3. 9. 2004
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
5. 9. 2004

Virtuální bohoslužba jako protiklad touhy po moci

Libido dominandi

Kdo se chce stát mezi vámi velkým, ať je vaším služebníkem, říká Ježíš svým učedníkům. Srovnáme-li toto jeho slovo se současnu politickou scénou, zdá se být zcela odtržené od toho, co se samo rádo nazývá "reálný život". Jsou tedy tato Ježíšova slova o povaze moci jen slova do církve, či do privátního života? Ostatně což on sám neříká, že "jeho království není odsud", že nejde u Božího království o pozemskou říši a o panování v řádu tohoto světa?

Dva Ježíšovi učedníci, bratři Jakub a Jan Zebedeovci, se nemohou zcela vzdát svých hmotařských představ o povaze Ježíšova mesiášství a dopředu si u něho domlouvají výhodné trafiky po jimi očekávaném revolučním převzetí moci v zemi. Z učedníků, kteří se cítili být dostatečně zasloužilí solidaritou s Ježíšem, vyvřel naplno lidský pud panovat, libido dominandi -- být vpředu, užívat si po přestálých útrapách moci a slávy. Ostatních deset učedníků začalo Jana a Jakuba moralizovat, dostali na ně zlost -- ale upřímně řečeno: může kdokoliv z nás říci, že je mu tato touha cizí, že toto pokušení nezná? Touha po moci, po vládnutí druhým je stejně tak vlastní lidské přirozenosti, jako je sex, agresivita, či touha po majetku a po požitcích. A nemusí to být jen vládnutí celým skupinám, národům v politice -- kolik jen napoleónků, mužských i ženských je v partnerských vztazích, v rodinách, ve všelijakých spolcích, ve školství, ve sportu...

Bible je realistická a nedělá si iluze o lidské přirozenosti, zasažené tím, čemu říkáme prvotní hřích. Ani hříšnou přirozenost těch Ježíši nejbližších Bible nijak nekamufluje. Ani oni nebyli vůči těmto pokušením apriori imunní.

Evangelium zdůrazňuje protiklad jejich touhy po moci s Ježíšovým učením. Evangelista řadí příběh tak, že nechá jejich žádost vyřknout vzápětí po tom, co Ježíš vyjevuje svůj další osud: Syn člověka bude vydán na smrt. Šli společně do Jeruzaléma, na kříž, a Ježíš o smyslu své cesty začíná nepokrytě hovořit před svými učedníky. O to víc kontrastuje s jeho slovy učednická žádostivost po moci a slávě.

Když Ježíš vidí, jak se ti dva nemohou zbavit touhy po autoritě a moci, nijak se toho neděsí. Na rozdíl od ostatních učedníků je ani nekárá. Ježíš jen ukáže způsob, co to znamená být mocným v jeho představě, v představě Božího vidění věcí. Kdo chce být velký, ať je služebníkem těch ostatních. Chceš být první? Budiž, ale pak musíš druhé předstihnout v pokoře, skromnosti a ochotě druhým sloužit.

Ježíšovo království skutečně není vládou podle lidských obyčejů. Číše vína, kterou s ním budou apoštolové pít, není prestižní gratulací, zadostiučiněním na společenském rautu, je to "kalich hořkosti" a utrpení. Křest je křtem smrti. "Ten největší" v Božích očích bude očima lidí viděn jako pohrdaný otrapa, kterého nikdo nebere vážně a kterého je třeba se urychleně zbavit. "Král" neponese korunu ze zlata, ale z trní, lidé jej po krátkém oslavném "Hosana" vypískají a poženou na kříž. Pod zorným úhlem Věčnosti mají moc a sláva jiné dimenze, než naše jepičí přelétavá ochota vidět autoritu hned tu, hned onde; podle aktuální módy a okamžité nabídky a poptávky.

A přesto: Ježíšovo pojetí moci a tento svět rozhodně nejsou dvě zcela oddělené sféry skutečnosti, které by šly absolutně mimo sebe.

Jednak - Boží moc je nastavené zrcadlo mechanismům moci tohoto světa. Vidíme to u Ježíše napořád: od samotného počátku jeho cesty na poušti, kde odmítá ďábelskou nabídku absolutní moci -- byť pro dobrou věc, až po samý konec této cesty, když tváří tvář reprezentantu světské moci, Pilátovi, Ježíš tuto světskou moc desakralizuje a snímá z ní chvástavou masku neomylnosti a všemohoucnosti, pohrdající pravdou.

Dále - evangelium není negací světa, není jen zápasem proti jeho porušenosti. Je také inspirací pro ty, kteří chtějí pozitivně usilovat o to, aby život na tomto světě byl snesitelnější a laskavější, chtějí být "kvasem a solí" světa, civilně řečeno: chtějí přispívat k zlepšení lidské společnosti. Křesťan by si měl ponechat kritický nadhled vůči iluzím všech ideologií (včetně zbožných) vybudovat nebe na zemi, současně se však nesmí štítivě distancovat od odpovědnosti za tento svět, za společnost, uprostřed níž jako občan žije. Má být solidární se všemi, kteří se zasazují o spravedlnost a právo, o lidštější život na zemi a má sám pro tyto hodnoty žít a pracovat.

