomcích, kdeže jsou někdejší několikaminutové záběry! Život je sada kratičkých videoklipů. Po tichu toužíme jen občas a většinou až po padesátce - mladí lidé si na mořský břeh musejí donést přehrávač s pořádným "vodvazem", protože mořské vlny? Nuda, nuda, šeď, šeď. K čemu pokoj?

Změnila se tolik doba od biblických časů? V bibli je totiž pokoj jedno z ústředních témat - jako lidská prosba i Boží nabídka. Ale nejen se doba zkrátila a zrychlila. Především člověk zapomněl, co a k čemu pokoj je. Už zná jen "dejte mi všichni pokoj", když ho někdo obtěžuje. "Chci býti sám", zpívá princ v Rusalce, protože se mu ztratila rusalka. Tomu rozumíme. "Vypadni z mého života", křičí Pilát na Ježíše v "Jesus Christ Superstar", protože ho Ježíš zneklidňuje a on, Pilát, si s tím neví rady. Jen takový pokoj si většinou umíme představit.

Proto, ptáme-li se, jestli člověk potřebuje pokoj, je třeba začít otázkou: jaký pokoj. Pak můžeme rozhodnout, je-li to právě to, co potřebuje.

Pokoj v bibli je zvláštní. Hebrejský ~Alv (šálóm) a řecký eivrh,nh, (eiréné) je všechno, jen ne ono "dejte mi pokoj". "Pokoj svůj dávám vám", říká Ježíš v Janově evangeliu, ale hned dodává "ne jako svět, já dávám vám". Apoštol Pavel mluví o "pokoji, převyšujícím všeliký rozum lidský". Šálóm a eiréné jsou jiný pokoj.

Text, který jsme četli jako základ kázání, má zvláštní místo v Izaiášově proroctví. Kapitoly předtím, desítky kapitol jsou velmi nepokojné, do řad čtenářů přinášejí zneklidnění. Mluví o mizérii doby (jsme v 6. stol. př. Kr.), o válkách a hladu, o nespravedlnosti mezi lidmi, o korupci mezi mocnými (jsme v 6. stol. př. Kr.) o soudcích, kteří soudí podle konexí a ne podle práva, o chudobě vedle bohatství, o ničení památek a starých dobrých věcí kvůli novým (jsme v 6. stol. př.Kr.). Nic Izaiáš nezamlčí, ničeho čtenáře neušetří. Zneklidňuje, přináší témata, která by čtenář "zrovna nemusel". Izaiáš ruší pokoj.

Ale přitom mluví o pokoji. Mluví o něm jako o něčem kýženém, potřebném i možném. Nepokojná slova prorokova vedou k pokoji jako bolest operace vede k uzdravení. Odmítnout tato slova, neslyšet proroka, toho divouse, který ruší falešný pokoj ve jménu pokoje pravého, se nevyplácí. Je to nepohodlné, bolí to, Izaiášova slova se zdají všechno brát a nic nedávat, ale to jen první pohled.

Prorok představuje pokoj, jak ho už člověk (v 6. st. př. Kr.) zapomněl: "...byl by tvůj pokoj jako řeka." Řeka je široká a teče. Izrael byl chudý na vodu a řeka v něm nevzbuzovala představy, jaké má našinec po povodních v r. 1997 a 2002. Řeka dává život, nese vláhu i živobytí. To je pokoj. Řeka nabízí i zábavu, jak dosvědčují děti i zábava na parníčku s hudbou a tancem. Řeka teče a nelze do ní vstoupit dvakrát. Mění se; na jaře bouřlivá, tančící i jančící, v létě klidná a vznešená, usměvavá sluncem i křikem dětí, které po sobě u břehu stříkají, v zimě tichne mrazem a čeká na pukání ledů. Řeka zrcadlí vše, co je kolem ní, jako by říkala `to všechno roste díky mně'. To je pokoj. Řeka má cíl od pramene k ústí a nic ji nezastaví. Snad jen zpomalí, ale řeka si najde vždy cestu, průchod. To je pokoj.

