Nejenomže člověk platí vysoké pojistné (někteří lidé i 600-1000$ měsíčně), pokud ho vůbec má (kolem 45 milionů lidí žádné nemá a to je velice konzervativní americká statistika), ale při vážně chorobě stejně musí většinou prodat dům, auto či jiné hodnotné věci aby byl člověk schopen zaplatit účty. Je pravda, že se tu nemusí čekat na žádné procedury, ale na druhé straně si člověk není jistý, že mu je neordinují pro "peníze".

Při těžkém astmatickém záchvatu, který měla moje dcera už po několikráté, vás nechají sedět v čekárně 2-3 hodiny a nikoho nezajímá, že každý astmatický záchvat oslabuje srdce a že můžete též zemřít. Pak, když se dostanete na řadu, tak přestože nemůžete mluvit a sotva popadáte dech, potřebují především vyplnit dlouhý dotazník a pak vás možná časem konečně ošetří. Než se dceři dostalo první ošetření, trvalo to 4 hodiny. Předtím se nikdo na ni nepodíval a personál u recepce viditelně neměl zájem a patrně ani ne znalosti. Neroztřiďují lidi podle problémů a stavů, ale podle toho, jak přišli. (Podle statistik v Americe zemřelo na chyby lékařů a personálu kolem 95 tis. lidí.)

S obvodními lékaři mám také špatné zkušenosti, protože jsou řízení dálkovým ovládáním farmaceutických firem a ne vlastním rozumem či schopnostmi.

Znám mnoho lidí u nás ve městě, včetně rodin s dětmi, kteří nemají pojištění a tudíž k doktorovi nechodí. I za cenu toho, že možná mají nádor, nebo jakoukoliv jinou vážnou chorobu. Je tu hodně takových lidí a člověk se cítí bezmocný, neboť jim nemůže pomoct. I když v Kanadě a jinde není zdravotní péče optimální, je pravděpodobně stále lepší mít k ní volný přístup, než to, co je tu v Americe.

Jediným kladem amerických nemocnic je to, že každý pokoj je dvoulůžkový s příslušenstvím a že je tam TV. Nestačí to však na vyvážení hrabání peněz, nezájmu o spolubližního a neschopnosti.

Pozn.

1.Samozřejmě, že nejsou všichni lékaři špatní, špatný je hlavně systém, založený plně na penězích, které se staly lékařem místo lidí. Chybí tu humanita. I do nemocnic vnikla tzv. mcdonalizace.

2.Stává se též častěji a častěji, že o léčbě rozhoduje pojišťovna a ne lékař.

3.Dcera bere léky, které zabraňují novým astmatickým záchvatům. Musíme si je však nelogicky platit sami, i když pojišťovna by na tom jen vydělala, kdyby lidé neměli záchvaty tak často.

4. Starší lidé, kolikrát platí třeba 900 dolarů za léky měsíčně, že svého společného důchodu 1550 dolarů.

Mohla bych pokračovat donekonečna. Příkladů, příběhů lidí, které znám, je několik desítek.