Ježíš určitě nepopisuje čtyři různé druhy půdy nadarmo. Neříká jednoduše: jsou holt takoví a makoví lidé, lidé, u kterých slovo užitek přinese, a lidé, u kterých se to nestane. A popisuje to tak přesně, aby v tom jeho posluchači našli sami sebe -- a aby s tím sebepoznáním něco udělali.

Je tu předně cesta. -- hladká a udusaná. Jinak to ani nemůže být při tom, když se den co den takovou cestou chodí. Na cestě je pohyb, někdy ruch a hektičnost. Lidé, starosti a trápení, akce a proudy informací nás předcházejí, jdou kolem nás a projdou námi bez toho, aby v nás něco zůstalo. Tak není divu, že naše vnímavost klesá, že se stáváme necitlivými.

Jste na tom podobně? Něco slyším, ale nedám si ani čas, ani trochu klidu přijímat to, přemýšlet o tom, zkusit tomu rozumět. Hned je tu tolik jiných věcí, které se na mě vrhnou. Něco slyším nebo čtu a v další chvíli je to zase pryč, zapomenuté. Také mám své vyšlapané myšlenkové cesty, a je těžké vůbec vnímat, co vede jinam.

Jaké to je, když slovo Boží dopadá na takovou ušlapanou cestu? Pak se nedotýká, nejde pod kůži, nevyvolává žádnou reakci -- a za chvíli se odplaví každodenním životem, návalem denních informací, obrazů a starostí.

A pak je tu skalnatá půda. V našem podobenství je překážkou. Na skále leží tenká vrstva země, takže semeno může vzklíčit. Slovo se zde tedy neodráží, ale je přijímáno, dotýká se, vyvolá dokonce nadšení, která stoupá jako vlna do výšky. Člověk se najednou rozohní pro jednu myšlenku, a chce ji okamžitě uskutečnit, chce hned vidět, jak to roste.

Ale skála pod vrstvou země nedopustí, aby to šlo hlouběji, nenechá zakořenit, nedává oporu. A tak většinou to nadšení dlouho nevydrží. Nemusí se na nás ani přivalit bouře a vlnobití, nemusí pálit slunce -- nemusí v cestě stát velké těžkosti ani pokušení. Často to nadšení jen tak usne, uvadne, uschne, zmizí tak rychle, jak přišlo. Nemá základ, který by ho živil, uhasne jako oheň vzňatý od slámy, jako pomíjivý žár. Už jsou tu zase jiné věci, které upoutávají pozornost, které jsou zajímavější...

A semeno, které spadlo do trní?

I zde evangelium oslovuje, klíčí. Vniká dokonce dost hluboko, je chápáno, cosi se začíná dít. Žádné rychlé a zbrklé jednání, ale kroky pravého následování.

Ale pak jsou tu i starosti o vlastní zdar, o jistotu... Tyto starosti rostou vedle dobrého semena a udusí malé začátky v zárodku. Odvedou člověka od toho, aby dělal to, co jako slovo Boží slyšel a kterému tak rozuměl.

Cesta, skalnatá půda, pole trní -- od každého kus máme asi všichni v sobě. Nejsme pouze a jenom jedním druhem půdy. Prožíváme různá období a různé situace.

Někdy se od nás všechno odráží a podobáme se ušlapané cestě.

Pak nás zase osloví a dotkne se třeba biblický příběh, trefí se přesně do naší situace. Víme najednou jak dál, co udělat, kde a jak pomáhat. Plánujeme si to a vlastně nám nic nebrání to udělat, ale nějak je té chuti příští den už míň, a po několika dnech nám to nepřipadá už ani tak strašně důležité.

A někdy rozumíme, tušíme a uděláme první krok. Ale než z toho může něco vyrůst a uzrát, jsou tu zas všechna ta ostatní přání a touhy, které se vynoří: ty ostnaté, bodlinaté a píchavé rostlinky egoismu a ctižádosti, rychle bující plevely strachu a pochybností, ta všude se zelenající pohodlnost...

Jak být dobrou půdou? Co udělat s těmi ušlapanými cestami v nás, s tím ruchem, s tou hektičností života, které nás dělají tak nevnímavými?

Neříká nám to samo podobenství: jsou sice různé druhy půdy a slovo Boží padá na všechny z nich. Ale půdu, do které padá, změnit neumí, s tím se nedá nic dělat!?

Zvládneme ale odstranit trny, prolomit ztvrdlá místa uvnitř, pozastavit každodenní ruch, který znecitlivuje.

Nejsme ale jednou provždy svázáni s jedním druhem půdy. Jsou tu období a situace, jednou převažuje to a podruhé ono. Dokonce se to mění každý den. A tak máme naději, že i v nás je někde kousíček dobré půdy, že se nám může dařit být dobrou půdou. To je dobrý začátek... Věřím, že to Boží semeno v nás má velkou sílu...

Věřím, že mu stačí i malý kousek dobré půdy, aby přinášelo užitek a tak přesahovalo i do dalších polí života. Věřím, že se ta rostlina, která roste na kousíčku dobré půdy umí i dále rozšířit, a vítězit nad trny, a dávat stín na skalnatou půdu, a pomalu se rozbujet na cestách a tak je zaplavit.

A věřím, že podobenství s sebou přináší dobrou zprávu, když ten kousek dobré půdy v nás objevujeme a užíváme.

Amen