Šimku, probůh!

"Oni normálně ten rozhlas obsazovali za našimi zády. Vozili tam tarasnice, taková malá děla. Cestu jim ukazoval nečekaný předvoj, rozhlasový technik Lubomír Šimek.

Kapsa na zadku u kalhot se mu nadívala pistolí nebo koltem. Zavolala jsem na něj: 'Šimku, probůh, co to děláš, co to máš v kapse?' Vytáhl to a natáhl ruku dopředu, kýval tou pistolí na Rusáky a dupali společně dál do budovy. To bylo hrozné. Náš řetěz se rozpadl, ale to odhodlání naštěstí ne.

Šli jsme za těmi vojáky a viděli třeba, jak se po rusku vypíná telefon. To se botou opřete o zeď, vyrvete to a máte telefon odpojený. Ale každý zná i horší historky, to nemá cenu vykládat.

Tak byl obsazený rozhlas. Ještě jsme tam asi pět dní vydrželi, ale jakmile za sovětskou armádou dorazili lidi z NKVD byl konec. Na ně ani žádné triky nezabíraly. Ti se nás dokonce snažili z rozhlasu vyhodit uprostřed noci. Dobře věděli, že platí stanné právo a kdyby nás pak někdo venku zastřelil, mohli by říct, že je to v pořádku."

Koryto do penze

"Jak skončil Šimek, to vím. Byl původně takový děžurný technik, prý prostřední kvality. Jeho kolegové říkali, že toho děžurného musí dělat proto, že mu nic moc nešlo a tak jenom rozpouštěl ostatním (rozepisoval) služby. A z takového řadového místa po okupaci postoupil na technického poradce ústředního ředitele rozhlasu, kterou pro něj zřídili. Ta funkce tam dvacet let před tím nebyla a s tou funkcí odcházel i do důchodu.

Pro případ, že se Šimek někdy dozví, co vám o něm říkám, tak ještě musím povědět, že v první moment, kdy to bylo možné, jsem se obrátila na prokuraturu. Že ho chci žalovat za tenhle čin. Ale oni mi říkali, že to asi bude promlčené. Podařilo se mi potom ještě z několika kolegy přesvědčit rozhlas, kde k tomu nejdřív nebylo moc chuti (a dnes už opět není, pozn. R.M.), že tu žalobu podal. Shodou okolností ve stejný den jako já, ale jak to dopadlo nevím. Chystám se, že vyhrabu jméno toho prokurátora a poprosím někoho, aby mne tam svezl."

Mzda 625 korun

"Z rozhlasu jsem musela odejít prvního ledna 1970. Jako vystoupivší ze strany jsem ale neměla nikde šanci. Tehdy jsem ještě měla hezké šaty a když jsem se jednou za uherský rok dostala k holiči, šla jsem si zvednout sebevědomí a požádat o nějaké hezké místo, třeba do podniku zahraničního obchodu. Vždycky to skončilo stejně. Řekla jsem co umím a oni na to: 'No jistě, ano, samozřejmě, posaďte se,' a pak kolem mne skákali 'kávičku tady, kávičku támhle' a luskali prsty na sekretářky.

Ale jakmile zjistili pozadí, bylo po všem. Na některých bylo vidět, že se trošku i stydí, tak aspoň to.

Myla jsem nakonec v hospodě nádobí a protože mám maturitu na obchodní akademii, což se počítalo za vyučení v oboru, měla jsem vysoký plat - 625 korun měsíčně. Ve skutečnosti jsem myla celou hospodu od nádobí po hajzlíky. Chodily tam takové kontroly, jestli nejsem mezi veřejností, ale to jsem nebyla. Když se totiž v hospodě drbou hajzlíky, tak veřejnost je dávno pryč.

