Toto memorandum hovoří o způsobech, jak připravit americké federální soudy o jurisdikci nad zálivem Guantánamo, ukazuje, jak se státní zaměstnanci mohou vyhnout odpovědnosti u federálních soudů, a vysvětluje mimo jiné, proč americký prezident má jednostranně právo zrušit federální zákon o válečných zločinech. A pokud by to nestačilo, dokument také doporučuje, aby špioni a vyšetřovatelé dostávali písemné rozkazy přímo od prezidenta, aby se v případě trestního stíhání mohli hájit, jako u noriberského soudu, že "jen plnili příkazy shora".

Memorandum vysvětluje, jak se vyhnout dosahu americké jurisdikce do zálivu Guantánamo. Argumentuje, že americké federální zákony zakazující mučení neplatí pro americký personál v zálivu Guantánamo, protože ta základna spadá do "speciální námořní a teritoriální jurisdikce" - a zákon zakazující mučení se netýká míst mimo území USA. To, že k trestným činům dochází na amerických vojenských základnách, znamená, že nejsou postižitelné americkým trestním zákoníkem. Výsledkem je, co Pentagon chtěl: americké zákony zakazující mučení neplatí na místech, kde zadržujeme osoby ve válce proti terorismu.

A memorandum pokračuje. Další doporučovanou technikou, jak se zaměstnanci ministerstva obrany mohou vyhnout odsouzení do vězení, je toto: Obviněnému musí být dokázáno, že když nějakou osobu mučil, dělal to s úmyslem ji mučit: "Obviněný je vinen mučením pouze v tom případě, kdy jedná za výslovným účelem působení vážné bolesti či utrpení osobě, kterou vězní nebo kterou má pod kontrolou." Jinými slovy, jestliže je nějaké osobě způsobena vážná bolest či utrpení náhodou, není to mučení. Podle této interpretace je mučením vinen jen skutečný profesionál na mučení, jako třeba Markýz de Sade, protože pouze takový odborník může řádně znát důsledky mučení, například, že existuje kauzální vztah mezi spánkovou deprivací a posttraumatickou chorobou způsobenou stresem. Amatérští mučitelé, jako vězeňští dozorci v amerických vězeních v Iráku, nemohou být vinni mučením, protože nejsou dostatečnými odborníky na to, jak trápit lidské tělo a duši.

Nádherným příkladem kruhové argumentace je toto tvrzení právníků: "Ministerstvo spravedlnosti je toho názoru, že federální zákon zakazující mučení neplatí při zacházení s operativci z al Kajdy či Talibanu, protože pan prezident rozhodl, že tyto osoby nemají právo na ochranu podle Ženevských konvencí a předpisů z Haagu." Nikdy není dobrým znamením, když se právníci odkazují na názor jinýchprávníků. A zde je důvod pro tento kruhovitý argument zjevný. Žádný soud ani žádná legislativa nikdy neřekla, že má americký prezident pravomoc jednostranně zrušit podepsanou smlouvu a federální zákon. Tam, kde se zákony k této věci vyjadřují, hovoří o tom, že americký prezident nemá takové pravomoci. Americký prezident prostě nesmí jednostranně měnit či ignorovat zákon. Prezident ani nemůže jednostranně odmítnout Ženevské konvence. Jakmile tyto smlouvy jednou ratifikuje Senát, stávají se součástí amerického práva.

Pentagon se snaží preventivě zabránit těmto argumentům tvrzením, že má prezident pravomoc jednat jako vrchní velitel armády a zároveň jako generální prokurátor. Memorandum tvrdí, že prezident sám má pravomoc si rozhodnout, zda chce vést války či stíhat pachatele trestných činů, a pokud chce zrušit nějaké zákony (třeba zákony zakazující mučení), může jich nepoužít. Memorandum tvrdí:

"Jakýkoliv pokus Kongresu regulovat výslechy protizákonných bojovníků by porušil výlučné ústavní pravomoci, které má americký prezident jako vrchní velitel armády. Kongres nemůže zasahovat do způsobu, jímž si přeje americký prezident provádět výslechy nepřátelských bojovníků, stejně jako nemůže diktovat strategii či taktická rozhodnutí na bojišti."

Samozřejmě, právníky, kteří toto všechno napsali, nemusíme být znepokojeni. Ti nikdy za to stíháni nebudou, těm nic nehrozí. Měli bychom být ale znepokojeni ohledně vojáků a výzvědných pracovníků, kteří dostali úkol takto pracovat, zejména vzhledem k tomu, že jim bylo nařízeno, aby jednali na základě takto špatné právní praxe. Bushova vláda vytvořila v oblasti zákonů týkajících se ozbrojeného konfliktu atmosféru právní nejednoznačnosti. Představa, že za války je dovoleno cokoliv, pronikla až na nejnižší stupně armádního velení, kde se činí taktická rozhodnutí o tom, jak zacházet s vězni a na koho střílet dělostřelectvem.

Před 11. zářím 2001 měli američtí vojáci alespoň několik jasných pravidel: Nikdy se nezaměřujte na civilisty, nikdy nebijte vězně, nikdy neporušujte Ženevské konvence. Tato pravidla nyní špatná právní doporučení od nejvyšších právníků Bushovy vlády zamlžila a výsledky jsou to, co se dalo čekat. Příklad: Američtí vojáci, kteří se učili, jak bít zlovolné vězně z al Kajdy, se to naučili tak dobře, že jednomu svému vlastnímu - americkému - kolegovi z branže způsobili trvalé poškození mozku. Velkým morálním nebezpečím špatného právního poradenství není, že to zkorumpuje právníky, kteří takové rady vypracovávají, ale že to učiní přípustným zločinecké chování u lidí, kteří se budou takovými právními radami řídit a budou si myslet, že jejich právníci mají pravdu.

Výrazy "právo" a "válka" se mohou zdát absolutním oxymoronem, ale dosud se vždy Spojené státy snažily oba výrazy vzájemně zharmonizovat. Donedávna mohli američtí vojáci a diplomaté právem tvrdit, že žádný národ neintegruje právo do způsobu, jak vést válku, tak pečlivě, jak to činí Amerika. Nyní už američtí velvyslanci v zahraničí toto tvrdit nemohou. To pak ochromuje naši schopnost vyžadovat od jiných zemí, aby dodržovaly mezinárodní právo, protože to sami neděláme.