24. 4. 2004
Virtuální bohoslužba na neděli před Prvním májemStádoČtení: Ezechiel 34,11-16, 30-31, Text: Jan 10,11-16 Mnohá biblická podobenství a mnohé metafory jsou nám, lidem technické civilizace, bohužel buď už zcela nesrozumitelné, nebo nám navozují úplně jiné představy, než měli jejich vypravěči na mysli. My, většinou městští lidé, si pod obrazem pastýře a oveček představíme tak nanejvýš sentimentální pastorální idylku ze starých obrazů, poučenější pak nanejvýš zpodobnění Ježíše jako mladého jinocha nesoucího na ramenech krásně kudrnatou ovečku. |
Teprve člověk, který alespoň nějaký čas choval ovce chápe, že Bible chce svou metaforou, která připodobňuje lidi k ovcím povědět něco jiného. Teprve ten, kdo si odzkoušel chovatelství ovcí, ví, že ono biblické připodobnění lidí k ovcím není vůbec lichotivé a už vůbec ne sentimentální. Teprve ten, kdo má nějaké zkušenosti se skutečnými ovcemi, může začít chápat, že Ježíšem použité metafory o ovcích, pastýři, jejich vztahu a o stádu mají hlubší význam. Jednak: ovce je tvor poněkud intelektuálně ostýchavý až hloupý, pasivní, nesebevědomý, a zejména: tvor stádní, nesamostatný, který buď polekaně a panicky utíká před třeba jen údajným nebezpečím spolu s celým stádem, nebo se pasivně dá vést spolu s celým stádem kdejakým, i třeba nezodpovědným pasákem. Bibličtí lidé byli bytostně spjati s pastevectvím a znali jednotlivá domestikovaná zvířata a jejich mentalitu dokonale. Chovali samozřejmě i jiná zvířata, než ovce, a přeci si vybrali právě ony jako příměr ke člověku. A tak povězme ještě jednou: jsme-li přirovnáni k ovcím, není to nic lichotivého. Jsme stejně jako ovce tvorové nesamostatní, ustrašení, podléhající stádní mentalitě, módě, reklamě, pověrám, či převládajícímu názoru a právě vládnoucí ideologii našeho lidského stáda. Běda, když se do čela lidského stáda postaví nezodpovědný pasák, který je schopen -- a lidské dějiny jsou toho smutným důkazem -- využít všeho toho a vést celé národy do záhuby. Vždy znovu člověk jen žasne, koho všeho jsme my lidé schopni si postavit -- vlastně docela svobodně - do čela svého stáda. Vždy znovu člověk žasne, jak křehká a snadno přetržitelná je člověčí vazba na toho pastýře nejvyššího, na Boha, který nás chce vést stezkami spravedlnosti úplně jinam. Totiž: k pokoji, spravedlnosti, svobodě a milosrdenství, jako je to v tom snad nejznámějším biblickém pastorálním přirovnání, totiž v Žalmu 23: "Hospodin je můj pastýř". Má to v historii zcela pravidelně strašlivé následky pro celé národy, když lidé zpřetrhají tu křehkou vazbu, k tomu, co má být nejvyšší autoritou. Když podlehnou pyšné představě, že se bez respektování těch základních Božích principů obejdou, a že si mohou dělat co chtějí a běhat za kým chtějí. Právě v ten okamžik se stávají nejméně odolní proti kdejakým loupeživým pasákům. Ti nepraví pastýři, o kterých Pán Ježíš mluví, to jsou právě ti pasáci, pro které jsou ovce jen prostředek, matriál k získání moci, výdělku či obohacení, ale jinak jim mohou být ovce ukradené, nebo sežrané. Na pozadí Ježíšova výroku je slovo proroka Ezechiela (34,2-4): "Běda pastýřům Izraele, kteří pasou sami sebe. Což pastýři nemají pást ovce? Pojídáte tuk, oblékáte se vlnou, porážíte vykrmené, ale ovce nepasete. Neduživé jste neposílili, nemocnou jste neléčili, polámanou jste neovázali, zaběhlou jste nepřivedli nazpět, po ztracené jste nepátrali, panovali jste nad nimi násilně a surově." Na rozdíl od těchto pasáků říká náš dnešní text, že Ježíš je pastýř dobrý, pravý, jediný správný. Záleží mu na každém jednotlivci, dává za nás svůj život. To není jen tak nějaká prázdná náboženská fráze bez obsahu. To jednak na Ježíši ukazuje, jaký je samotný Bůh a co tím myslíme, když o Bohu mluvíme, jednak a o to jde v tomto textu zejména, Ježíš je vzorem pro každého pravého, dobrého lidského pastýře, vůdce -- ať již v církvi, či ve světě. O kousek dále v Janově evangeliu (Jan 15,13n) Ježíš vyzývá své učedníky, aby podle jeho příkladu položili život za své přátele. Připomeňme si v této souvislosti jednoho nedávno svatořečeného kněze Maxmiliána Kolbeho, jehož památka se připomíná 14. srpna. Po zabrání Polska (1939) vystupoval katolický kněz Kolbe velice