|
7. 7. 2004
Zapomenutý muž, který dal jméno pražskému festivalu Devět branJméno Jiřího Langera není v našich krajích dosud tak známé jako jméno jeho slavnějšího bratra Františka, který je ve čtveřici českých dramatiků, kteří se nejvíce proslavili v zahraničí. Také se věhlasem nevyrovná věrozvěstům hnutí chasidim, jako jsou Martin Buber, Isaac Bashevis Singer či Chaim Potok. Narodil se v české židovské obchodnické rodině, šest let po svém známějším bratru Františkovi. Už jeho datum narození cosi říká o fenoménu Jiřího Langera jako nadpozemského jevu: prameny nejsou s to se shodnout na datu jeho narození. Byl jím asi 19. březen 1894, ale například tvůrcův bratr dr. František Langer uvádí 7. duben 1894. |
|
Chlapec vyrůstal v prostředí zaměřeném na finanční přežití, domácnost byla zásluhou starších bratrů Františka a Josefa sice prodchnuta uměleckou, nikoli však láskyplně náboženskou atmosférou. Ve chvíli, kdy se Jiřímu dostaly do ruky básně Otokara Březiny, nabral jeho život směr zcela opačný životu obchodnických předků a bratra (který byl lékařem, úspěšným spisovatelem a legionářem, za 2. světové války předsedou českého emigračního PEN klubu). Jiřího náhled na svět byl podobnější pohledu přítele; básníka a překladatele Alfreda Fuchse, který inklinoval k mystice a překládal do němčiny mnoho českých autorů počínaje Otokarem Březinou a konče "Experimentální psychologií" dnes objevovaného Břetislava Kafky. Oba přátelé byli podle všeho tím, čemu dnešní (už nejméně sto let oficiálně zneuznávaná) avantgardní psychologie říká "staré duše"; duchovně vyspělými a s hmotným směřováním světa nekorespondujícími návštěvníky naší Země. Křesťanem Fuchsem inspirovaný Langer odešel před maturitou z vinohradského gymnázia a začal se věnovat tomu, v čem spatřoval povznesení smutku svého života -- z českého gymnaziálního studenta se stal talmudista, ortodoxní judaistický mystik, přísně dodržující všechna přikázání starozákonní Tóry. V létě 1913, ve svých devatenácti letech odjel do haličského Belzu na dnešní Ukrajině, ležícího v oblasti židovských městeček po obou stranách tehdejší rakousko-ruské hranice, kde tisíce chasidů (tj. "zbožných") vyznávalo od šedesátých let osmnáctého století život s Bohem prostřednictvím systému duchovních vůdců, cadiků, zázračných rabínů, nadaných schopností kontemplace a množstvím duchovní energie, kterou obohacovali své žáky. Jiří Langer, český intelektuál vybavený znalostí němčiny, francouzštiny, angličtiny, hebrejštiny, i aramejštiny i arabštiny tedy vystoupil na belzském nádraží, aby se naučil "úřední" jazyk východoevropského židovstva - jidiš - a stal se chasidem Mordechajem Zevem ben Rikel mi-Prag, žákem belzského rabína Izachara Bér Kokacha.
