Nejprve je třeba otevřeně říci, že tento skoro dva tisíce let starý text může být naprosto nesrozumitelný každému, kdo nemá alespoň základní povědomí o biblické a křesťanské tradici. Jakýsi dávný příběh o nepoctivých nájemcích nějakého pozemku, vinice, kteří odmítnou platit smluvený nájem a vraždí finanční agenty, které k nim posílá majitel vinice a posléze zabíjí i jeho syna...

Co s tím? Proč se tím dnes ještě zabývat?

Není to jen důkaz, že číst Bibli k ničemu není, ani třeba při nedělních bohoslužbách skutečných, či virtuálních? Bible je velmi stará a proto k pochopení velmi těžká kniha. Jsou mnohé oddíly Bible, kterým nerozumějí už dnes ani ti nejučenější theologové, lidé, kteří se Biblí profesionálně zabývají -- a oni to poctivě přiznávají. Myslím, že je poněkud ošidné rozdávat lidem na potkání Bibli a doporučovat jim, aby si v ní četli jako v románu, neboť v ní prý snadno a rychle naleznou návod na smysluplný život. Bible je text, kterému při prvém, zcela nepoučeném čtení nemusíme vůbec rozumět a také často nerozumíme. Je to text, který lze velmi snadno dezinterpretovat a vyvozovat z něj ty nejfantasmagoričtější závěry, jak se ostatně také často děje. Bible může být tedy zcela nesrozumitelná kniha.

Pokusme se však jít o kousek dál: Bibli můžeme rozumět trochu, ale protože o ní víme málo, rozumíme špatně, jen částečně a tudíž pokřiveně. Něco se o textu dozvíme. Třeba to, že Pán Ježíš na začátku svého podobenství o zlých vinařích cituje starého izraelského proroka Izaiáše, který prvý použil obrazu vinice pro celý židovský národ. A tak porozumíme, že podobenství je o tom, jak Židé dostali od Pána Boha do pronájmu vinici, zaslíbenou zemi Izrael, že na ní však špatně hospodařili. Domyslíme si, že ti výběrčí nájmu, ti agenti majitele vinice, že to jsou starozákonní proroci, kteří napomínali Židy k poslušnosti, a majitelův syn že je sám Boží Syn Ježíš Kristus, kterého Židé nakonec ukřižovali. Bůh proto přišel, sebral vinici, tj.: zaslíbení vyvolenosti Židům a dal ho křesťanům. Ostatně verš dvanáctý k tomuto povrchnímu výkladu napomáhá.

Takhle povrchně, fundamentalisticky se náš text interpretoval v církvi po dlouhá staletí a bylo to špatně, strašlivě špatně. Toto špatné pochopení textu, toto jeho znetvoření přineslo v dějinách jednak ideologické zdůvodnění židovských pogromů a všeho toho strašlivého antisemitismu, na kterém církev participovala pod heslem: "Židé nám zabili Pána Ježíše".

Tato interpretace umožnila navíc přesně to, proti čemu toto Ježíšovo podobenství bojuje. To jest: pocit neomylnosti a nezastupitelnosti církve, uzurpaci duchovního dědictví, které není vlastnictvím správců, ale je majitelem vinice oněm správcům pouze svěřené do péče. Tato interpretace vedla k odmítnutí jakékoliv reflexe, kritiky, reformy, vedla k ostrakizaci, pronásledování a nakonec i vraždění těch, kteří se vzepřeli monopolu pravdy, který si církev přisvojila. Církev, alespoň ve svých mocenských strukturách, se díky této falešné interpretaci textu Bible postavila do role neomylné, vševědoucí a všemocné dědičky Boží pravdy a dostala se tak sama do pozice oněch zlých vinařů. Takovéto prvoplánové chápání Bible může mít velmi tragické důsledky. Dodnes se mnohé křesťanské sekty a mnohá společenství chovají tak, jako by na Boží Pravdu měli patent právě jen oni, jako by právě jen jim patřila svěřená vinice. V dnešním sekularizovaném a demokratickém světě takovéto ambice působí spíše komicky, ale nedej Bože, aby takováto uskupení získala moc nad druhými lidmi.

