Jinými slovy: Co je "to jediné", čeho je podle Ježíše (v.42) potřebí? Příběh o Samaritánovi (či podle nových překladů Samařanovi) je velmi ostrou Ježíšovou kritikou náboženského fundamentalismu a bigótní zbožnosti spoléhající na kult a pohrdající službou bližnímu. Kněz i levita (pomocný kněz) se na zraněného soukmenovce vykašlou a mastí si to dál do Jeruzaléma do chrámu. Zda ze zbabělosti, lenosti, či kvůli předepsané kultické čistotě zakazující potřísnit se před bohoslužbou krví se můžeme jen dohadovat. V každém případě jsou terčem Ježíšova odsouzení, neboť jim byl v tu chvíli milejší kostel, než bližní. Upřednostnění bohoslužby před službou bližnímu bylo evidentním hříchem. Naopak pochválen (značně provokativně pro Židy) je Samařan, příslušník nenáviděného národa, který se stává bližním židovskému zraněnému. Ponechme stranou nádherný ethos příběhu, směřující k vztahům mezi znepřátelenými národy a všimněme si jen toho, že "tím jediným potřebným" v tom příběhu je praktická pomoc a čin.

V příběhu Marie a Marty bylo naopak "tím potřebnějším" naslouchat Ježíši něž mu sloužit. Ta stará lidská otázka totiž není v tom, zda se zásadně a jen "modlit" či zásadně a jen "pracovat", ale tkví v rozpoznání potřeby obou těchto poloh pro náš život. V evangeliu nejde ani tak o protiklad duchovní aktivity a činné práce pro druhé, jako spíš o kvalitu lidského života, ve kterém obě polohy musí být rovnovážně zastoupeny.

Hlavním protagonistou druhého příběhu není Marie, která je v příběhu jen jako sestřina protiváha, ale Marta. Ona je tou, která má chvályhodnou iniciativu. Ona přijímá Ježíše do svého domu. Ona se stará, tak jako v předchozím příběhu Samařan. Marta nemyslí na své pohodlí, není sobec, ale chce Ježíše obětavě uhostit. Má skutečně mnoho práce, aby ho obsloužila, když je na to sama. Možná má zlost, že by také ráda Ježíše poslouchala, ale nemá na to čas, když jí sestra nepomůže. Marta je strašně naštvaná a stěžuje si na svůj úděl, jakkoli si jej sama vybrala. Je roztrpčená, rozmrzelá, ukřivděná. A to je její problém a to je smysl příběhu.

Marta je prototypem každého člověka, který se dostane do jednoho zásadního nebezpečí aktivismu, jinak chvályhodného a v očích Bible apriori správného. Aktivita je zejména v Novém Zákoně napořád kladena za cíl. Pavel řekne např. v epištole Galatským (5,6): Nezáleží na rituálech, ale na energické, činné lásce. Jakub zase ve své epištole (2,14-17) říká slavná slova: Co je platné, když někdo říká, že má víru, ale nemá skutky? Může ho snad ta víra spasit? Kdyby někdo byl bez šatů a neměl co jíst, a někdo by mu řekl: "Buď s Bohem -- ať ti není zima a nemáš hlad", ale nedal by mu,co potřebuje pro své tělo, co by mu to bylo platné? Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá.

V pojetí novozákonního kánonu je bezpochyby vždy preferován konkrétní čin před náboženským úkonem či ustanovením. Ježíš sám porušuje předpisy Mojžíšova zákona kdykoliv by stály v cestě službě druhým lidem. Vzpomeňme jen třeba na jeho: "Sobota je učiněna pro člověka a ne člověk pro sobotu" (Marek 3,27). Avšak příběh Marty nás upozorňuje na něco, co tak dobře všichni známe z našeho života: Martinina aktivita je plná křeče, ukřivděnosti z nedocenění, trpkosti a udýchanosti. Je smutnou aktivitou bez radosti. Marta je nešťastná ve své činorodosti, která je jinak chvályhodná. Marta na pokraji svých sil již nekoná spontánně něco pro druhého, ale už jen z povinnosti, kterou si sama uložila, páchá dobro.

