Tyto události odrážely novou tureckou realitu u spojence NATO, který je už po dlouhou dobu uznáván za jeden z nejpokrokovějších umírněných islámských států na světě. Světový vývoj od 11. září 2001 ale radikalizuje a polarizuje i tuto tradiční zemi se světským zřízením. Podle průzkumu veřejného mínění letos na jaře považovalo 31% Turků sebevražedné útoky proti americkým cílům za odůvodnitelné. Tento podíl obyvatelstva je podstatně vyšší než 13% občanů, kteří zastávali podobný názor před rokem. "Mělo by to být důvodem k obavám", napsal pan Daniel Tencer, reportér novin The Ottawa Citizen, který byl dříve vedoucím redaktorem časopisu The Warsaw Business Journal. Proč? Protože jakožto člen NATO, má Kanada závazek přijít na pomoc spojenecké zemi v případě války. Turecko je spojencem NATO a jsme tedy u kořene problému. Představme si, že bychom jako Kanaďané měli po několika letech vojensky zasahovat na obranu radikálního islámského režimu v Turecku!

Jedním z důvodů rostoucího nepřátelství Turecka vůči Západu je všeobecně rozšířený odpor proti válce v Iráku. Dalším důvodem je rostoucí odstup Turecka od Evropské unie, přestože se Turecko snaží překlenout rozpory a navázat užší styky s Bruselem. Tyto problémy by mohly v dlouhodobé vyhlídce vést ke tragickým koncům.

Turecko je skutečně i obrazně mostem mezi Západem a islámem pro své velké menšiny křesťanů i židů i pro svou zeměpisnou polohu na hranici Asie a Evropy. Pro tuto polohu je střediskem soupeření mezi islámským a západním světem čili místem, kde dochází ke "střetu civilizací".

Kdyby se přiklonilo Turecko k extremismu, svět by ztratil nejlepší příklad schopnosti islámských národů koexistovat a spolupracovat se Západem. A to by navíc zmenšilo možnost, že by se mohly najít podklady pro vzájemnou spolupráci mezi Západem a islámem.

Turecko má 70 milionů obyvatel, z nichž většina vyznává islám. Nyní mají na vybranou mezi Západem a Východem. Pro svou zeměpisnou polohu se musí Turecko rozhodnout, zdali se stane moderní světskou evropskou zemí nebo asijskou islámskou zemí. Zatímco 31% občanů podporuje sebevrahy útočící na americké cíle, 70% občanů je pro to, aby se Turecko připojilo k Evropské unii (to je větší podíl než v mnoha východoevropských zemích, které se již k EU připojily). Podle autora článku bude záviset především na EU, jak se vzájemně vypořádají mezi sebou obě skupiny tureckého obyvatelstva.

Prezident Bush opakoval během své návštěvy v Turecku, že jeho vláda podporuje přijetí Turecka do EU. V tomto úsilí ho podporuje i nejsilnější evropský spojenec Spojených států, t. j. britský ministerský předseda Tony Blair. Na druhé straně se prezidentovy názory setkaly s nepřátelstvím v mnoha evropských hlavních městech, což svědčí o tom, že pokračuje rozkol mezi západní Evropou a Spojenými státy, který nastal po americkém útoku na Irák, a že nic nenasvědčuje tomu, že by se rozpory zmenšovaly.

Pan Chris Patten, člen komise EU, se vyjádřil sarkasticky: "Spojené státy již mockrát nabídly Turecku členství v EU a to je od nich opravdu šlechetné". Francouzský prezident Jacques Chirac poznamenal na adresu prezidenta Bushe, že ten jednak zachází příliš daleko a navíc se dostává do oblasti, o kterou by se neměl zajímat. Řekl: "Je to podobné, jako kdybychom my říkali Spojeným státům, jakým způsobem mají jednat s Mexikem".

Vzhledem k nevraživým pocitům, které mnoho Evropanů nyní chová vůči Američanům, není prezident Bush tím nejlepším poslem, který by mohl pomoci Turecku v jeho proevropských aspiracích. Dochází k riziku, že se EU odvrátí od Turecka právě proto, že je silně prosazují Spojené státy. Britská podpora situaci nijak nezlepšuje. Po dlouhou dobu se hledí na Británii jako na zemi, která překáží evropskému snu o kontinentální integraci. V Bruselu je podezření, že by Británie ráda podporovala neustále rostoucí mnohotvárnou EU, což by tuto instituci "zředilo", takže by byla příliš velká na to, aby se dala úspěšně řídit a tedy by se stala bezúčelnou.