Pokoj nikoli jako klid, natož pak strnutí. Pokoj jako pohyb odněkud někam, možná klikatý, však řeka také není potrubí. Pokoj jako životodárná síla, jistota, když se všechno kymácí větrem doby.

K pokoji je v textu připojena spravedlnost jako jeho nedílná součást. I ta je v lidských ústech pojem velmi nestálý a křehký. Ale tady je spravedlnost přirovnána k mořským vlnám - kupodivu! Mořské vlny se valí silou, jíž nelze dlouhodobě odolat. Vzbuzují úctu a svou nekonečností připomínají stálost světa. Taková je spravedlnost.

Pokoj a spravedlnost zahrnují jednotlivého člověka i lidskou pospolitost. Bez spravedlnosti není pokoje a bez pokoje není spravedlnosti. Je o co stát, pokoj je požehnaný, pravý pokoj neruší pravý pokrok a dobrý vývoj. Spravedlnost je možná i nutná právě pro pokoj. Chybí-li pokoj a spravedlnost, je život neúplný. Naše pochyby, je-li vůbec o co stát, se rozplývají.

Kde je vzít a nekrást? Nebyl by to pravý prorok, kdyby tohle zůstal dlužen. Neříká jednoduchý návod, ale základní směr lidské cesty za pokojem je zřetelný. A velmi překvapivý.

Toto praví Hospodin, tvůj vykupitel, Svatý Izraele: "Já jsem Hospodin, tvůj Bůh. Já tě vyučuji tomu, co je ku prospěchu, uvádím tě na cestu, po níž půjdeš. Jen kdybys dal pozor na má přikázání, byl by tvůj pokoj jako řeka a tvá spravedlnost jako mořské vlny."

Tak s Tímhle už člověk dávno přestal počítat (a to jsme v 6. stol. př. Kr.). Že by Bůh vyučoval? Vždyť už je odedávna veličinou, s níž skoro každý víceméně počítá, ale jen jako s nehybnou veličinou. Boha přece náš život v tomto světě nemůže zajímat! Že by vyučoval, trpělivě vedl své žáčky jako paní učitelka první třídu, nebo snad už jsme na gymnáziu? Že bychom do života nebyli vrženi bez pomoci, že bychom nebyli samoukové, co se pokoje a spravedlnosti týče? Nechce se věřit. Dějiny nás tolikrát přesvědčily o tom, že člověk je vydán všanc sám sobě a nemá zastání, leč u sebe samého - někdy. Už ten starozákonní Boží lid v 6. stol. př. Kr. si tak připadal - o tom svědčí právě předcházející kapitoly. Natož pak my, po obou světových válkách, po poznání člověka do hloubek podvědomí a psychoanalýzy, po zkušenostech se sebou samým!

"Toto praví Hospodin, tvůj vykupitel, Svatý Izraele: "... Já tě vyučuji tomu, co je ku prospěchu ..." Nám se chce volat, křičet: jak, kde? Co máme dělat, abychom pokoj a spravedlnost našli - pro sebe i pro druhé?

Co máme dělat? Snad jedno - pro začátek: "jen" vzít vážně, že On sám opravdu vyučuje. Že bez jeho slova, jeho zákona, bez souřadnic života jak jsou - z jeho daru - to nejde. Že je třeba je hledat, ptát se po nic. Můžeme začít třeba Desaterem, to stačí jako základní směr. Však nás dovede k mnoha pestrým aplikacím a konsekvencím.

Jak Hospodin vyučuje? To už je trochu zbytečná otázka. Možná skrze svědomí, možná skrze naději, že všechno nemusí jít podle starých ozkoušených pravidel, možná s pomocí druhých lidí. Možná se něco objeví v modlitbě, v zastavení uprostřed nepokoje doby, možná nám něco zpevní klouby a svaly, až se rozhodneme pokoj a spravedlnost přijmout i do svého rozhodování.

Možná se budeme divit, jak opravdu vyučuje a jak nezbytný je pokoj a spravedlnost. A jak to jde!

Amen