V tomto konkrétním případě to znamenalo, že po pádu Jericha nikdo Hospodinovu pomoc nesměl zneužít pro svůj vlastní prospěch. Ano, Hospodin jim tu zemi slíbil, ale jako dědictví, nikoli jako kořist. Boj Izraelců, to nebyla běžná loupeživá válka. Z Jozuova vojenského rozkazu všichni věděli, že v tomto boji bude zjevena Boží čest a sláva. Vítěznými boji bude oslaven Hospodin, Bůh Izraele -- a proto všechno zlato, stříbro, měděné a železné předměty patří do pokladu svatyně. Všechno, co má nějakou cenu, skončí v chrámu. Mít na dosah ruku bohatství a hezké věci -- tomu Akan neodolal. Vzal si jeden plášť, něco stříbra a zlatý prut. Všechno ukryl ve svém stanu. A když to pak prasklo, byl za to ukamenován a spálen, on i celá jeho rodina...

Když se na to díváme dnešníma očima, a když si vzpomeneme na bezpočet válek, ve kterých se od těch dob drancovalo a loupilo ve jménu Božím a Kristově, pak se nutně zarazíme nad tak přísným trestem. Ve válce přece lidé dělají věci, které by je v míru nikdy ani nenapadly. A ještě bychom mohli dodat, že koneckonců byl Akan jen jeden ze tří tisíc mužů té izraelské armády. Která armáda by se dnes mohla pochlubit takovou morálkou svých vojáků? Vzpomeňme jen na ty skandály, která vyplouvají na povrch i dnes o chování civilizovaných křesťanských Američanů v Iráku... .

Právě že ale tato válka ani žádné jiné bitvy ve Starém zákoně nemohou být srovnávány s jinými válkami, a už vůbec ne s těmi moderními. Vyprávění, které máme před sebou, není válečným románem nebo vojenskou učebnicí práva a trestu, ale součást vyznání: tuto zemi nám dal Hospodin, on ty boje vedl za nás a pro nás. Izraelci sami sebe chápali jako vyvolený národ, zvláštní Boží lid. V takovém společenství pak platí jiná pravidla. Důsledkem provinění jednoho bylo mnoho mrtvých a navíc bylo ohroženo obsazení celé země. Jozue to dobře rozpoznal: to jsme měli raději zůstat za Jordánem. Bůh nás opustil a bez něho jsme tu v pasti.

Jedno porušení poslušnosti a tolik mrtvých! Jedno porušení poslušnosti a Hospodin se odvrací od svého lidu. Jak velká je odpovědnost jednotlivce uprostřed Božího lidu!

My dnes často mluvíme o lidských právech, o nárocích člověka na to či ono, o jeho oprávněných požadavcích- ale odpovědnost jednotlivce se jaksi ztrácí... . V těch milionových masách globalizujícího se světa se zdá, že ten jednotlivec vskutku zaniká, neznamená nic. Co zmůže jeden člověk? Co zmůžeme jako slušní lidé, jako křesťané -- je nás pár, nemá to cenu. A také naopak: Co já jako jednotlivec můžu pokazit? Na mě přece nezáleží, není na mě vidět... .

Dobře číst a chápat příběh o Akanově krádeži, to znamená uvědomovat si: na mně záleží, na mně osobně a nezastupitelně.

Kdo porozuměl, nemůže říct: to a to se mne netýká , nebudu to hasit, nepálí mne to, ať to zařídí ti nahoře, ... či také: proč bych nepodvedl, neukradl, nejel na černo, nezalhal. Ostatně nikdo si ničeho nevšimnul, nikdo nic neví... Akan si to také tak říkal. Provinil se tajně a zdálo se opravdu, že nikdo nic neví...

Odpovědný styl života je strašně důležitá věc a je také velice tíživá. Křesťané ve středověku se namnoze snažili ulehčit si tím, že věřili, že jejich nedostatky a selhání je možno vyvážit z obrovského pokladu zásluh a ctností lidí, kteří jsou nazýváni svatými. Ale v pojetí Bible nemá odpovědnost jen ten nejpřednější, ale všichni. Nemůžeš říci -- já jsem nepatrný člověk, na mě nezáleží. Já nemusím obhajovat spravedlnost, ani se jí nemohu svou ignorancí či nepoctivostí zpronevěřit, zvlášť když to dělám chytře a nikdo mne nevidí.

Všimněme si ještě jedné věci, totiž že Bible má vůbec zálibu v malých číslech. Jedinec, Abraham, byl vyvolen, aby v něm byly požehnány všechny končiny země. Když Abraham prosil za Sodomu, smlouval z padesáti až na deset a Bůh mu slíbil:najdu-li deset spravedlivých, nezničím Sodomu -- proto v tom malém počtu nemůžeš chybět. A Ježíš zaslibuje svou přítomnost tam, kde se sejdou dva nebo tři v jeho jménu. Přirovnává své učedníky k soli země -- a sůl se do pokrmu přece nehrne po kilech. Ale bez špetky soli ztratí chuť i sebe lákavěji naaranžované jídlo.

Bůh potřebuje, aby svět a život v něm za něco stál, slušnost, dodržování pravidel, pravdivost atd. od každého, i od tebe, nejen od těch druhých. Každý je nezastupitelný. A že slušných lidí ubývá? Tak ať, je třeba žít i s tímto vědomím. Nemá cenu zavírat oči a strkat hlavu do písku před světem, jaký je. Je třeba jej přijmout a zároveň ji odmítnout, jak kdysi napsal Ludvík Vaculík ve svém románě Sekyra: "Když je tato doba nakloněná tej blbší polovině člověka, tož ja, ale bezo mňa... "

Na tom dávném příběhu o Akanovi vidím jasně, že moje selhání není anonymní a projeví se na řádu světa. A naopak: statečné bojování o pravdu a spravedlnost bude k dobrému světu, mé zemi, rodině a přátelům a ovšem bude k "Boží slávě". Každý z nás má nezastupitelné svědecké poslání v kruhu lidí, s nimiž žije. Každý z nás je mnohým ku povstání a může být mnohým k pádu.

Starý zákon přikazoval za selhání, ohrožující celou komunitu drakonické tresty. Ježíš už nepřikazoval hříšníky kamenovat a upálit. Neodsuzuje k potupné záhubě. "Jdi a už nehřeš" -- tím dává našemu životu novou možnost - novou šanci každému bez výjimky a taky bez podmínečně... Má-li však život na této zemi za něco vůbec stát, je třeba, aby bylo čím dál víc těch, kdo si uvědomí, že bez jejich osobní zodpovědnosti za druhé, za svět se ti druzí, ani svět neobejdou.

Amen