Je sice pravda, že tak, jak se rozšiřuje, stává se EU superbyrokratickým kolosem, který usiluje o to, aby řídil všechny, i ty nejdrobnější, aspekty lidského života a obchodu v hranicích Unie. Současně se ale stává největším světovým trhem a největším světovým hospodářstvím. Osm postkomunistických východoevropských zemí, které se letos připojily k Unii, měly tento čin jako dlouhodobý cíl, k jehož dosažení podnikly mnoho nesnadných kroků, které by z nich udělaly funkční země se svobodným hospodářstvím. Dnes tyto země rychle zmenšují rozdíly mezi sebou a západní Evropou a stávají se z nich silné občanské společnosti. Je pravděpodobné, že by měla EU podobný vliv na Turecko.

Prostřednictvím Turecka by mohla EU fungovat jako politický a hospodářský kompas pro celý Střední východ. Sousedé Turecka by je sledovali, jak by se stávalo úspěšnějším a bohatším, bezpečnějším a vlivnějším na světové scéně. Názor, že by bylo možné řešit regionální problémy na Středním východě silou a násilím by se postupně stal absurdním.

Politika diplomatického řešení konfliktů mezi islámem a Západem by měla vyhovovat právě těm Evropanům, kteří vehementně odsuzují americké vojenské řešení. Bohužel nevyhovuje. Evropské tradiční xenofobní názory zaslepují vedoucí politiky. Dřívější francouzský prezident Valery Giscard d'Estaign byl toho názoru, že otevření dveří pro Turecko by znamenalo "smrt pro Evropu".

Zatím usiluje turecký ministerský předseda Recep Tayyip Erdogan, který je umírněným muslimem, o přijetí Turecka do EU. Udělal rozhodné kroky k tomu, aby přivedl Turecko do souladu s evropskou politikou a hospodářstvím, zrušil trest smrti a zahájil reformu nechvalně známého vězeňského systému. Současně zahájil reformu turecké armády, aby ji přizpůsobil armádám západních demokracií. V minulém roce dokonce riskantně odmítnul americkou žádost o používání tureckých vojenských základen ve válce proti Iráku, aby vyhověl jak evropským zemím, které se postavily proti této válce, tak i vlastním občanům, kteří byli také ve své velké většině proti válce.

Turecko dokazuje, i když nejistě a v malých krůčcích, že může být islámskou a současně moderní západní společností. Jakožto demokratická země, jejíž instituce jsou založeny na vůli lidí a ne na vůli boží, je Turecko v neobyčejně výhodné pozici, která by mu umožnila vytvořit praktickou rovnováhu mezi islámskými a západními hodnotami. K tomu je ale zapotřebí, aby Turecko vzalo vítr z plachet svým extremistům - potřebuje světovou podporu k tomu, aby se stalo součástí Západu. Jestliže se svět k němu obrátí zády, posílí extremistické radikální muslimy. Ti řeknou, že takový postoj dokazuje, že Západ o Turecko nestojí a že tedy ani Turci si nebudou přát, aby k němu patřili. Letos v prosinci bude mít EU při summitu v Bruselu příležitost, aby takovému vývoji předešla. Spojenci Turecka včetně Kanady, by měli podporovat jeho úsilí o připojení k EU. Přestože o tom nechtějí v Bruselu slyšet, prezident Bush má pravdu, když podporuje vstup Turecka do EU. Jestli se ale stane zastaralá evropská zaujatost překážkou pro turecké naděje, měl by americký prezident udělat další samostatný krok a nabídnout Turecku dohodu o svobodném trhu mezi Tureckem a NAFTA (Severoamerická dohoda o svobodném trhu), jak to navrhoval i turecký ministerský předseda.

Evropa a země NATO stojí před obtížným rozhodnutím zdali mají pomoci přivést Turecko do moderního světa, čímž by dokázaly, že umírněná islámská kultura může mírově koexistovat se západními sousedy nebo zdali pasivně sledovat, jak jejich dlouholetý přítel sklouzává do nesplavných vod islámského jihadismu.