Lidová zbožnost izraelitů byla podobně naivní, jako zbožnost tohoto Aramejce - proto mimochodem byl takový zázrak, že si Židé uchovali víru i v babylonském zajetí, uprostřed cizího území cizího boha, a nadto uprostřed mnohem mocnější země a zdánlivě mnohem mocnějšího boha, než byl ten jejich.

Zbožnost izraelských elit, zachovaná v Bibli však byla jiná, než ta lidová. Nebyla teritoriální, byla univerzální. Je to na mnoha místech: ve vyprávění o stvoření světa, v žalmech, u proroků, všude. Stále slyšíme: Já jsem Hospodin, stvořitel nebe i země, jiného už není, já Hospodin vyhlašuji spravedlnost po celé zemi. Vyhlásím národům pokoj, má vláda bude od moře k moři, až do dálav země.

Víra novozákonního lidu převzala právě tuto univerzálnost víry Starého zákona. Křesťané od počátku věří, že Pán Ježíš je Pánem nejen Izraele, nejen křesťanských sborů, či zemí, ale celého světa. To vyjadřuje naše vyznání: "Věřím v Boha Otce všemohoucího, stvořitele nebe i země". Tj. stvořitele vší země a všech nebes. Ne jen toho kousku zemičky, na které právě já a můj kmen, či národ bydlíme.

To vyjadřují i slova o posledním soudu, kde budou shromážděny všechny národy, to vyjadřuje prolog Janova evangelia, že Ježíš je Logos, to jest smysl všeho a že skrze něho bylo vše stvořeno, to vyjadřují i Ježíšova slova: "Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky"!

Právě tato slova, a vlastně celý ten biblický universalismus víry je základem křesťanské misie, doslova "poslání", kterým míní šíření evangelia mezi ostatní kultury a náboženství. Žádné jiné náboženství nemá tak silnou potřebu šířit svou víru, jako křesťanství.

Původní záměr misie je nesmírně ušlechtilý, je skutečně Kristovský: totiž: Kristovu lásku a pokoj, mír, který rozbíjí přehrady mezi lidmi, jeho záchranu nabídnout co největšímu počtu bližních. Je to snaha přispět k tomu, aby po celé zeměkouli zavládlo jedno Boží království lásky a pokoje, kde všichni si budou rovni a kde všichni, jak čteme v Bibli, překují své meče na radlice, svá kopí na vinařské nože, kde bohatí a silní budou pomáhat slabým a chudým. Kde přestane téměř neustálá válka všech proti všem, která ve starověku a nejen v něm vládla.

Je však třeba říct, že v křesťanských dějinách se tato původně ušlechtilá myšlenka misie až příliš často zvrhávala v koloniální dobyvačnost, ve vyvražďování tzv. "pohanů", v drancování a exploataci celých obrovských území zejména Ameriky a celé jižní polokoule Země. Bohatství tradičně křesťanských zemí je založeno dodnes v mnohém ohledu právě na využívání těchto bývalých kolonií. Patří ke skutečně křesťanské víře si to uvědomovat a činit z toho pokání. A činit pokání, to ovšem znamená něco proti tomu negativnímu důsledku univerzalizmu dělat. Tento problém nám nesmí být cizí. Je to naléhavě aktuální pro celý náš dnešní svět. Proces globalizace i s jeho negativními jevy, o kterých se tak často mluví, skutečně nastartovali naši křesťanští pradědové. Obrácená strana misie je náš problém, zdědili jsme ho. Nelze si užívat v bohaté části světa a být lhostejný k bídě té chudé části.

Díky moderní technice, zejména díky počítačům, nabralo tohle propojování světa neuvěřitelně rychlý průběh., Jak bylo řečeno, je to proces, nastartovaný křesťanstvím, navíc proces, který v podstatě nelze zastavit. Nebojme se tohoto procesu - svět se stává menším a společné problémy je možné společně řešit. Svět se stává jednou velikou vesnicí, kde všichni o všem hned víme, sledujeme konflikty doslova v přímém přenosu, kde by však hlavně měla konečně začít platit skutečná vesnická idyla - měli bychom se učit být tolerantní k jinakostem souseda, měli bychom si méně závidět a víc si pomáhat, měli bychom se umět postarat i o své chudé, bláznivé, staré, nepřizpůsobivé - jak to na takové staré dobré vesnici bývalo zvykem. Na vesnici nemůžu sousedovi zapálit chalupu jen proto, že se mi nelíbí jeho názory.

Je to opravdu nádherná myšlenka, ono: jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky. A i když jako všechno nádherné a Boží umí člověk poničit, a tak umí kazit i tento univerzalizmus, i když se místo lásky po světě často šíří globálně chamtivost, místo sdílení sociální rozdíly, místo pomoci vykořisťování, to vše rozhodně není důvod k rezignaci.

Ani když největší výdobytek křesťanství -- svoboda a otevřená společnost je ohrožována terorizmem, ani to nás nesmí znejistit. Terorizmus totiž nemůže opravdu zničit tuto civilizaci. To spíše ona sama je v nebezpečí, že zbaběle za pocit bezpečí vymění svobodu. Že opět začne hlídat hranice, začne každého preventivně podezírat, fízlovat, cenzurovat tisk atd atd. Přesně toho chtějí teroristé dosáhnout.