"My, kteří to 'myslíme doopravdy', nestravujeme se v hostinci jako ti, kdož 'jen dojíždějí' k belzskému světci. My náležíme ke zvláštnímu tovaryšstvu, chevre, jehož členům se říká 'jošvim', tj. sedící, protože pobývají, sedí v Belzu trvale. Naše tovaryšstvo žije z drobných příspěvků, těžce vydobytých na majetnějších návštěvnících Belzu. Vaříme si sami. Jídelna je malá. Ve špinavé podlaze z neohoblovaných prken zejí hluboké díry. Tísníme se kolem stolu na úzké lavici druh vedle druha. Nádobí je málo. My mladí jíme namnoze z jedné misky. Pouhýma rukama ovšem. Používat vidličky by bylo prostopášným novotářstvím. Menu není příliš bohaté. Dostáváme k obědu krajíc těžkého žitného chleba, misku nudlové nebo bramborové polévky, kterou ovšem jíme lžícemi, a nepatrný kousek hovězího, k němuž však nikdy nesmí chybět příloha velikých sviňských bobů. Starší se dělí o doušek vodky, již pijí všichni z jedné láhve... Často míváme proslavenou belzskou kaši z vonných hnědých krup pohankových, zvaných grečenr gráplach. Tato kaše chutná znamenitě. Někdy máme ryby. Malé běličky plné zrádných kůstek. O šábesu je pravá tlačenice. Nejíme ve své menze, docházíme ke stolu rabiho. Dereme se k němu bezohledně, abychom přímo z jeho ruky přijali aspoň drobeček pokrmu, jehož se dotkl a kterého ochutnal. V každičkém drobečku jeho sladkého kíglu, v každé kapce jeho domácího rozinkového vína je obsažen celý Ráj se všemi nebeskými slastmi. Proto ovšem, kdo pojí pokrmu, který světec posvětil, dosáhne dozajista blaha pozemského i věčného. Při stole zpívají chasidové šábesové písně, jimiž je Belz proslaven. Ty písně, jejichž střídavý rytmus je tancem veselí a smutku, zmatku a touhy. Před modlitbou po jídle vykládá rabi slovo Boží. Z každé nové pravdy, kterou vynese světec z hlubin Zákona, vytváří Bůh nová nebe." "Jako medik posledních ročníků mohl jsem soudit na sice opožděnou, ale, doufejme, pomíjivou pubertální psychopatii. Jako spisovatel řekl jsem si o něm: snílek ghetta," píše mystikův bratr František Langer. "Jak je nám možno milovati svého bližního jako sebe samého i tehdy, když nám ten 'bližní' ubližuje?.. Všechny duše tvoří dohromady jeden nedílný celek. Jedno těleso duchovního principu lásky a moudrosti, nazývané kabalou Duše Adamova, a každá lidská duše je toliko článkem, jedním z duchovních údů nebo ústrojů tohoto duchovního celku. Udeříš-li se vlastní rukou nebo kopneš-li se vlastní nohou -- zda budeš proto svou ruku nebo nohu trestati?.. Uvědomíš-li si to -- jak by ses ještě potom mohl hněvati na sebe samého? A jak možno milovati i ty, kdo se prohřešili proti Bohu? Všechny duše jsou jiskrami božství. Jestliže některá jiskra Boha nekonečného se propadla do bahna a kalu -- zdali nám jí nebude líto? Zdalipak jí nebudeme nápomocni, aby se opět odpoutala a celým svým leskem zazářila? Vždyť je přece součástí samého Boha!.. A pro Einsteina: Každé těleso skrývá v sobě cosi, co je pravým opakem jeho zjevných vlastností. Neboť živly, z nichž se skládají všechny věci, jsou síly navzájem se potírající: přesto však řízením Stvořitelovým stávají pospolu v jednotě tím, že každý ten živel se v podstatě ruší potud, pokud je v poměru k Nekonečnu. V něm, v Nekonečnu, mizí, přechází v Nic. Tak je toto Nic příčinou jednoty jinak vzájemně se potírajících živlů. A v toto Nic se prorok noří pro zázrak," píše dramatikův nenápadný bratr Jiří Langer ve své jediné české knize Devět bran (1937), která je soustředěnou, ale při čtení zázračně lehkou kompozicí rozjímání a typicky hlubokých anekdůtek z všedního života jiných židů, než jaké známe z Poláčkových či Haškových satir -- mystického společenstva chasidů. Těžko však vlastně o chasidech mluvit jen jako o židech. Chasidem se mohl stát i křesťan, který k rabimu-učiteli docházel, či s ním (jako ostatní "denní" chasidé) přímo žil. Mohl se pak nadát, že svého bratra-učitele neztratí ani po smrti; chasidismus totiž vložil do judaismu víru v příčinný řetěz posmrtných pobytů na Zemi; "gilgl", kterému západní filosofové říkají reinkarnace...
