Základním meritem té myšlenky je fakt, že u ES se hromadí stížnosti na českou justici a ES je začal "komunikovat"; přesněji, že po předběžném přezkoumání, zda je k jejich projednání kompetentní, rozhodl, že kompetentní je a že se proto jimi bude zabývat dál. Koneckonců proti české justici už hodně věcí rozhodl a odsoudil tak vládu ČR zaplatit stěžovatelům nemalé finanční odškodnění. Evropský soud ovšem neruší rozhodnutí soudů jednotlivých států, on jen zkoumá, zda ty soudy postupovaly v souladu s mezinárodním právem - a teprve když zjistí závažné pochybení na úkor základních lidských práv, které se jednotlivé státy zavázaly dodržovat, uloží vládám těchto států jako vrcholným orgánům státní správy soudů zaplatit stěžovatelům jen jakousi víceméně symbolickou finanční satisfakci.

Pro české soudy jsou to však "věci rozhodnuté" a jako takové tím pro ně skončily. Pro vládu to ale už tak jednoduché není. A to hlavně ne v mezinárodních politických vztazích, neboť ještě musí například před Výborem ministrů Rady Evropy a i před Valným shromážděním OSN vysvětlovat, jak se s rozhodnutími ES vypořádává. A to už může být pořádný problém jednak z pohledu právní důvěryhodnosti na mezinárodním fóru, a za druhé z obecné důvěryhodnosti právních vztahů státu a občanů. Než totiž může někdo podat stížnost k ES, nejprve musí využít všechny možnosti tuzemského práva u obecných soudů a formou stížností též u ústavního soudu ČR. Ten ovšem smí rozhodovat jen dle právního stavu, jaký v té stížnosti dostane. Nezřídka tedy dochází k tomu, že než takovou stížnost dostane, jsou promlčeny všechny zákonné lhůty k jejímu podání a pak mu nezbývá, než ji zamítnout. Anebo dostane soudní spis v takovém stavu, že rozhodovat nemůže a stížnost opět musí zamítnout. A pak jsou to tisíce soudních případů, které se táhnou celá léta, aniž by v nich soudy aspoň nějak rozhodly - to je nejčastější příčina stížností k ES.

Procesních variant, v nichž Ústavní soud nemůže náležitě rozhodnout, jsou spousty. Kromě toho velmi vysoké procento notně samolibých českých soudců rozhodnutí Ústavního soudu a jeho právní závěry často vůbec nerespektuje, dál rozhoduje jako předtím, a jelikož Ústavní soud už projednanou věc znovu projednávat nemůže, další stížnost v té samé věci také odmítá. Čímž vzniká jakoby nekonečná nemožnost dovolat se v Česku práva.

Což je právě problém, který za Česko nemůže řešit ES a naopak by ho měl řešit zákonodárce v ČR -- tedy Parlament. To bylo také smyslem té vládní novely zákona o Ústavním soudu. Totiž provést v něm takové změny, aby Ústavní soud nemohl z pouhých procesních důvodů stížností odmítat. A aby v už odmítnutých stížnostech, které ES uznal či uzná za oprávněné, bylo možné řízení u Ústavního soudu obnovit - a z něj posléze vrátit ty "kauzy" obecným soudům k novým rozhodnutím. Tedy aby občané měli právní jistotu především tam, kde jejich spory vznikly, tedy doma, a nikoli aby se svého práva museli zdlouhavě domáhat až u Evropského soudu někde daleko v zahraničí.

Jenomže pak se "věci" uchopily ruce českých "zákonodárců", tedy poslanců a senátorů českého parlamentu, a vpředu citované vládní legislativní úsilí skončilo krachem. Stačilo k tomu jediné slovo stínového mi(ni)stra spravedlnosti: poslance za opoziční Občanskou demokratickou stranu (ODS) Jiřího Pospíšila, který při druhém čtení podal jakoby "kutilsky" nenápadný pozměňovací návrh, kterým možnost nového soudního projednání v Česku po úspěchu u ES omezil pouze na trestní věci. Všechny případné obnovy v občansko právních sporech, kterých je naprostá většina a v nichž dochází k největším křivdám, nezákonnostem a korupci, tím měly být smeteny se stolu. A byly smeteny: pozměňovací návrh prošel v poslanecké sněmovně, v senátu, a i přes prezidentské veto. Celý ten původní a snad i dobře myšlený vládní "nápad" umožnit v postkomunistickém Česku občanům domoci se práva tedy opět vyšel naprázdno.

Souzvuk opozičních poslanců a senátorů ODS a komunistů sice v tomto "případě" možná není až tak překvapivý, neboť obě tyto strany přece stále vůčihledně trvají na "dodržování socialistické zákonnosti" - rozuměj bezpráví. Nicméně značně zarážející byl a je "zákonodárný" přístup vládních poslanců i senátorů. Ti všichni totiž pro ten "kutilský" návrh poslance Jiřího Pospíšila hlasovali také - a lze říci jednomyslně. Což se dá chápat i tak, že nejen opoziční, ale i vládní "zákonodárci" mají z řádného fungování práva pořádný strach. Třeba je tedy namístě zeptat se jich rovnou: proč takovou zřejmě až hrůzu z řádného fungování práva v Česku mají? A komu vlastně slouží, resp. koho to v českém zákonodárném sboru skutečně zastupují?