Afrika ztrácí lidské zdroje takovou rychlostí, že někteří pozorovatelé mluví o odumírajícím kontinentu, o pomalé smrti způsobované odsáváním mozků. Jiní upozorňují na to, že nic proti tomu nedělat se rovná civilizační sebevraždě. Organizace spojených národů (OSN) nazvala toto odsávání mozků "nejvážnějším nebezpečím pro hospodářský rozvoj v subsaharské Africe". Krize dosáhla takových rozměrů, že se přirovnává k následkům hladomoru, občanských válek a dokonce pohromy působené chorobou AIDS.

Ainalem Tebeje, místopředseda Etiopsko-kanadské skupiny AHEAD, a ottawský novinář Clyde Sanger uvedli na základě informací získaných od Mezinárodní organizace pro migraci (IOM), která je součástí OSN, že z téměř 4 milionů Afričanů roztroušených po celém světě, je přes 300 tisíc vysoce kvalifikovaných odborníků a mezi nimi je přes 30 tisíc absolventů vysokých škol, kteří získali doktoráty. Dnes je tedy více afrických inženýrů a vědeckých pracovníků ve Spojených státech než v Africe. Během posledních 10 roků opouštělo Afriku každý rok více než 20 tisíc vyškolených odborníků.

Po dobu asi 30 roků se diskutuje v akademických kruzích o tom, zdali je takové vystěhovalectví pro Afriku dobré nebo škodlivé. Na jedné straně jsou názory, že odsávání mozků ochuzuje Afriku o odborníky, kterých je zapotřebí, aby se mohl tento kontinent vymanit z chudoby, zaostalosti a nemocí. Druhá skupina ale tvrdí, že je vlastně odsávání mozků přirozeným přetékáním "nadbytečných" odborníků, které prý nemůže Afrika "absorbovat". Podle těchto názorů je prý lepší, když se inženýři, vědečtí pracovníci, lékaři, profesoři, podnikatelé a ředitelé přesunou z tohoto kontinentu někam jinam. Jinak by se stali údajně v Africe nezaměstnanými, nedostatečně zaměstnanými, nevyužitými nebo dokonce zneužívanými až pronásledovanými. Místo toho mohou pracovat na Západě v prestižních nemocnicích, laboratořích, institucích, na prvotřídních univerzitách i v úspěšných podnicích a tak přispívat ke globálnímu rozvoji a pokroku a navíc ještě posílat domů peníze. Tato skupina akademiků tvrdí, že tito hodní odborníci pomohou nejen svým chudým příbuzným v Africe ale navíc významně ovlivní hospodářství ve své původní vlasti zasílanou západní měnou, kde zvýší hodnotu hrubého domácího důchodu.

Oba autoři souhlasí s názorem, že jsou Afričané v diaspoře významným faktorem přispívajícím k africkému hospodářství. Tak například v Nigérii pochází 4.1% hrubého domácího důchodu od občanů, kteří posílají domů peníze, ale v Eritreji to je dokonce 16.7%. Takové peníze jsou prý velice důležité proto, že se dostávají do rukou jednotlivců a rodin, které jich mohou okamžitě využít.

Zde ale oba autoři namítají, že tato pohádka o štěstí, které přichází do Afriky prostřednictvím občanů, kteří pracují v cizině, už po dlouhou dobu maskuje skutečnou cenu odsávání mozků. Aby jejich nepřítomnost nahradila, Afrika zaměstnává asi 150 tisíc zahraničních profesionálů, jimž ročně platí 4 miliardy amerických dolarů. Jinými slovy to znamená, že za každé dva africké odborníky, kteří kontinent opustili, se zaměstnává jeden cizí profesionál za mnohem vyšší plat než kolik by se platilo domácím odborníkům. Ještě horší je to, že nemá Afrika užitek z investic do vzdělání vlastních mladých lidí, jestliže ti odcházejí po studiu na Západ. V Kényi stojí 4-leté vysokoškolské studium 10 až 15 tisíc dolarů a vyškolení lékaře přijde až na 40 tisíc amerických dolarů. Není tedy divu, že někteří lidé považují rozpočty afrických zemí na vysokoškolské studium za podporu západních zemí, které přijímají vyškolené odborníky aniž by nějakým způsobem přispěly na jejich vzdělání.

