To nejsou nepatřičné otázky. O Václavovi toho objektivně potvrditelného víme jednak příliš málo, než abychom si mohli být čímkoli jisti. Ale naše nejistota není dána jen oním víc jak tisíciletým časovým odstupem. Dohadujeme se přeci často i o postavách, o kterých máme neporovnatelně víc údajů a které žily nedávno. Například: dopustil se Beneš vlastizrady, potom plánované genocidy, a nakonec ve spolupráci s cizí mocností spiknutí proti vlastnímu státu, jak píše Jaroslav Hutka v Britských listech 4. 3. 2004 v článku "Beneš se zasloužil o komunistický stát" (a jak říkal současník Benešův, můj dědeček), nebo se zasloužil o stát, jak prohlásila letos většina poslanců PČR (narozdíl od většiny senátorů) ?

Ale pojďme ještě dál: vždyť se nedokážeme dohodnout ani o událostech a jejich aktérech nejsoučasnějších! Je například takový Václav Klaus arogantní šašek, nebo důstojný prezident této země? Je třeba deficit státního rozpočtu taková strašlivá katastrofa, jak slyšíme denně v mediích, nebo je to naopak záchrana ekonomiky, neboť vyrovnaný rozpočet vytváří opakovaně krize, jak říká ekonom Pavel Ševčík v posledním čísle magazínu Finance v článku "Vyrovnané rozpočty vytvářejí krize"? A mohli bychom pokračovat donekonečna. Na rozdíl od představ většiny lidí ještě před pár generacemi dnes již není pochyb o tom, že neexistuje žádná jediná, shora daná, ani náboženská, ani vědecká pravda. Dokonce ani v samotné vědě ne.

Západní křesťanská civilizace ze své vlastní logiky boření mýtů po dvou tisíciletích dospěla k sekularizaci. Již neexistuje jedna jediná legitimní pravda, zaštítěná vnější autoritou, ve které by měl člověk zaručenu identitu, pokud ji přijme za absolutní. Již reformace tuto nereflektovanou identitu počala rozbíjet. Člověk je poznenáhlu stavěn před nutnost volit, kam vlastně náleží, kam chce jít, jakou hodnotu bude svým životem realizovat. Jeho identita, jeho odpověď na otázku, co je v životě správné, přestala být jednoznačně dána vnější autoritou a stala se zároveň otázkou individuálního lidského aktu. Bůh starých představ, Bůh ředitel světa je mrtev, tak se tomu říká v teologii. Skutečnost ztrácí svoji jednoznačnou tvář a ukazuje se, že její podoba závisí na naší spolutvorbě, na pojmech, kterými vyjadřujeme svůj vztah k ní. I samotné pojmy se ukázaly být historicky podmíněné a tudíž v čase změnitelné, předefinovatelné a utvářené tou, či onou dobou. Náš život i náš svět je takový, jak ho my sami vidíme a prožíváme. Jak jej svými činy a svým myšlením spoluutváříme. Nějaká vědecká, jednou platná realita neexistuje, je vždy pouze virtuální. Toto poznání mimochodem stálo pozitivně jako protiklad k teokracii v základech pluralitní demokracie.

Jenže, jak se současně ukazuje, člověk není tak svobodný, jak bychom očekávali. Člověk zřejmě mýtus potřebuje. S klasikem řečeno, člověk je "mýtotvorným zvířetem" a zboří-li jeden mýtus, nahradí jej jiným. Mýty jsou příběhy, které tak či onak -- dle doby, která je stvořila -- promlouvají k lidem, a které lidi mobilizují. Mýtům se věří, jsou autentické a funkční, pokud to nejsou ty, které se prostě buď neujaly, či se přežily.

Mýty, kterým současní lidé jsou ochotni věřit (jakkoli jsou často neuvěřitelně pitomé, či dokonce zhoubné) jsou stejně mobilizující jako ty, kterými žili naši dávní předkové. Současný člověk se jde ve slepé důvěře v mýtus konzumu buď servat o laciné zboží před nově otevíraný hypermarket, nebo v horším případě třeba jít i do války (či do teroristického útoku nebo národně osvobozeneckého boje -- záleží na úhlu pohledu). Lidé se mýtům rádi dávají do služeb a rádi je poslouchají, neboť touží po světě, v němž by identita jejich já nebyla vydána nutnosti volby a zápasu, vydána svobodnému osobnímu jednání, zdůvodňování, a svědectví vlastním životem. Lidé touží po světě, v němž by bylo opět snadné se identifikovat s prefabrikovanými, shora danými pravdami.