Ježíš nás učí vidět smysl autority ve službě, nikoli v panování. V ministeriu (ministr=služebník!), nikoli v dominiu. Mít skutečnou, to jest přirozenou, nikoli zvnějšku dodanou autoritu znamená mít lidi v lásce, úctě a být vůči nim maximálně odpovědným. Vedení lidí nesmí být nikdy manipulací druhých, vykořisťováním, hledáním vlastního prospěchu. Člověk v moci postavený nikdy nesmí lhát, podvádět, zneužívat důvěřivosti lidí, nesmí z nich dělat "užitečné idioty" pro své vlastní chytrácké cíle. To je Ježíšovo "zlaté pravidlo" moci, které přes všechnu porušenost křesťanstva přeci jen proniklo alespoň jako požadavek, či ideál do naší civilizace.

Křesťan by neměl -- a v určitých situacích ani nesmí -- utíkat před požadavkem vzít na sebe moc a to kdekoliv je to nezbytné, neměl by odmítat například ani politickou zodpovědnost. Je nepoctivé alibisticky jen kritizovat a hubovat a nechávat rozhodování jen na těch druhých, na těch, "co to mají zařídit". Neměli bychom se přidávat k onomu specificky českému: "někdo by" s tím, či oním měl něco udělat! Moc je reálnou součástí našeho života na zemi, bez autority by se společnost obrátila v chaos, je nebezpečné moc jako takovou démonizovat. Ale je třeba s mocí zacházet nejen rukou pevnou a zdatnou, ale také čistou a poctivou. Je nezbytné s mocí zacházet s pokorou a vědomím odpovědnosti. Je třeba počítat s tím, že moc, stejně jako bohatství může člověka zkorumpovat, pokazit a zaslepit není-li dost sebekritický a neponechává-li si od výkonu moci co možná největší svobodný odstup. Takový člověk musí vždy vědět, že je jen dočasným správcem a že ze svého správcovství bude vydávat účty.

Řekli jsme na začátku, že se tyto zásady mohou zdát značně odtržené od takzvaného "reálného života". Mnohým pragmatikům a cynikům jsou možná směšné. Ale co je to "reálný život"? Není současná bída demokracie - a nejen u nás -- dána právě absencí těchto hodnot? Vždyť opravdová demokracie je myslitelná právě jen tehdy, není-li jen primitivní vládou většiny, tak snadno zmanipulovatelné, ale je-li spojena s vládou práva, s právním státem, ochranou menšin a práv každého jednotlivého občana, třeba toho nejslabšího. Demokracie je takové uspořádání společnosti, které ke svému životu potřebuje pevně stát na hodnotách, uznávaných všemi bez diskuze jako "svaté". Stát má být neutrální ve věcech náboženského vyznání a doslova "díky Bohu" se rozvedlo manželství státu a církve. Stát ale nemůže být neutrální v otázkách hodnotových: existují jisté hodnoty, které se týkají například základních práv a svobod člověka, které je třeba se vší rozhodností bránit, má-li svoboda a řád ve společnosti obstát a ubránit civilizaci před pádem do barbarství.

A je nanejvýš tristní, toleruje-li naše společnost či dokonce adoruje ty politiky, kteří bezostyšně těmito hodnotami pohrdají a mluví například o Listině základních práv a svobod jako o plevelu v naší ústavě, odmítají jakýkoliv etický řád a výkon svého úřadu chápou cynicky jen jako čirou technologii moci. Míra bezostyšného populismu mnohých politiků je dávno za hranicí vkusu a začíná být společnosti nebezpečná.

Ježíšova slova Jakubovi a Janovi o služebné moci zdaleka nejsou nějakým pánbíčkářským blábolem z nereálného světa. Nemá-li náš svět zdegenerovat do hrůzné orwellovské totality, pak musí začít brát tato, a ovšem nejen tato Ježíšova slova setsakra vážně. Děsivý masakr na osetijských dětech v Beslanu, který se odehrává v těchto dnech, je jen jedním z mnoha velmi vážných varování.

