Všední život se dá celkem dobře pozorovat a tedy lze o něm vydávat svědectví. Skládá se z určitých lidských aktivit, které mají za cíl (řečeno poněkud sterilně) uspokojovat potřeby, tužby, povinnosti a nároky člověka, které na něj klade podstata života samotného nebo jeho specifická lidská forma uskutečňovaná v rámci nějakého společenského celku. Takovou potřebou může být i touha po pospolitosti a sdílení společných zájmů. Potřeby života jsou jasně dány, nároky a další kategorie vznikající v konfrontaci i symbióze se společností jsou proměnlivé.

Způsoby uspokojování těchto potřeb, nároků atd. se však v obou případech mění; společnost (myšleno v dějinném kontextu) není stabilní entitou, nýbrž na základě civilizačního vývoje s různou mírou efektivity tyto metody aktualizuje či inovuje. Je pochopitelné, že starých metod se v rámci nevyužitelnosti pro své původní poslání zbavuje nebo je může přesunout k výkonu jiné, ale vesměs ne tak důležité a snadněji nahraditelné funkce.

Pokud bychom si všední život představili jako standardní podobu konglomerátu uspokojování takových potřeb, nároků atd., pak z něj lze vyloučit právě ty způsoby a metody, které mohou být pro danou společnost snadno snado zastupitelné, aniž by se to na všedním životě členů společnosti nějak výrazně projevilo.

Abych byl konkrétnější. Pro všední život venkova před sto lety by bylo jistě nepředstavitelné, aby se vzdal svých tradičních způsobů života. Nebylo by to ani možné, protože neexistovaly žádné kompenzační struktury. Dnes je situace naprosto odlišná. Venkov (ať už je to pojímáno jako dobré či špatné) velikou rychlostí přejímá městský způsob života, importovaný industrializací zemědělství, ale hlavně mediálním propojením společnosti. Za takové situace se venkovské tradice stávají pouhou alternativou uspokojování člověka, jako bytosti společenské.

Z tohoto titulu si tedy mohu dovolit je přiřadit k metodám organizovaým na jiných principech ( fotbal, parta, třeba i "parta" televizní). Jistě všichni ti, kteří tradiční fragmenty svou náklonností k nim udržují zároveň přiznají, že nejsou jedinými metodami uspokojování jejich potřeb k hledání identity a pospolitosti.

V žádném případě se jim nedivím a jejich aktivitu v tomto směru vítám. Usmívám se jen tehdy, když čtu skuhrání tradicionalistů, že život podle tradic by byl lepší. Možná ano, pokud by to ale bylo vůbec možné.