Vraťme však k Václavovi. Nezáleží na tom, jaký byl jako historická postava. To není důležité. Důležité je, co o něm říkají legendy, tedy to, co se má vyprávět. Důležité je, jaký je v tradici našeho národa, jak si jej vážilo nejen desáté století, nejen Karel IV, ale i Hus, Komenský, národní obrozenci. Pomiňme zneužití svatováclavské tradice za druhé republiky a za nacistické okupace -- zneužít lze cokoliv. Ta původní, nezneužitá legenda je totiž nádhernou, živoucí a smysluplnou tradicí, kterou by bylo strašná škoda vyměňovat za současné konzumní, nacionální, či fundamentalistické mýty.

Svatý Václav se takřka hned od své smrti stal vzorovou postavou vůdce národa, patronem země, nesmrtelným knížetem. A není to kníže ledajaký, jak o něm v legendách čteme. Vzdělaný intelektuál -- Ludmila jej v očích současníků zkazila, neboť jej naučila číst a psát, což bylo vhodné tak pro mnicha, ale pro politika to bylo naprosto ponižující. Odpůrce trestu smrti, kácel šibenice. Mírotvorce, se sousedy uzavíral dohody, místo aby je vraždil. Statečný vůdce -- místo války celých kmenů nabídl vůdci protivníků osobní souboj. Zastánce lidských práv, propouštěl otroky na svobodu. Vnímavý pro sociální otázky, peníze dával chudým. Jeho sláva pronikla do celé Evropy, nejen Angličané dodnes zpívají na vánoce Good King Wenceslas: "Na Štěpána dobrý král Václav z okna hledí.." s poslední slokou: " Vkládal nohy krok co krok do stop po svém králi, a kam vkročil svatý král, tam i sněhy hřály. Proto věřte, křesťané, boháči i páni, ten kdo cítí s chudými, dojde požehnání".

Ideálem vůdce českého národa není tedy ani zuřivý hrdlořez, ani chladný, vypočítavý technolog moci, ale šlechetný rytíř a ušlechtilý člověk. To považuji za nesmírně důležité. A kilometrové fronty Čechů, toužících shlédnout svatováclavskou korunu, kdykoliv je vystavena svědčí tom, že tento křesťanský ideál světské moci není mýtem, který by se přežil. Nehledě na jeho sochu, tu Bendlovu nejprve, i tu novou Myslbekovu, která je svědkem všech jen trochu důležitých politických událostí v české zemi i v moderní historii.

Karel Čapek na samém prahu své smrti napsal: Nezapomeňme na tuto tradici svatováclavskou. Říká se jí také naše tradice křesťanská. Ano, ale tak se mi zdá, že jsme i ve svých dějinách méně dávných mohli mnoho a mnoho slyšet o křesťanství: o demokracii a humanitě jako o uskutečňování křesťanské lásky k bližnímu, o svobodě a spravedlnosti ke všem rovné, jako o přirozeném právu nesmrtelných duší, o politice jako nástroji k budování Boží obce na zemi. Snad nezapomeneme, že i toto je naše slavná tradice křesťanská, i když nese jiné jméno národního knížete. Nese totiž jméno Ježíšovo a vyslovoval je věřící Masaryk."

Vida, ten Čapek mi připomněl, že tohle je vlastně křesťanské kázání a to musí mít za svůj základ Bibli. Avšak my jsme se nijak v tom všem neuchýlili od našich dvou biblických textů v záhlaví. Ta Izaiášova vize ideálního panovníka jako by sloužila ( a také dozajista tomu tak bylo ) jako předloha k obrazu Václavově: "Nalomenou třtinu nedolomí.... soud vyhlásí podle práva... neochabne, dokud nenastolí právo a spravedlnost ...vyvede vězně ze žalářů.." A ten 1. list Janův: "Boha nikdo nikdy neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás přebývá a jeho láska v nás dosáhla svého cíle"? Není to snad nejkrásnější vyjádření té biblické myšlenky, že Bůh není uchopitelný, zobrazitelný, nadiktovatelný, zideologisovatelný, zneužitelný nikým z lidí, jak to slyšel už Mojžíš: "Neptej se jak vypadám a jak se mne zmocnit k tvým účelům. Prostě jsem, který jsem"? Není to nádherná Magna Charta toho všeho dalšího vývoje křesťanské civilizace spějícího k identitě člověka spočívající už ne ve splynutí s jakýmkoliv prefabrikovaným mýtem, ale v osobním nasazení se ve vztahu k lidem, v riskantním hledání pravdy, v uskutečňování spravedlnosti osobním svědectvím a nasazením se pro tyto hodnoty třeba až ke smrti? A není svatováclavská tradice s Čapkem řečeno jedním z nejkrásnějších výrazů té stále živé, křesťanské, biblické tradice?

Amen