Za posledních 20 roků se africké vlády snažily zpomalit nebo dokonce zastavit odsávání mozků a získat aspoň část absolventů univerzit zpět do svých původních zemí. Tato snaha ale není úspěšná. To naznačuje, že se samotná Afrika nedokáže s tímto problémem vypořádat. V Kanadě vytvořili profesionálové z Etiopie skupinu, kterou nazvali "virtuální účastí" na událostech v zemích jejich původu. Nazývají tak svou účast na výstavbě státu aniž by u toho byli osobně přítomni. Asociace pro vyšší vzdělání a rozvoj (AHEAD) poskytuje studentům lékařství v Etiopii stipendia a posílá lékařské knihy do knihoven lékařských fakult.

Při shromažďování údajů o vlivu odsávání mozků zjistilo Mezinárodní výzkumné středisko pro rozvoj (IDRC), že africké instituce ztrácejí schopnost reagovat na naléhavé potřeby afrického hospodářství i sociálních a politických potřeb, protože se zkušení odborníci nahrazují čerstvými absolventy z univerzit než si ti stačí najít práci na Západě - nebo zahraničními odborníky, kteří nemají dostatečné znalosti o společnostech, do kterých přicházejí za prací.

Zejména jsou těžce postiženy obory jako zdravotnictví a sociální služby. Lékařská asociace Kenye varuje, že odsávání mozků ohrožuje samotnou existenci lékařské péče v této zemi. (Kanada, která se účastní odsávání lékařů ze zahraničí má ale takové problémy také, zřejmě proto, že neodsává dosti intenzívně). Etiopii již opustila asi třetina místních lékařů. Zambie měla před nedávnem 1600 lékařů ale dnes jich zůstalo jen asi 400. V osmdesátých letech přišla Gambie o 60% absolventů lékařského studia.

V jiných oborech není situace o nic lepší. Důlní průmysl měl v Zimbabwe velice dobrou úroveň, ale dodnes ztratil třetinu svých odborníků. Jižní Afrika odsává mozky z jiných afrických států, ale sama při tom trpí odchodem vlastních odborníků. Paní Lala Ben Baraková, náměstkyně tajemníka Hospodářské komise pro Afriku a guvernérka IDRC prohlásila, že během příštích 25 let bude Afrika zbavena svých mozků. AHEAD argumentuje, že mají Afričané roztroušení po světě morální povinnost vrátit peníze, které stálo jejich vzdělání, zpět do svých států a navíc by měli přispívat k vývoji africké vzdělanosti. Zdá se, že se konečně téměř po 20 letech naprostého nezájmu začíná zájem probouzet u Afričanů žijících v Kanadě a v USA. Příštím krokem by měla být diskuse jejich organizací s IOM i se zastupitelskými úřady zemí jejich původu, jak prakticky uskutečňovat "virtuální součinnost".

Dobře si uvědomuji, že jsem i já vystudoval na státní útraty v Československu. Ve věku 37 let jsem přišel na vědeckou stáž do Kanady, abych po návratu přenesl své poznatky zpět na univerzitu, která mě sem vyslala. Tehdy to byla politická situace roku 1968, která přispěla k tomu, že jsem svůj úkol nesplnil. U dnešní generace odcházejících univerzitních absolventů se ale jedná o hospodářské výhody, které poskytuje Západ, čímž ochuzuje chudší země o jejich odborníky. V Kanadě se provádí odsávání mozků ze zahraničí záměrně a docela veřejně se píše o tom, že to přijde kanadské daňové poplatníky levněji než vychovávat potřebné odborníky od základní školy. Nemyslím si, že by byl termín "parazitismus" pro takový postoj nevhodný.