Vzpomeňme, jak církev pronásledovala a upalovala lidi s jiným názorem, podívejme se, co tento fundamentalismus dokáže dělat s některými muslimy! Nehledě na to, že toto zdánlivě komické jednání má dnes alespoň v našem prostoru jeden neblahý důsledek: jen trochu přemýšlivé a svobodné lidi, kteří nestojí o indoktrinování jakýmikoliv prefabrikovanými pravdami odrazuje od křesťanství, a víra je takovýmito fundamentalisty fatálně diskreditována.

Pojďme však opět dál: když si uvědomíme, že ono pokušení postavit se v roli pouhého správce svěřené vinice na místo samotného jejího majitele, nejvyšší Pravdy a Spravedlnosti, je pokušením všech církví a náboženských společností ve všech dobách, když pochopíme, že to tudíž nebylo jen pokušení představitelů Židovstva Ježíšových časů, potom pochopíme, že každá víra, nejen náboženská; doslova každá idea, každý politický systém se může znetvořit v autoritativní ideologii, která si počne činit nárok na majetnictví Pravdy. Ze správců Pravdy, z vinařů, se stanou její uzurpátoři, kteří začnou pronásledovat a - mají-li k tomu dostatek mocenských prostředků - nakonec vraždit každého, kdo jim připomene stálý nárok této Pravdy na skládání účtů.

Jsem přesvědčen, že Ježíšovo podobenství o zlých vinařích nemá jen - řekněme - vnitrocírkevní dosah, ale že platí obecně. Minulé století v tomto ohledu bylo zatím nejstrašlivější ukázkou v dějinách - co do počtu obětí - toho, co uzurpátorství moci a pravdy s sebou přináší nejenom v náboženské oblasti, ale právě v oblasti politické. Za všechny diktátorské, totalitní režimy jmenujme alespoň komunismus a fašismus. Upalování kacířů a čarodějnic ve středověku bylo počtem svých obětí nevinnými hrátkami proti hekatombám mrtvol, které za sebou zanechaly tyto režimy, které se chovaly jako zlí vinaři v našem podobenství.

Ježíšovo podobenství má skutečně všeplatný dosah. Vždyť právě toto podobenství patří k té základní biblické zvěsti, která připravovala půdu pro to nejlepší pojetí demokracie, lidských přirozených práv, úcty ke svobodě druhých lidí, tolerance a právního řádu. Ti, kteří stojí v čele druhých, mají podle Bible svou autoritu jen propůjčenou, a musejí z nakládání s ní vydávat počet a jejich autorita, to jejich správcovství vinice jim může být kdykoliv odňato.

Tento text, stejně jako ostatní v Bibli se neobrací jen na věřící. Chce varovat a napomenout všechny lidi na tomto světě, aby nepřipustili žádnou formu diktatury, totality a absolutní moci. Tento text učí pokoře a zodpovědnosti - v tom původním významu zodpovídat se někomu - nejen církev, ale obrací se na všechny lidi na této zemi. Zejména na ty v moci postavené. Docela by mne zajímalo, kolik ministrů, třeba z těch našich současných, alespoň teoreticky ví, že jméno jejich úřadu je odvozeno od slova ministerium, to znamená služba, a ne od dominium, to jest panství. A nejde jen o vrcholné funkcionáře v exekutivě, či státní správě vůbec, i když moc, jak známo, korumpuje úměrně se svou potencí. Jde o všechny, kdo jsou tak či onak postaveni do zodpovědnosti. Míra demokracie je přímo úměrná míře zodpovědnosti jejích mocenských elit. Z tohoto hlediska je ostatně naše národní situace dost tristní...