"Považme třebas, že zbožnění světců již za jejich života nebo pojídání pokrmů jejich ústy posvěcených jsou zjevy, s nimiž se setkáváme nejen v pravoslaví a chasidismu, nýbrž třebas i v dalekém Tibetu... Neomezená Víra, nadsvětská radostnost, pokora, naděje a láska, zejména však prostota duše, jsou základem etiky a mravní síly toho legendárního světa chasidského. Těmito ctnostmi jsou chasidští světci naplněni v míře opravdu nadlidské. Prostota není ovšem primární vlastnost složité psýchy židovské. Chasidismus ji však dovede svou tuhou disciplínou vypěstovat," říká žák rebe reb Béra z Belzu Jiří Langer a přirovnává chasidy k esejcům, starověké skupině, k níž patřil apoštol Ježíše Krista evangelista Jan. Na druhou stranu se chasidská disciplína zdá tomuto člověku ze vzdálené civilizace, v mnoha směrech nesnesitelná. >
"Nemohu vydržet. Tento život, tak odcizený celému světu, je mi nesnesitelný. Cítím veliký odpor proti tomuto puritánství, proti této nevědomosti, zaostalosti a špíně. Prchám, odjíždím zpět do Prahy k rodičům. Jedné noci nemohu usnout. Ležím tváří k dveřím kuchyně, tj. k Východu. Nechal jsem dveře trochu pootevřené. V kuchyni jsem předtím četl nějakou svatou hebrejskou knihu. Okna kuchyně jsou otevřena. Otevřena k Východu, tam, kde noc a den a ještě několik hodin cesty vlakem leží Belz. Marně mhouřím oči, abych přivolal spánek. Náhle jsem oslněn září ostrého světla, které odkudsi vniká těmi pootevřenými dveřmi do mé temné ložnice. Uprostřed té záře vidím několik kroků před sebou -- belzského světce. Sedí ve své belzské jizbě a dívá se upřeně na mne..." Mystikův bratr František, známý odpůrce víry a mystiky coby opií lidstva vnímá pak bratrův návrat takto: "Otec mi oznamoval skoro zděšeně, že se Jiří vrátil. Zděšení jsem pochopil, když jsem bratra uviděl. Stál proti mně v odřeném svrchníku střiženém jako kaftan, sahajícím od brady až k podlaze a na hlavě měl okrouhlý široký klobouk z černého plyše, vražený hluboko do týlu. Stál shrbeně, celé tváře i bradu měl zarostlé, nazrzlý vousem a před ušima mu visely až na ramena do vývrtky nakroucené vlasy a pejzy. Co zbývalo z obličeje byla bílá, nezdravá pleť a oči, chvíli unavené, chvíli horečnaté. Bratr neujel z Belzu domů, do civilizace, bratr si přivezl Belz s sebou... Rozumí se, že nám všem doma byl tento náboženský či jaký exhibicionismus velmi trapný. Celá rodina, jako celá tehdejší židovská společnost, se naprosto asimilovala ke všem vnějším znakům a zvyklostem svého okolí -- neusvědčoval zjev Jiřího teď všecky z přetvářky a z pokrytectví? Nevím, jak si to naši sousedé vykládali, asi si nejspíš soucitně zaklepali na čelo. Jenže myslím, že otcem a jeho vrstevníky bratrovo zakuklení zatřáslo ještě jinak. Porušilo pocit bezpečnosti a stálosti, snad vyvolalo vzpomínky na již pozapomenutá vyprávění o době a o stísněnosti ghetta, o životě bez práv a bez svobody, o stavu plném pokořování a ústrků. Tady mezi námi obcházelo strašidlo minulosti, někdo, kdo vstal z mrtvých a byl výstrahou. Dovedu si představit všecky takové pocity. O čtvrt století později je prožívaly miliony židů, když začali svou cestu do plynových komor se žlutou hvězdou našitou na kabátě." Nevědomý hlas