My naopak musíme udělat všechno proto, aby ten původní biblický univerzalismus získával čím dál víc svůj původní obsah. Aby globalizace byla globalizací, otevřenosti, spolupráce, svobody, rovných šancí, lásky spravedlnosti, prostě globalizací Kristova evangelia.

Musíme se ze všech sil snažit, aby ona universalistická, či globalistická cesta ke zboření všech hranic kde jen jsou, cesta směřující k propojení celého Božího světa, cesta nastolená už v Bibli byla opravdu tou cestou Boží.

Opakujme opět: křesťanská civilizace Evropy byla a je právě na této myšlence univerzalismu postavena. A věřte, navzdory všem euroskeptikům či eurorealistům, jak si říkají, věřte, že právě na této myšlence je samozřejmě založena i Evropská unie, do které jsme včera vstoupili! Evropská unie je vlastně realizace toho starého, křesťanského, univerzalistického projektu. A to dokonce poprvé v dějinách uskutečňovaného důsledně na principech skutečné solidarity, rovnosti, míru a spolupráce.

Nenechme se mýlit posledními cca sto padesáti lety, tedy tím, co tvoří podstatnou část naší historické paměti. Dobou od poloviny devatenáctého století, dobou nacionalismů a z nich vybuchnuvších obou světových válek. Tato naše evropská poslední historie byla totiž rozporuplná. Na jedné straně přinesla neuvěřitelný technický a vědecký rozvoj, na druhé straně však tento rozvoj sebou nesl rozpad tradičních společenských struktur a tím i hodnot, které lidem dávaly do té doby jistotu života, identitu, naději a víru.

Tyto převratné změny, to hodnotové vakuum si vynutilo hledání a poté i vznik nové identity, nové jednotící myšlenky, nové ideologie, a tou se stal nacionalismus. Najednou lidé, kteří po staletí vedle sebe žili a spolu nažívali, lidé různých jazyků a tradic a přece lidé cítící, že k sobě patří, lidé, pro které národ bylo něco zcela jiného, než jak to najednou definoval nacionalismus, tito lidé byli krok za krokem stavěni proti sobě do nesmiřitelného nepřátelství. Dodnes nám to zapleveluje naše duše. Dodnes nejsme schopni v naší zemi, udržované po celou éru komunismu v nenávisti, nalézt smíření s našimi německými sousedy. Dodnes neumíme nazvat pravým jménem to, co se stalo po válce, kdy třetina obyvatel této země byla nesmyslně vyhnána ze svých domovů, tisíce jich byly zavražděny.

Právě zkušenost z válek, zejména z té druhé světové války, a pak také moudrost a velkorysost západních vítězů této války, na rozdíl od vítězů prvé světové války, vedla k hledání opravdové, nově definované jednoty Evropy. Uvědomme si: zejména v zájmu míru vznikla myšlenka Evropské unie.

Jistě, sjednocování Evropy a naše nová existence v ní nebude jednoduchým procesem. My budeme muset obstát v Evropě, ale Evropa bude muset ustát i příchod postkomunistických zemí. Nebude to snadné. Ale právní, ekonomické, strukturální a mnohé další potíže technického rázu, které nás čekají nejsou nic proti té základní vizi míru, spolupráce a solidarity. Jak to napsal Jan Sokol: možná nás čekají pot a slzy, ale to je vždy ta lepší varianta, než krev válek, které plodí nacionalismus, izolacionismus, železná opona.

A nakonec - jak se sluší v kázání - dobrou zprávu, evangelium:

Pán Bůh opravdu není jen Bohem ani Židů, ani křesťanů, ani Čechů, či Francouzů, či Němců. Abychom mohli žít podle jeho vůle, nemusíme si sebou vozit svou hlínu jako ten biblický Naamán. Nemusíme se bát o svou identitu v cizině ani v Evropské unii, neboť máme stejně všichni hlavně tu křesťanskou, evropskou identitu, a pak teprve tu národní. Jinak řečeno: Bůh má ve svých rukách celý tento svět i náš kontinent, i když si to ten svět mnohdy neuvědomuje a nevěří v něj. My neodcházíme do Evropy jako do nějakého cizího, nepřátelského prostředí, my se vracíme po dlouhé době zase domů!

Bůh je Pánem celého světa, jak to čteme v Bibli. A už mnohokrát v různých dějinných situacích, i v těch situacích po lidsku viděno nejbezvýchodnějších dal lidem novou vizi, novou šanci. Nové odpuštění. Nový začátek. To není planá útěcha, to je prostě skutečnost ověřená mnohonásobnou zkušeností. A stejně tak, jak mu patří naše privátní životy, naše osudy, životní příběhy, ve kterých na něj můžeme spolehnout, tak mu patří i osud této planety a naší spojující se Evropy. To neznamená nechat všechno na něm a rezignovat. To znamená ve víře a s nadějí na jeho pomoc jít, a dělat skutečnou misii: proti síle lidského zla postavit mnohem větší sílu Boží lásky!

Amen