Knedlíková Áša

Vyhodili mne, protože naše hospoda U tržnice patřila pod restauraci v Riegrových sadech a tam tehdy byla kuchařka, které se říkalo "knedlíková Áša". A tahle Áša přijala závazek, že založí pobočku Svazu československo-sovětského přátelství a že dosáhne i 100% organizovanosti v odborech.

No a já vystoupila i z odborů, takže ten závazek na mne krachoval.

Můj šéf, takový starý pravý hospodský, co tu práci dělal od 14 let, i té hospodě se podle něj říkalo 'U Lojzy', měl takovou zvláštní hospodskou čest. Vždycky, když za ním kvůli mně přišli a nepochodili, mi povídával: 'Panenko, já jim řek, Lojza byl vždycky zloděj, ale nikdy ne kurva.'

Takže ho nakonec vyhodili taky."

Komandatura U Bohouše

"Parta přátel, s kterými jsme začali dělat první samizdat se sešla vlastně taky v hospodě. Nejdřív tam byla ruská komandatura. Potom, když je přestěhovali kamsi, hospodu museli vydezinfikovat a vybílit.

Tehdejší ředitel Restaurací a jídelen Prahy 1 (RaJ) byl velmi dobrý člověk a dal ji nám, třem vyhozeným novinářům. Byl tam Zdeněk Fořt ze Zemědělských novin, Pepík Kejha z rozhlasu a já.

Víte, já se nedivím, že v těch hospodách tehdy cítili tehdy potřebu lidi trošičku ošidit. Platy byly velice nízké, procenta z tržby taky. Státní dozor se ošidit nedal, na to byly tuhé tresty, takže to odnášel zákazník. Dodneška umím snad za pětikorunu kastról guláše bez kousíčku masa.

Pepík Kejha, ten se uměl postavit k životu, ten po hospodách pracoval dál, ale Zdeněk a já jsme s tím nakonec skončili. Ne, že bychom byli tak mravní, ale je to velmi těžká práce. Já jsem navíc chytila silingomii, to je taková myší nemoc a musela jsem už tehdy na operaci."

Zfackovali mi syna

"Náš estébák nechal i mého syna Honzu zase jednou sebrat z práce. Přivezli ho rovnou v montérkách, Honza byl teprve těsně po vyučení (na vysokou nemohl, ačkoliv na to měl). Mne sebrali taky a hnali nás po chodbě v Bartolomějské proti sobě. Viděla jsem stopy po fackách v jeho tváři. Ale Honza tam tehdy nevypadal jako zbité dítě, nevypadal jako chlapeček, který dostane od chlapáckého svalouna neprávem pár facek, ale jako někdo, kdo si tam pro ně přišel. Prostě řízni si, ale jiný nebudu.

Byla jsem s Ladislavem Lisem a Radimem Paloušem mluvčí Charty 77 v roce 1982 a pak ještě v roce 1983, protože Láďu Lise tenkrát zavřeli a nakonec mi to musel předat i Radim.

Hodně toho tenkrát rovnou zmlátili nebo odvezli do lesů a zmlátili až tam. Byla to nešťastná doba, tohleto 'Chicago'. Třeba Ivana Medka v lese v noci zkopali do břicha a nechali po tmě. Nevěděl jestli je v Čechách, na Moravě nebo v Rakousku. Pár lidí přepadli a zmlátili v bytech. Děly se hrozné věci.

Radim Palouš, [po roce 1989 rektor Karlovy University] mi k tomu tehdy řekl: 'Tohle je situace, z které je možné se jen posrat nebo nasrat.' Byla to jediná sprostá slova, které jsem od něj za ta léta slyšela."

Trest za tašku

"Vzpomínám na pošťačku, která k nám chodila dlouhá léta. Byla opravdu fajn. Mnoho laskavostí nám udělala i osobních. Když už jsem začínala špatně chodit, občas i něco koupila v obchodě. Bydlela a bydlí do dneška tady za rohem. Jednou jsme vyhazovali nakupovací tašku na kolečkách, protože jsem k vánocům dostala lepší. A tak jsme ji postavili za dveře, až někdo půjde dolů, že ho poprosíme, ať ji postaví k popelnici.