Došli jsme bratři a sestry, k tomu, že Ježíš ve svém podobenství o zlých vinařích klade základní požadavek na lidskou pokoru a poslušnost svrchované Pravdě obecně ve všech sférách lidského života, nejen v té náboženské. A pro úplnost ještě dodejme: toto Ježíšovo slovo se týká skutečně všech sfér lidského života, a to i té soukromé a nejintimnější. Každý z nás máme ale sklon k tomu vlastnit pravdu a nutit ji druhým, místo abychom se pravdě dávali do služby a dokázali ji hledat spolu s druhými. Týká se našich vztahů k životním partnerům, k dětem, k těm, se kterými bydlíme ve společné domácnosti. Je neuvěřitelné, jak se dodnes chovají učitelé k dětem, jak málo dospělí vědí, co jsou to dětská práva, kolik lidí má podle statistik sklon hrát si doma, mezi nejbližšími, na malé kruté despoty. Počet případů domácího násilí je skutečně alarmující a je dobře, že se s tímto problémem i u nás začínáme legislativně konfrontovat.

Nebyli bychom však právi našemu biblickému textu, kdybychom zůstali jen u té roviny napomenutí a varování, která v podobenství o zlých vinařích je. Text má totiž ještě jednu, a to nesmírně důležitou rovinu, jedno důležité poselství, které Ježíšovu podobenství dal evangelista Marek, když je zapisoval do svého evangelia. Marek doplnil Ježíšovo podobenství citátem z žalmu 118., oním slovem o kameni, který stavitelé zavrhli a který se přesto stal kamenem úhelným, kamenem základním. Hospodin to učinil a je to podivuhodné v našich očích.

Evangelista Marek nám tímto vyvrcholením Ježíšova příběhu předal vyznání prvé církve, která začala chápat toto podobenství nejen jako slovo soudu, ale také jako slovo naděje. V podání prvé církve to již není jen eschatologicky zaměřené varování, ale i christologické vyznání a zaslíbení. Tím milovaným synem majitele vinice je Ježíš, on je současně i oním úhelným kamenem, kterým mnozí pohrdali, který se však z úradku Božího stal základem všeho. Tím náš text vrcholí.

Už mockrát to v životě jednotlivých lidí i národů bylo takové, že se krutost, vládychtivost a arogance mocných a silných zdála k neunesení. Už mockrát lidé na různých místech světa trpěli pod náporem mocenských ambicí mocných. Už mockrát všechno ukazovalo k tomu, že zlí vinaři si mohou dělat co chtějí a nikdo je nezastaví. A byli to někdy i největší duchové, kteří této beznaději nakonec podlehli: za všechny vzpomeňme třeba na Stefana Zweiga, úžasného myslitele svobody, který v době největšího rozmachu nacistické říše páchá z beznaděje v brazilském exilu sebevraždu. Mockrát už to s každým z nás bylo někdy velmi zlé a měli jsme pocit, že zlo vítězí na celé čáře. Že si může každý, kdo pohrdá pravdou, spravedlností, láskou dělat co chce, myslili jsme, že triumfuje arogance a zloba.

Ale na vrcholu našeho příběhu smíme slyšet slavnou deklaraci naší evropské kultury, že tomu tak není. Že kámen, kterým všichni pohrdali, Ježíš a jeho láska a spravedlnost a milosrdenství se stává vždy znovu základem a smyslem všeho lidského žití. Bůh sám tomu tak chce a je to podivuhodné v našich očích. To, co jsme mysleli, že už už prohrává, totiž pokoj, tichost, dobrota, pokora, pomoc jedněch druhým, obyčejná lidská slušnost, úcta ke spravedlnosti, solidarita, základní přirozená práva člověka, to najednou Bůh činí opět základem života, společnosti, světa.

