Nikdo, nebo sotvakdo hájí praktiky odhalené v mnoha vojenských věznicích v USA. Existují tři různé pohledy na to, co se stalo. Jedním je oficiální stanovisko Bushovy administrativy: týrání je dílem několika zlých lidí, přičemž se vždy jednalo o vojáky s nízkými hodnostmi, kteří porušili americké hodnoty a budou za to potrestáni.

Pak tu je názor Ala Gora a stále větší části seriózního amerického středu: je to dílo americké administrativy, a právě ta by měla být potrestána. Gore vyzval k okamžité rezignaci ministra obrany Rumsfelda, jeho tři vysoce postavené spolupracovníky (Wolfowitze, Feitha a Cambona), poradkyni pro národní bezpečnost Condoleezu Rice a ředitele CIA George Teneta. Skončil krátkou, ale přímou výzvou k odvolání prezidenta Bushe. A pak existuje menšinový názor, který říká, že týrání ve věznicích je součástí americké politické kultury a že současné skandály s chováním armády jsou jen to samé ve větším měřítku. Domnívám se, že z tohoto názoru vyplývá, že by měly být potrestány USA jako celek. Toto stanovisko není v USA příliš oblíbené, ale jinde ve světě mu je věnována větší pozornost.

Pokud by se v Iráku vše ostatní dařilo dobře, mohlo by se Bushovi jeho žehlení skandálu podařit. Jenže vše ostatní se daří různě, jen ne dobře. V dubnu USA zahájily v Iráku dvě významné vojenské akce -- jednu ve Falůdži, pevnosti Sadámových stoupenců; a druhou proti al-Sadrovi, šíitském klerikovi, který denně odsuzoval USA. Lze říci, že největší vojenská mocnost světa prohrála obě bitvy. Ve Falůdži byly USA donuceny spokojit se s příměřím, během něhož vyklidily město a předaly moc jen trochu převlečeným republikánským gardám bývalého Sadámova režimu. A v Nadžáfu bylo výsledkem boje mezi al-Sadrem a americkou armádou zdá se také příměří, v jehož rámci jak USA, tak al-Sadr opustí město, ale bez toho, aby byl al-Sadr uvězněn nebo aby došlo k rozpuštění jeho milice. Mezitím také neprobíhá příliš dobře, nebo přinejmenším příliš rychle údajné předávání moci irácké vládě, která by byla "suverénní" -- do 30. června přitom zbývá měsíc.

Probíhá navíc nezanedbatelná debata o tom, co vlastně ona "suverenita" znamená. USA zdá se zastávají stanovisko, že lze být "suverénní" podle jména a zároveň být omezený ve své suverenitě v praxi. USA nechtějí nijak vážně omezit schopnost okupačních sil pokračovat v provádění úkolů, které si samy určí způsobem, jaký budou pokládat za nejlepší i po 30. červnu. Připomíná mi to neblaze proslulé a mimořádně neobratné prohlášení generála Janssense, který velel ozbrojeným silám v belgickém Kongu, jen pár dní předtím, než tato země získala nezávislost (k čemuž došlo také 30. června, ale roku 1960). Generál Janssens nechal shromáždit africké vojáky a napsal na nástěnku: "Po nezávislosti = před nezávislostí." To mu ale neprošlo a výsledkem byla vzpoura, která zahájila pětiletou občanskou válku a celostátní i mezinárodní krizi.

V každém případě se zdá, že jen málokdo sdílí tuto americkou definici "suverenity". 25. května řekl Tony Blair, nejužší spojenec USA v Iráku, o období po 30. červnu: "Dojde-li k politickému rozhodnutí jít na místa jako Falúdža, mělo by k tomu dojít se souhlasem irácké vlády a v jejích rukou by také měla zůstat konečná politická kontrola." Colin Powell s tím okamžitě vyjádřil nesouhlas a řekl, že americké (a koaliční) síly by měly zůstat pod americkým vedením. A následujícího dne Blair popřel, že by existoval nějaký rozpor, ačkoli tato dvě stanoviska jsou stěží slučitelná. A zbytek světa, v této chvíli Francie, Německo, Rusko a Čína, vyčkávají na jasnější specifikaci irácké suverenity předtím, než budou hlasovat pro rezoluci OSN, jíž USA velmi chtějí a potřebují. A existující Irácká vládní rada také požaduje skutečnou moc pro vládu existující po 30. červnu. Američtí vojáci by měli odejít během následujících měsíců, ne během následujících let.