Ona sem nesla nějaký doporučený dopis, samozřejmě policajti šli za ní se kouknout a ona říkala: 'Dala byste mi to?' A já jsem říkala: 'No, vždyť to vyhazujeme.' Večer po službě si sem pro tu tašku přišla v civilu, s dcerkou. Tak já jí dala tu tašku a samozřejmě policajti za ní, prohlíželi tu tašku, zapsali si ji a pustili, nic jiného. Ale do týdne jí volala soudružka ředitelka z pošty, že nesmí chodit v tomhle rajónu, což bylo výhodné kvůli dětem, protože tu bydlela. Tak kvůli nám jí dali někam na Prahu 3.

Nejsme jako oni

"Po revoluci za mnou přišla, nezanevřela a říkala: 'Představte si, ta naše vedoucí, která mne vyhodila z toho rajónu, je tam furt. Že by tam neměla být?' A já jsem říkala:

'No, tak něco dělejte. Ať nosí poštu jako vy a jedna z vás ať tam dělá vedoucí, jestli to má nějaké výhody.'

'To je takový blbý, ne?' ona na to.

'Jaký blbý? Kdo to má jiný zařídit?'

'Vy byste nemohla?'

'Nemohla, a i kdybych tu pravomoc měla, tak to přece nejde.'

'To je blbý, to já to radši nechám.' A nechala.

Víte mám strach, aby lidé na tohle nešli. Vždyť už je to třetí rok, kristepane, a oni už jsou zase někde uhrabaní, usalašení, usídlení. Ale musíme se snažit sami ve svém okolí, aby nic takového nebylo nebo toho bylo co nejmíň. Jinak lidé zase o tuhle šanci přijdou a ta by se strašně dlouho nemusela vrátit."

Z larvy kukla, z kukly mol

"To poznáte někde takového nějakého poradce Státní bezpečnosti nebo něco takového, třeba u ministra vnitra, vzkážete to tam a oni odpovědí, 'ale on byl hodný estébák a je dobrý'. Ale já vím, že před rokem 1989 dobrý nebyl. Jak se za dvacet let stane z estébáka dobrý estébák, tomu mechanismu nerozumím, nechci mu rozumět Já žádného hodného estébáka neznám kromě jednoho a tím byl můj muž. A ten, protože byl hodný, tak tam vydržel dva roky a potom utekl.

Jiného hodného jsem namouduši nepoznala.

Dlouholetých kádrů, těch já se bojím, vždyť je to všechno nalezlé do sociální demokracie a vůbec všude. Kdyby tam jenom chtěli ukojit touhu po penězích, tak s pánembohem, ať si trochu nahrabou, ale...mě to velice zahanbuje. Já mám pocit, že se nám celou dobu smáli a teď se nám smějou zase.

Nechci, aby kvalifikovaní lidé myli hajzlíky, ať dostanou šanci, ale ne na místech, kde můžou rozhodovat. Nejsem pro nějaké 'štrykování u gilotiny', ale nějaké vypořádání musí být a to není udělané. Nebojím se, že by se mohli vrátit, ale někteří lidé nemůžou jít v sobě dál, prostě opravdu nemůžou. Vrátit to nemohou, ale velmi to může prodloužit tu cestu k normální společnosti a je to všechno takové zbytečné."

(kráceno)

Z knihy Lidé Charty 77, Zpráva o biografickém výzkumu, autorka Květa Jechová. Vydal Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Centrum orální historie v ediční řadě Hlasy minulosti, sv. 2, Praha 2003.

Publikace vyšla v rámci výzkumného projektu Grantové agentury České republiky č. 409/02/1156 a s podporou publikačního grantu grantové agentury Akademie věd ČR č. E8063304.