S následky jejich činnosti se nemůžeme vyrovnat dodnes. Několik generací za ně zaplatilo šedým životem ve zbalkanizované ekonomice. Poslední splátky má na hrbu ještě dnešní generace teenagerů.

Úspěšně pohřbili sen o alternativě k současné buransko-dřevácké formě domácího kapitalismu reprezentovaného dnes jejich způsobně vychovanými potomky --svazáčky. Rozprodali národní know-how a ještě mají tu drzost říkat si management či elita národa.

Ale komu není shůry dáno, v politbyru nekoupí, ať už je rudé, modré nebo růžové, včerejší nebo dnešní.

Pro svazáčky, kteří vždycky předstírají, že rozumí všemu, protože nerozumí ničemu, raději ocituji výklad hesla know-how podle Malé československé encyklopedie: "Všeobecně použitelné znalosti, metody a údaje o tom jak co nejlépe, nejrychleji a nejhospodárněji uskutečnit určitou výrobu. Patří k němu použití výrobních tajemství, receptur, technické dokumentace a informace nutné k technologickému procesu."

Vždycky byli zvyklí hodnotné znalosti lifrovat východním směrem, proč by jim připadalo divné prohodit směr.

Můžete mi říct -- "Sakra, 15 let po převratu, že se na to nevykašleš." Ale mnohá místa ve státní správě nebo soudnictví, u exekutivy k dostání na trhu práce nejsou. Tyhle fleky se dědí. Zásadně se přepouštějí, kdyby jenom synkům a dcerám, ale po nich jsou na řadě synovci a neteře a příbuzenstvo starých spolubojovníků. A tak dál a dál vstávají noví bojovníci, podavači předražených šmejdů.

Anna Marvanová zemřela před 12 lety. Na jejím převyprávěném životě mne zaujala tato věta: "...nebojím se, že by se mohli vrátit, ale někteří lidé nemůžou jít v sobě dál, prostě opravdu nemůžou. Vrátit to nemohou, ale velmi to může prodloužit tu cestu k normální společnosti a je to všechno takové zbytečné."

Kam jsme ve vymahatelnosti a dostupnosti práva pro obyčejné lidi od té doby pokročili? Stačí si koupit blbé sandály v blbém, byť značkovém obchodě a na blbém místě a rozjede se koncert. Léto na krku, na peníze můžete čekat až 30 dní. Vykradou vám byt a policie přijede po 12 hodinách, šlohnou vám auto a policajti nehnou prstem týden. Odbory jsou mezi pracujícími stále neviditelné, pracovní právo děravé jak noty na buben, justice se plazí v marné snaze vyhrát nad slimákem.

Co já? Vytáhnu dvě novinářské průkazky a omlátím jim je o hlavu. Díky znalosti systému dosáhnu na cvičených zvířátkách obyčejně svého, to ano, ale za jakých podmínek? Za trapných podmínek. Za ponižujících podmínek.

Genetika a vzory chování získané v rodinách se ošálit nedají. Takový potomek možná bude kolem puberty kverulovat a negovat prohnilé příbuzné, avšak do čtyřicítky se spolehlivě vrátí ke stylu svých předků. Čert to vezmi, kdyby to nemělo fatální vliv na HDP a rozfofrované veřejné finance modrým i růžovým bolševikem.

Ale kdo by se tím ve své levně nakoupené, protože třídnímu nepříteli zkonfiskované nebo z konkurzní podstaty získané vilce na dobré adrese a s funkcí od kámošů trápil, že. Hm.

Dvě vlajky. Rozběhněte se po svém městečku, hledejte místa kde se obyčejně o státních svátcích vyskytují vlajky, třeba obyčejnou školu. Vždycky najdete symetricky ukotvené držáky zásadně pro dvě vlajky. Jeden pro naši, druhý pro momentálního dodavatele idejí. Visívala tam rakouská slepice, pak hákenkrajc, pak rudá nebo rovnou sovětská vlajka. Teď máme zrovna modré období se žlutými hvězdičkami. Až přijde čas, řiťolezci vyvěsí zelenou s lila puntíky.