Ideologie se snaží co nejkonkrétněji definovat hodnoty, které pak může aplikovat na problémovou situaci jedině tak, že přehlíží její konkrétní svébytnost. Můžeme si vzít za příklad marxismus nebo katolicismus. Marx se spolu se svými následovníky neomezil na to, že je třeba udělat něco účinného pro to, aby se řadový dělník měl výrazně lépe, aby žil v blahobytu, nýbrž hodnotově se ztotožnil s tím, že buržoazie představuje zlo a revoluce naopak cestu k pozemskému eschatonu, který je jednoznačně jen emocionální konstrukcí. A právě emoce jsou základem ideologií, což snižuje jejich schopnost přijmout fakta.

Katolicismus dlouho a tuze odmítal moderní myšlenku, že svoboda svědomí je v souladu s křesťanstvím, protože se hodnotově identifikoval s feudálním systémem. Je to opět konkrétní kodifikování hodnot (v oblasti sexuální morálky), co římskokatolické církvi dodnes brání zříci se oficiálně nauky, že používání prezervativů je hříchem. Pragmatismus se naopak snaží ponechat hodnoty co nejvíce implicitní (a nelze popřít, že je díky tomu občas docela nebere v patrnost) a ptát se na ně teprve v souvislosti s konkrétním problémem. Když budu interpretovat Ježíšovo porušení velkého starozákonního přikázání soboty (Ex 20,8-11) kvůli implicitní hodnotě lásky jako povýšení lásky nad všechny konkrétně definované hodnoty (a to je v souladu s Mt 22,34-40 a Mt 25,31-46), může být Ježíš příkladem ideálního pragmatismu. I v tom by byl dovršitelem abrahámovského pohledu na svět.

Společným politickým nepřítelem všech ideologií, co za posledních dvě stě let existovaly, je liberalismus. Jeho základní myšlenkou je totiž nevnucovat občanům tu či onu morálku, nýbrž hledat pragmatický právní konsensus, který bude respektovat nedotknutelnost občanských svobod. Svoboda je pro liberalismus základní implicitní hodnotou, z níž vyplývá řešení těch či oněch konkrétních problémů (svoboda není ceněna tam, kde je možné beztrestně loupit, krást, kde bývá občan snadno vydíratelný sociálně, zdravotně či politicky). Pro liberální státy jsou důležitá fakta a účinná řešení, nikoli potěmkinovské vesnice a idealizované eschatony. Díky tomu je nutné označit ekologismus za cosi, co se s liberálním demokracií nesnáší, zatímco ekologii za něco, co jedině v liberálním prostředí může vzkvétat. Nyní bych to chtěl vysvětlit.

Mnoho lidí, zvláště mladšího věku, vnímá ohrožení životního prostředí přímo apokalypticky. Tak jako jsem se v dětských letech bál jaderné války, v období dospívání jsem považoval za téměř jisté, že brzy dojde ke konci světa, jestliže se radikálně nezasáhne proti ekologické krizi. Skutečné argumenty pro toto přesvědčení jsem však uvést neuměl. Díky tomu, že jsem neznal konkrétně, co a proč je špatně, dokázal jsem navrhovat pouze paušální a ryze politická řešení... např. direktivní zákaz používání automobilů (kromě nutných případů) nebo extremní tresty pro ty, kdo škodí životnímu prostředí. Pojem škodit životnímu prostředí byl pro mne tak neurčitý a zároveň emocionálně silný, jako je pojem vykořisťování pro marxistu nebo pojem smrtelný hřích pro katolíka. Jenže časem jsem si více uvědomoval, že tento způsob myšlení má za hlavní cíl politiku, vliv na lidi, prosazování určitého obrazu světa, a vůbec ne řešení ekologických problémů.

Četl jsem tehdy diplomovou práci jednoho mého kamaráda, studenta pedagogické fakulty, která se věnovala ekologismu. Zdálo se mi víc než pozoruhodné, že jsou v ní řešena na několika stránkách nejtěžší témata západní filozofie, politologie a že naprosto ignoruje konkrétní ekologické problémy. Díky této práci jsem se poprvé seznámil se jmény Keller, Patočka, Kohák, Máchal. Jejím konečným vyzněním bylo asi toto: učitel na ZŠ by měl být ekologicky uvědomělý, jinak tam nemá co dělat, u žáků je nutné nastartovat změnu mentality, orientovat je na přírodní národy, na vizi ideálního, tzv. alternativního hospodářství malých autarkních kmenových systémů, na Lovelockovu hypotézu Gaia a především v nich vyvolávat trvalý pocit akutního ohrožení jejich životů. Při dalším procházení se články různých ekologistů jsem konečně dospěl k názoru, že těmto lidem ani v nejmenším nejde o reálné, konkrétní problémy, neboť o nich nemají ani potuchy. Jsou to v nejlepším případě pseudoreligiózní mesiáši nebo v horším a častějším případě dost obratní technici moci, kteří jen zneužívají nedobrého stavu životního prostředí na naší planetě k svým vlastním cílům.

Měl jsem také možnost během vysokoškolského studia bydlet několik let se dvěma studenty oboru ochrana a tvorba životního prostředí, kteří přišli na univerzitu jako docela přesvědčení ekologisté a odcházeli jako erudovaní ekologové, kteří k ekologismu cítí pohrdání. Je fascinující dozvídat se zřejmá fakta o skleníkovém efektu, o ekosystémech nebo též o biomase jako alternativním zdroji energie, je úžasné pochopit, že věci nejsou jednoduché, schematické a politické, nýbrž že je třeba hledat především návrhy účinných řešení a vidět všechno v širším kontextu. Ekologové jsou vědci a vědě vždy svědčí otevřenost bádání s důrazem na konkrétní výstupy. Bylo by však velice nespravedlivé říci, že jsou to jen vědci, mnozí z nich jsou totiž aktivní ochránci životního prostředí, podílející se na jeho obnově a rekultivaci. Přitom také zjišťují, že mnohé "hurá akce" nedopadaly příliš dobře a že je třeba méně hledět na politický efekt a více na samotný ekosystém.

Stav životního prostředí na Zemi je jistě alarmující a je třeba na to upozorňovat, proto si třeba velice cením apolitické organizace Greenpeace, která za spolupráce s ekology a s odborníky z jiných oborů upozorňuje na nejakutnější ekologické problémy (a též ne vždy zcela poctivě). Ale spolu s velkou většinou přírodních vědců odmítám ekologismus jako cosi, co si tmářským a mocenským způsobem touží na zraněném životním prostředí jenom přihřát svou starou a dávno známou ideologickou polívčičku.