Tato myšlenka přinesla své reálné ovoce v dějinách. Poprvé zazněl požadavek na realizaci této myšlenky do faktického života společnosti v Čechách, u Mistra Jana Husa. Jeho "odvolání se ke Kristu" nebyla jen prázdná floskule. To bylo právě pochopení toho, že nad i těmi nejmocnějšími strukturami společnosti stojí a má být respektován ústavní (konstituční) postulát přirozených práv člověka, garantovaných Bohem. Tady, u Husa, začíná pojetí uspořádání společnosti nikoli vertikálně, ale horizontálně - dnes bychom řekli demokraticky. Tyto myšlenky, obsažené v jeho spise O církvi (Tractatus de Ecclesia, 1413; Sebrané spisy, sv. 1. řada 1., Bursík Praha 1904, 418 s.) také Husa stály život.

Dnešní biblický text k nám přichází s jakousi první deklarací základních práv a svobod člověka. S deklarací hodnotového systému, stojícího nad společností. S deklarací Pravdy. A i když ona pravda Boží bývá třeba i na čas poražena, přeci jen nakonec vítězí, jak zní toto Husovo heslo ve zkrácené podobě i na naší prezidentské standartě. Toto heslo se nám může zdát paradoxní, vzpomeneme-li na většinu z těch mužů, nad jejichž úřadem vlála, Ano, je to paradoxní heslo. Jako je paradoxní Bůh sám. Ale najde-li tolik zastánců v té, či oné společnosti, aby byli alespoň slyšet, začne paradoxně působit. Věřím, že časem i u nás. Postupně rekonstruujeme naši malou zemi, všelijak otlučenou a mnohými peripetiemi své historie zbavovanou skutečných elit. Ledacos není ani zdaleka dosud v pořádku. Mnohé i vysoké úřady státní moci spravují arogantní hlupáci. Mnohý majetek byl získán nepoctivě, mnohým se ten starý, totalitní způsob existence tak zadřel pod kůži, že se ho neumí zbavit. Stále na to narážíme nejen u politiků, soudců, úředníků, policistů, učitelů, lékařů, ale co horšího, i u mnohých novinářů, kteří by měli plnit funkci starozákonních proroků a jsou často mnohem bohorovnější ve své aroganci, než kdokoli jiný.

Skutečná demokracie je však myslitelná pouze v rámci té společnosti, která ona lidská práva důsledně respektuje To je zápas, o který dnes u nás jde. Je smutné, jak málo dnes, 600 let po Husovi, i nejvyšší představitelé našeho státu právě tímto lidskoprávním principem pohrdají a vnímají své postavení nikoli jako zodpovědnost, ale pouhou technologii moci. Snad s tím něco udělá náš poslední hit sezóny, totiž vstup do Evropské unie. Doufejme, že se vrátíme s Evropou k principům, kterým nás křesťanství učilo. Opačný scénář, totiž že postkomunistické země vnutí svou mentalitu západní Evropě, je mou noční můrou. Nepodléhejme však rezignaci a neztrácejme vizi toho, čemu nás učí Písmo svaté, toho, čemu dnes civilním jazykem říkáme demokracie či občanská společnost. Tento svět je vinice Boží. A jakkoli jsou na něm mnohde ještě všelijací zlí vinaři a jakkoli bývá často pravda, láska a spravedlnost křižována spolu se Synem Pána vinice, Ježíšem Kristem, přesto je třeba pamatovat, že tento ukřižovaný a často znovu křižovaný opovrhovaný kámen se stal kamenem základním. Že byl vzkříšen.

Víra v Ježíše Krista znamená globální naději pro tento svět, a pro život na něm, jakkoli se nám třeba naše osobní, či společenská situace zdá zlá, či bezvýchodná. Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem uhelným. Ježíš Kristus je ten základní kámen, na kterém lze stavět dobrý, šťastný, trvale udržitelný život soukromý i veřejný, jakkoli se to může komukoliv zdát paradoxní. Je to paradoxní a přesto to funguje!

Amen