dr. Langera tu podvědomě naráží na něco, k čemu by vědomě nemohl nikdy dospět. Jeho bratr (stejně jako rodinný přítel Franz Kafka, kterého přítelovy nesnáze v domácnosti moderních lidí zřejmě inspirovaly k některým motivům slavné povídky "Proměna") PŘIŠEL pravděpodobně právě proto, aby upozornil na budoucí horší a horší utrpení, které lidem bude skýtat odtržení od Boha. Možná, že i osudy celých zvnějšku pitoreskních zjevů chasidských ješiv (škol), které po dvou stoletích nalomila 1. světová válka, sovětská okupace Polska, Pilsudského režim a nakonec úplně zničilo Hitlerovo konečné řešení (jeden z vyhlazovacích táborů byl zřízen přímo v Belzu), chtěl Bůh světu něco závažného, velmi závažného sdělit. Těsně před 1. světovou válkou se Mordechaj Zev ben Rikel vrací do Belzu, ale zastihne dvůr rebe reb Béra už na odchodu do maďarského Rácfertu. Z Mariánských Lázní, kam se rebe uchýlil po přesunutí fronty do Maďarska na léčení, je Langer povolán do armády, kde odmítá nosit zbraň, za což mu hrozí soud, načež zasahuje Bůh v podobě jeho bratra Františka, vojenského lékaře, jenž plukovním odborníkům suše dokáže, že jeho bratr je prokazatelně choromyslný. Po válce se Jiří Langer stává učitelem na vídeňském hebrejském pedagogickém institutu a později na pražské židovské škole, kam ale dochází nepravidelně. Po mnoha letech poruší chasidský zákaz přečíst či napsat jiné než hebrejské písmeno a s velkou vášní německy přispívá do Freudova časopisu Imago články o psychoanalytickém výkladu Tóry a Talmudu, z kterých vzniká německy psaná studie Die Erotik der Kaballa (1923). Pijutim ve šire jedidut -- Básně a písně přátelství (1923) je potom čistý výtrysk jeho poetické vášně, vtělený do hebrejštiny, důstojného jazyka liturgie, jejíž důstojenství se, podle mého názoru, v Langrově duši nejvíce stýkalo s důstojenstvím poezie. Za humornou hloubku českých Devíti bran (1937) dostal v roce jejich vydání československou státní cenu. V době, kdy hodnota i sama existence češství a českého židovství byla ohrožena, učinil mystik charakteristický krok: uspořádal a přeložil výbory z Talmudu a z hebrejské poezie 10. -- 19. století. Bylo to v posledním roce jeho pobytu doma. V zimě 1938, v době, kdy jeho bratr Josef spáchal sebevraždu a druhý bratr, dramatik František, uprchl do Polska, nastoupil Jiří Langer v Bratislavě na loď, která se, s pomocí uplacených nacistických úředníků, chtěla dostat po Dunaji a přes turecké vody do Palestiny. V samé dunajské deltě byla však loď zdržena a zamrzla uprostřed řeky. Jiří Langer onemocněl chronickým zápalem plic a ledvin. Do zaslíbené země se ale nakonec dostal. Zemřel 12. 3. 1943 v Tel Avivu s Trochou balšámu krásy svých prožitých slov (Meat cori, 1942), kterou právě odevzdal.
"Kdosi spatřil drahocenný předmět ve veliké výšce. Chtěl jej sejmout a požádal tedy několik lidí, aby udělali věž a nejvýše stojící aby předmět sňal. Kdyby jeden z nich, třebas ten nejspodnější, řekl: K čemu tu vlastně jsem? Vždyť tak jako tak takové výšky nedosáhnu!, bylo by to jednání velmi pošetilé a životu druhých nebezpečné. Všech je nás stejně třeba. Nejvyššího jako nejnižšího. Když jeden člověk chybí, nedosáhne již celek vytouženého cíle."
|