Amen

                 
Obsah vydání       3. 9. 2004
5. 9. 2004 Město začalo pohřbívat své děti
4. 9. 2004 V Beslanu zahynulo 323 osob, z toho 156 dětí
4. 9. 2004 Beslan nám nic neříkal - teď je synonymem zla
4. 9. 2004 Děti, které přežily, budou trpět celá desetiletí
4. 9. 2004 Masakr přivedl k pochybnostem o Bohu i arcibiskupa anglikánské církve
5. 9. 2004 Michael  Marčák
5. 9. 2004 Libido dominandi Zdeněk  Bárta
3. 9. 2004 Třeba uprostřed noci na opačný straně Zeměkoule Tomáš  Koloc
3. 9. 2004 Vysoký počet obětí únosu v ruské škole
4. 9. 2004 Guardian: Špatně provedená operace zřejmě "musela skončit katastrofou"
3. 9. 2004 Guardian: "Putinova politika tvrdé ruky selhala"
3. 9. 2004 Ve škole v Severní Osetii je prý zadržováno "přes 1000 osob"
3. 9. 2004 Hodinky nebo holinky Štěpán  Kotrba
5. 9. 2004 Zpravodajství iráckého odboje za dny 26. - 29. srpna 2004
3. 9. 2004 Byla válka v Kosovu také založena na podvodných tvrzeních?
3. 9. 2004 Al Jazeera chce zahájit televizní vysílání v angličtině
3. 9. 2004 Zákaz šátků ve Francii vstoupil v platnost bez protestů
3. 9. 2004 Hoffmann jde z vězení domů
3. 9. 2004 Jsem rád, že spravedlnost zůstala slepá Ivan  Veselý
3. 9. 2004 Profesorka na Cambridžské univerzitě zaútočila na stupiditu svých nadřízených
3. 9. 2004 Britové oslavují Kunderu Jan  Čulík
3. 9. 2004 Huntington varuje: Blíží se konec americké civilizace! Josef  Brož
3. 9. 2004 Británie zahájila satelitní sledování pedofilů
3. 9. 2004 Obřízka chrání muže před HIV/AIDS
3. 9. 2004 Je Divoké víno čtyřicátníkem či čtyřicátnicí..? Ludvík  Hess
3. 9. 2004 Budu rád za pseudohumanistu Bohumil  Kartous
3. 9. 2004 Transplantace Petr  Wagner
4. 9. 2004 Eutanázie a transplantace Ivan  Válek
3. 9. 2004 Odmítnout odmítače dárcovství orgánů Jan  Petrov
3. 9. 2004 Děs nad lékaři a transplantacemi Ivan  Válek
3. 9. 2004 Tomáš Fuk pochopil opravdu málo Ivan  David
2. 9. 2004 "Tomáš Fuk nic nepochopil?"
3. 9. 2004 Noc se stmívá vždy jen jednou, den se dní jen vždycky jeden... Irena  Zítková
2. 9. 2004 Britové se diví, že Kundera nevychází v Česku
2. 9. 2004 Oba francouzští novináři "budou propuštěni"
31. 8. 2004 O čem psaly Britské listy o prázdninách
2. 9. 2004 O většině národa, která mlčí ke všemu Bohumil  Kartous
2. 9. 2004 Úplněk Jaroslav  Hutka
2. 9. 2004 Interregionální strana zelených v Rusku Štěpán  Rychtář
2. 9. 2004 Irák, USA a Al Jazeera
2. 9. 2004 Rusko a Čečensko: Nový druh extremistů a svatá válka
2. 9. 2004 Americké bezpečnostní orgány "zjišťují totožnost autorů neortodoxních názorů"
2. 9. 2004 ČT v Řepích žádný průzkum neprovádí
3. 9. 2004 Liberální sovětčíci Sergej  Chelemendik
1. 9. 2004 Hospodaření OSBL za srpen 2004
29. 12. 2003 Nenechte si ujít: nový knižní výbor z Britských listů
22. 11. 2003 Adresy redakce
18. 6. 2004 Inzerujte v Britských listech
17. 6. 2004 Provizorní umístění starých archivů

Virtuální bohoslužby - kázání na víkend RSS 2.0      Historie >
5. 9. 2004 Libido dominandi Zdeněk  Bárta
1. 8. 2004 Bůh je mezi potřebnými, Bůh miluje tento svět, Bůh je solidární s menšinami, chudými, opovrhuje zbožnou pýchou farizeů, kárá bohaté a mocné, Bůh se za lidi obětuje, Bůh nepotřebuje chrám Zdeněk  Bárta
25. 7. 2004 Český sen o českém snu Zdeněk  Bárta
13. 7. 2004 Svatební kázání - i pro Evropu Zdeněk  Bárta
11. 7. 2004 Blbá nálada se změnila v Nové Veselí... Zdeněk  Bárta
2. 7. 2004 Mistr Jan Hus, kurvy, a ti, kteříž držie úřady Zdeněk  Bárta
20. 6. 2004 Homeworking, podpantofelizace a Den otců Zdeněk  Bárta
13. 6. 2004 Znamení šelmy Zdeněk  Bárta
4. 6. 2004 Co Bůh nepromíjí Zdeněk  Bárta
30. 5. 2004 Lidské žvanění a Boží Slovo Zdeněk  Bárta
30. 5. 2004 Pro strach uděláno Zdeněk  Bárta
18. 5. 2004 Odpuštěné, nebo pouze zadržené hříchy? Zdeněk  Bárta
9. 5. 2004 Nesrozumitelnost a paradoxy Bible: Zabili Židé Pána Ježíše? Zdeněk  Bárta
2. 5. 2004 Zpátky domů do Evropy Zdeněk  Bárta
24. 4. 2004 Stádo Zdeněk  Bárta