ostře proti nacismu a německé okupaci. Netrvalo dlouho a 17. září 1940 jej zatklo gestapo. Byl vězněn v Osvětimi, kde ke konci jednoho červencového dne roku 1941 velitel tábora Fritsch vybral náhodně deset vězňů, které hodlal nechat zemřít v hladomorně. Jeden z vybraných, Franciszek Gajowniczek, vykřikl a v slzách vzpomenul na své dvě děti. Maxmilián Kolbe se nabídl, že podstoupí smrt v hladomorně za něho. Velitel nabídku přijal. Kolbe byl dán do hladomorny. Dne 14. srpna ukončila jeho trápení fenolová injekce, kterou táborový kat na kost vyhublému knězi vstříkl do žil. Tady najednou cítíme -- být dobrým pastýřem není vůbec jen nějaká fráze. A opět, nejde jen o církevní oblast. Z té necírkevní oblasti: když Britové pohřbívali svou královnu matku, mnohým u nás se to zdálo neuvěřitelné, kolik úcty ji věnovali. Ale připomeňme si: královna například odmítla opustit Londýn i v době nejhoršího nacistického bombardování. Takové věci nejsou totiž jen prázdná gesta. To je právě pochopení oné vazby na nejvyššího pastýře a z ní plynoucí odpovědnosti. Důležitý je v našem biblickém textu i výraz: znát. Dobrý pastýř zná své ovce a ony znají jeho. To není teoreticko-racionální poznání, ale osobní oddanost. Je to solidarita, která vede k opravdovému přátelství, obecenství, která přináší kvalitativně jiné vztahy ve společenství. Toto "poznání" , tato solidarita Boží s člověkem a zní vyplývající lidská s Bohem je to, co dělá svět a život v něm vpravdě lidský, dobrý a opravdový. A pak ještě nezapomeňme v našem textu na větu: "Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo a jeden pastýř". To je nesmírně důležité pro naše přemýšlení o církvi. Ne o církvi jako o jednotlivých denominacích o těch, kteří jsou v matrikách těch, či oněch církví, ovčinců. Je to o církvi jako o společenství všech těch, pro které Kristus zemřel a kteří jsou zapsáni v té jeho, nebeské matrice. Všimněme si: nejprve se mluví o ovčinci -- "i jiné ovce, než z tohoto ovčince" - pak se mluví již ne o ohrazeném ovčinci, ale o volném stádu. Ne tedy uzavřená, ohrazená komunita, ale volné společenství, do kterého Kristus všechny zve. Ne církevní exklusivita a gheto, ale otevřenost pro všechny, kdo třeba nechtějí, či nemohou spolu s církvemi sdílet jejich cestu, zvyky, náboženský jazyk, ale kteří hledají, či jsou otevřeni té vazbě přímo k Pastýři nejvyššímu. Respektujme jinakost těch jiných ovcí! Jde přeci o kristovskou službu, ne o zahánění do našich ohrádek.Ten katolický kněz Maxmilián Kolbe, pokud vím, se obětoval ne pro katolíka, ale pro Žida. A snad nakonec ještě něco, co v těchto dnech nemůžeme nezmínit. Vnímejme v těchto biblických kategoriích také náš blížící se vstup do Evropské unie. Ten plytký euroskepticismus, operující vyčpělým šovinismem, který zaznívá z nejvyšších míst naší politické scény ještě i v těchto dnech je přeci v souvislostech těch nejlepších tradic křesťanského, tj. evropského myšlení nesmírně hloupý a nízký. Solidární, spojená Evropa není přeci jen ekonomický projekt. Je to vize vycházející právě i z takových biblických myšlenek, jako je ta naše dnešní, o které jsme společně přemýšleli. Vize lidského společenství pluralitního, svobodného, a přece jednotného a vzájemně solidárního. Amen |
Virtuální bohoslužby - kázání na víkend | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
24. 4. 2004 | Stádo | Zdeněk Bárta | |
11. 4. 2004 | Boží hod velikonoční - máme být svědky vzkříšení | Zdeněk Bárta | |
9. 4. 2004 | Šálóm - křest Kláry Ester | Zdeněk Bárta | |
4. 4. 2004 | Na počátku: logos není jen slovo | Zdeněk Bárta | |
26. 3. 2004 | Zbořte chrám! | Zdeněk Bárta | |
20. 3. 2004 | Síla víry | Zdeněk Bárta | |
14. 3. 2004 | Kdo je můj bližní | Zdeněk Bárta | |
8. 3. 2004 | Obhájce | Zdeněk Bárta | |
27. 2. 2004 | Lásky kdybych neměl, nic nejsem | Zdeněk Bárta | |
6. 2. 2004 | Úžasná lehkost disidentství | Zdeněk Bárta | |
29. 1. 2004 | Blahoslavení chudí duchem | Zdeněk Bárta | |
29. 1. 2004 | Křesťané či pánbíčkáři? | Zdeněk Bárta | |
17. 1. 2004 | Držet hubu a krok | Zdeněk Bárta | |
9. 1. 2004 | Slabomyslní a malověrní - o podlehnutí kdekomu a kdečemu | Zdeněk Bárta | |
2. 1. 2004 | Věta z římského kriminálu | Zdeněk Bárta |