Proto je zvláštní - a vzhledem k tomu, jak o mnoho tu jde - i zásadní, že bible se tímto názorem (Bůh není) vůbec nezabývá. Tu větu čteme jenom zde, v žalmu 14. (když nepočítáme žalm 53., který je téměř doslova totožný). Náboženská kniha - a tu pro mnoho lidí nejzákladnější otázku (že žádný Bůh možná není) si vůbec neklade. Jak to? To je snad biblická moudrost tak zaslepená, že závažnost otázky nevidí? Nebo tak dogmatická, že něco tak rouhavého vůbec nepřipouští? Nebo tak nejistá, že se takového názoru hrozí a raději se mu vyhne?

Nikoliv, biblická moudrost není takto nemoudrá - naopak, právě pro svou moudrost tuto otázku vůbec neřeší, resp. řeší po svém. Názor, že Bůh není, bibli nezajímá, asi ji to ani nenapadne, a to z toho důvodu, že bible označuje slovem Bůh Toho, který je. Jsem, který jsem. Bytí o sobě a pro člověka. Říkat, že Ten, který je, není - to je pak stejně nerozumné, jako říkat, že žádné bytí není, že žádný život není, že žádný člověk není. Chcete se zabývat tím, že život neexistuje? Není mnohem důležitější otázka, jaký život je a jaký bude? A právě tak se bible zabývá tím, jaký Bůh je, který Bůh je ten pravý, co o něm vyznáváme a co z toho vyplývá. Neboť v životě každý nějakému bohu slouží. Jde o to, jakému. To je pro bibli klíčová otázka.

A teď: Hospodin popatřil na syny lidské, aby viděl, byl-li by kdo rozumný a hledající Boha. To je nádhera! Biblický Bůh nesleduje, jestli uznáváte jeho existenci, ba dokonce ani jestli v něj věříte, nýbrž jestli jej hledáte! V tom je moudrost, v tom je rozumnost - živého, pravého Boha hledat! Na tom se rozhoduje "kvalita života", neboli spasení. My jsme si příliš snadno zvykli mluvit o věřících a nevěřících, troufale si tak lidi třídíme, ačkoli jen Bůh sám ví, kdo jsou jeho, a pro nás vždycky platí: Věřím, pomoz mé nedověře. Nebylo by případnější spíše než mezi vírou a nevěrou vidět ostrou hranici podle tohoto žalmu mezi hledači Boha na straně jedné a činiteli nepravosti na straně druhé?

Hospodin takto popatřil. To, co vidí, ovšem není žádná sláva. Obraz lidského snažení je tu podán velmi skepticky: není, kdo by činil dobré, není ani jednoho... neužiteční jsou... porušení... všichni se odvrátili... jejich snažení je ohavné...

V tom je problém, je to drtivé, takoví jsme my. Takto podle bible člověk popírá Boha - ne nějakým salónním ateismem, ale takto konkrétně a prakticky, když žije zle, neužitečně, když jeho snažení je ohavné. To je problém člověka, tímto způsobem si my blázni říkáme ve svém srdci - kašlem na Boha! V tom je - že přestáváme Boha hledat a tak se stáváme nerozumnými, odvracíme se od podstaty a pachtíme se za čímsi neužitečným a pofidérním. Činitelé nepravosti... Boha nehledají... Hospodina nevzývají. Kdo se přestal po Bohu ptát, sám sebe postavil na piedestal, sám se zakonzervoval a stal se pro druhé nebezpečným.

Toto bibli velmi zajímá. Zamýšlíš se nad tím, komu-čemu vlastně sloužíš? Hledáš smysl života? Jsi ochoten naslouchat? Toužíš po pravdě? Miluješ bližního, bereš vážně i chudého? To jsou životně důležité otázky, na nichž se rozhoduje.

Ale jestliže právě takto popatřuje Hospodin, aby viděl, jestliže jenom na tomto se rozhoduje a ne na nějakém noeticko-filosofickém uznání či odmítnutí existence boží, pak nás logicky napadne - no a nemůže tedy být nakonec takovýmto rozumným hledačem Boha i nějaký proklamativní ateista, který tvrdí, že v Boha nevěří? A stejně tak - ó, běda - nemůže být činitelem nepravosti i kdekterý křesťan, který se rád prohlašuje za věřícího?

Ano, ano, může to tak být - jak jsme četli v Novém zákoně, u Pána Ježíše samotného. Ten, který nese dobré ovoce, ten činí vůli boží - i když si toho třeba nevšiml a je z toho překvapen. A naopak, mnohý křesťan, který má Pána Boha plná ústa, musí slyšet: Jděte ode mne, činitelé nepravosti! Nic nepomůže říkat: Pane, Pane, když v srdci svém jsou draví vlci. Takoví jsou nakonec nejméně užiteční, jsou nejohavnější a nejvíc nebezpeční! Totiž - zžírají lid můj - jako by chléb jedli! Tak rychle a tak viditelně, jako když chleba z bochníku ubývá, tak likvidují a požírají okolní lid.

Zdaliž nevědí?, ptá se žalmista. Pak se tedy náramně strašiti budou. Nevíme o svých nepravostech, neuvědomujeme si svou neužitečnost, nepřipouštíme si svou nerozumnost? Pak nás může přepadnout hrůza, budeme se strachovat a děsit z Boha, kterýž jest v rodině spravedlivého. - Jděte ode mne, činitelé nepravosti!

Ale tím to nekončí. Smyslem biblické řeči o Bohu není, abychom se náramně strašili. To není evangelium, že bychom teď měli už jen v hrůze přemýšlet, kde jsme co prošvihli, co jsme pokazili, čeho jsme si nevšimli, jak jsme co pomrvili a vůbec celkově jak jsme v životě špatné ovoce nesli. Ne, evangelium dává šanci, pozvedá a povzbuzuje. Nejenom že Hospodin jest naděje chudého, ale také je tu v závěrečném verši žalmu řeč o spasení, o vysvobození zajatého lidu, o plésání a veselí Izraele.

O kom to asi je, když jsme předtím četli, že není, kdo by činil dobré, není ani jednoho? Jak se to může stát, že ta nejlepší kvalita života se prosadí? Kde vezmeme sílu vymanit se ze zajetí nepravosti, co nás naučí vždy znovu hledat Boha? V životě i smrti?

... Povstal, aby četl z Písma. Podali mu knihu proroka Izaiáše; otevřel ji a nalezl místo, kde je psáno: 'Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.' Pak zavřel knihu, dal ji sluhovi a posadil se; a oči všech v synagoze na něj byly upřeny. Promluvil k nim: 'Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.'(Lk 4,16-21)

To dílo Kristovo - to je ta síla, to je ta možnost i pro nás. Jeho milost přijmout, ve vděčnosti a pokoře. Teď už ne - Pane, Pane, podívej, co jsme v tvém jménu všechno vykonali, jak jsme prorokovali o zlé duchy vymítali... Ne, teď už spíš - buď milostiv mně hříšnému.

A když on nás pozvedne a přijme, pak tušíme - ten závěrečný verš žalmu může být i o nás. Plésati bude Jákob a veseliti se Izrael. Jednou, ale i teď.

Amen