Prezident Bush vyzývá americký lid k "pokračování v nastoupené dráze". Generál Anthony Zinni, penzionovaný generál námořní pěchoty a bývalý velitel amerických vojáků na blízkém východě mu nevěřícně odpověděl: "Ta dráha vede přes niagarské vodopády." A to se zdá nejen mnoha dlouhodobým odpůrcům irácké invaze, ale i mnoha neokonzervativním stoupencům války. I někteří stoupenci prezidenta Bushe vyzývají k "opravě dráhy během letu". Ale co může Bush ve skutečnosti dělat? Fareed Zakaria je hlavním politickým komentátorem časopisu Newsweek. Podporoval americké rozhodnutí jít do Iráku.

Ve vydání ze 17. května je jeho článek nazvaný "Cena za aroganci". Nemilosrdně v něm odsuzuje prezidenta Bushe a ministra Rumsfelda. "Ve skoro každém tématu týkajícím se poválečného Iráku -- vojenská síla, mezinárodní podpora, důvěryhodnost exilu, debaasifikace, zacházení s ajatoláhem Ali Sistáním -- byly předpoklady a postupy Washingtonu chybné. Nyní byla většina změněna, často ale příliš pozdě na to, aby to mělo větší dopad." Zakaria to označuje za "podivnou kombinaci arogance a neschopnosti" a říká, že volby sice ukáží, ale už "nyní je jasné, že Bushovým dědictvím je vytvoření jedovaté atmosféry antiamerikanismu po celém světě. Jsem si jist, že za to nese plnou zodpovědnost."

The Economist, po dlouhou dobu ztělesnění celosvětového ekonomického konservativismu a původně také stoupenec války, se rovněž domnívá, že je vskutku možná oprava dráhy během letu a že je také zoufale potřebná. Vydání z 8. -- 14. května ukazuje na obálce neblaze proslulou fotografii z věznice Abu Ghraíb pod titulkem "Rumsfelde, rezignuj!" a editorial píše: "Skandál se rozšiřuje... A navíc, týrání těchto vězňů není jediná škodlivá chyba, k níž došlo, a je součástí kultury mimozákonného chování, která byla přijata na nejvyšší úrovni... Ministr obrany Donald Rumsfeld by měl rezignovat. A pokud nerezignuje, měl by jej Bush propustit." A tak The Economist a Al Gore mají stejné okamžité řešení pro skandál za skandálem.

The Economist si zdá se myslí, že by to mohlo zachránit Bushe. Ale zachránilo by ho to skutečně? Pokud by si to Bush myslel, pak by to klidně udělal, ne ze smyslu pro čest (to je příliš staromódní záležitost i pro znovuzrozeného křesťana Bushe), ale z instinktu pro politické přežití. Jenže je dost pravděpodobné, že americký lid by Rumsfeldovu rezignaci přijal jako potvrzení toho, že na americké politice je něco hrozně špatného. A mohl by klidně dovozovat, že jak jednou řekl Harry Truman, "černý petr" se nezastaví před dveřmi ministerstva obrany, ale na stole prezidenta USA. Bush není známý tím, že by připouštěl své chyby. Když se jej naposledy veřejně ptali na tiskové konferenci, jestli by někdy odvolal jakoukoli chybu, které se dopustil kdykoli během svého prezidentství, vyvedla jej otázka z míry a řekl, že reportér měl předem avizovat, že položí tak obtížnou otázku. A tak bude svět svědkem Bushových skandálů, které jen tak neskončí. Některé nižší šarže budou potrestány. Generál Sanchez, který velí okupačním silám, bude zdá se odvolán, ačkoli nikdo nepřipustí, že to bylo z tohoto důvodu. Rumsfeld zůstane, přinejmenším do voleb. A Bush bude muset čelit voličům i světu -- poněkud sám, alespoň v těchto dnech.

Přeložil Ondřej Slačálek.

Zdroj: FERNAND BRAUDEL CENTER
Binghamton University, USA
© Immanuel Wallerstein 2004

Všechna práva vyhrazena. Autor dává svolení šířit tento text elektronicky a publikovat ho na nekomerčních internetových stránkách, pod podmínkou, že nebude krácen a že bude publikováno toto copyrightové oznámení. Přejete-li si text přeložit, publikovat ho na komerčních stránkách či tiskem, obraťte se na autora.