Tuto past aktivismu znají snad všichni aktivní lidé. Člověk, který kontinuálně se svou prací navenek nedobíjí své vlastní vnitřní baterie, se jednoho dne probudí a už nemůže nastartovat. Jako auto: startér prostě nemá dost "šťávy". Psychologové mluvívají o "vyhoření", které může vést až k těžké depresi. Chci-li mít ježíšovsky rád druhé jako sebe, musím mít z čeho tu lásku dávat -- teče-li ze mne nechuť k životu a zklamání ze sebe sama, můj vztah k druhým bude nutně tentýž. Nemohu dávat, když nemám z čeho. V psychologii existuje celá řada doporučených mechanismů, jak vyhoření předcházet, jak si své baterky dobíjet. Všechny však směřují k jednomu: Musím jako Marie občas usednout, vykašlat se na práci a dávání druhým a dobít si duši novým smyslem, nadějí, vírou, láskou.

Existuje však také vyhoření nejen jedince, ale celé společnosti. Naše civilizace "bílého muže" je zejména od reformace, matky kapitalismu, postavena na výkonu, na práci, na aktivitě. Proto je zatím vnějšně úspěšnější, než jsou civilizace ostatní. Je však ta naše křesťanská civilizace radostnější? Cítíme se šťastnější, než příslušníci jiných kulturních tradic? Obávám se, že již dlouhá desetiletí nikoli. Sekulární společnost, logický a v podstatě správný důsledek zejména západního křesťanství, zapomíná sebevražedně na impuls, na energii, která stojí u její kolébky. A tak se řítí dopředu za stále větší efektivitou, se stále větší rychlostí, ale všechno je již samoúčelné a beze smyslu. Proč to všechno je, jaký to má smysl, co bylo na počátku a k čemu to všechno je, to se už dávno vytratilo. Jako u té upachtěné Marty.

Připadá mi, že výstižným obrazem našeho života jsou zaplněné dálnice -- každého to již muselo někdy při jízdě autem napadnout. Všichni se řítíme, nevíme vlastně proč a kam, jedni tam a druzí sem, občas se někdo zabije, tak jej rychle k tomu určení lidé odklidí a jede se dál, močálem temným, kolem bílých skal.

Mariino naslouchání Ježíši není v evangeliu jen obrazem jakési psychohygieny, jen dobíjení baterek. Je to v podání evangelisty i důležitý symbol hledání samotného smyslu života. Naše úspěšná civilizace ztrácí smysl své vlastní existence. Ztrácí svého ducha, který ji dal impuls. Proč vlastně žít, když ne jen kvůli stále většímu výkonu zajišťujícímu stále vyšší komfort, spotřebu, slast? Proč rodit děti, proč obětovat něco pro celek, pro druhé, proč si klást otázky, proč hledat cosi, co by nás přesahovalo? Proč riskovat problémy a nebezpečí vyloučení z většinového stáda "jen" kvůli touze po opravdové identitě, po smyslu života, po pravdě?

S křečovitým úsměvem úspěchu na tváři leč v duši zmatení, ustaraní a utrápení, vyduchlí a bez invence a bez smyslu života táhneme káru existence a snažíme se stačit tempu naší doby. Bez čehokoli, co by přesahovalo byť alespoň o píď náš omezený obzor. Bez úběžníku ke smyslu života, který by ten náš osobní život přesahoval a dával mu věčný rozměr.

A tak i nám všem říká Ježíš: Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře: vybrala si to, oč nepřijde. A aby bylo jasno: To jedno potřebné není zbožný nátěr, či bigotní zásady. To vyřešil již jednou Ježíš. To potřebné je soustředěné naslouchání samotnému Smyslu života. Jeho výšinám a hlubinám. To potřebné je setkávání se s opravdovým Bohem, se samotným Ježíšem. Ne pro samoúčelné samotné naslouchání, ale pro načerpání síly k smysluplnému životu. To je, řečeno s  J. A. Komenským, ono unum necesarium, to jedno potřebné.

Amen