Vítám tuto možnost. Od samého začátku, kdy byly v USA odvysílány v televizi ony fotografie [týrání iráckých vězňů] vítám každou příležitost hájit se a svědčit o tom, jaký je celý příběh. Jsem záložní voják a jako voják občan mám možnost, když nejsem ve službě, hovořit otevřeně.

Záložní vojska v americké armádě pocházejí z nejrůznějšího zázemí. Používají v armádě své civilní kvalifikace . Součinnost jejich pravidelného vojenského výcviku a civilní kvalifikace je často jedinečnou kombinací, která umožňuje jednotce plnit své úkoly.

Zpočátku byli zadržované osoby plenitelé, byli to lidé, kteří kradli benzín, ničili infrastrukturu, kradli poznávací značky. Byli to většinou nenásilní iráčtí pachatelé trestných činů. A pak to začalo být vážnější, policisté přiváželi násilnější vězně. A pak koncem září začátkem října začaly divize agresivněji provádět razie. Chtěli zatknout pozůstatky fedajínů, násilnější příslušníky baathistické strany a lidi spojené s Udajem, Kusajem a Saddámem. Zatýkali agresivněji lidi během razií. Ano, tehdy vždy zatkli třicet nebo čtyřicet lidí a po počátečním zpracování vyšetřovacími týmy v Abu Ghraib pak konstatovali, že vždycky tak dva z nich měli výzvědnou hodnotu. Ale nemohli propustit těch zbylých 30, 38, a tak tou dobou začal podstatně růst počet osob zadržovaných z bezpečnostních důvodů.

Přišel někdy koncem srpna. Převzal velení brigády vojenské rozvědky. Neměl tehdy kanceláře v Abu Ghraib, ale během září si tam přestěhoval celé své velení. Velel tehdy šestnácti týmům vyšetřovatelů a byl pod sílícím tlakem, aby získával konkrétní výzvědné informace. Chtěli vědět, kde je Saddám. Měli pocit, že zatčené osoby nemohly být zatčeny bezdůvodně.

Řekl: V zálivu Guantánamo jsme se naučili, že si vězni musejí zasloužit každou jednotlivou věc, kterou dostanou. Velkou výsadou pro ně je, zpočátku, že mohou přejít od vězeňské uniformy jedné barvy, jako noví příchozí, k uniformě jiné barvy. Že dokáží, že se dokáží chovat organizovaně a poslušně. Říkal: Jsou jako psi a když jim dovolíte myslet si, že jsou víc než jen psi, pak jste nad nimi ztratili kontrolu. Řekl: Pokaždé, když je vyvádíme z cely, doprovázejí je dva policisté, vězni mají řetězy na nohou a na zápěstí a na břiše mají také řetěz. A nikdy nejsou přesunováni z cely jinak. A tehdy jsem poprvé řekla generálu Millerovi, pane generále, vaše situace v zálivu Guantánamo je jiná než jsou podmínky tady Bagdádu a v Iráku. Vy máte 800 vojenských policistů a hlídáte 640 vězňů. My máte 1300 policistů a hlídáme téměř 14 000 vězňů. A on řekl, že vězení v Iráku prověří a operace v Iráku zgitmoizuje...

To byl jeho výraz.

Že naše vězeňské operace přizpůsobí operacím v zálivu Guantánamo.

Ano. A v této chvíli jsem se ho zeptala, jestli se to bude týkat všech vězeňských operací, protože jsme potřebovali, aby při tomto jednání byl přítomen někdo z oddělení pro vězení od prozatímní koaliční správy, protože irácká zločinnost a irácké vězeňství mělo být nakonec předáno irácké správě, až vycvičíme dostatečné množství strážců a uvedeme dostatečné množství vězení v provoz. A on mi řekl, že Iráčané a irácká zločinnost ho nezajímá. Jeho zajímají vězni, kteří zůstanou v americkém vězení a šlo mu o výslechy vězňů. Ale my jsme neprováděli výslechu iráckých pachatelů trestných činů, takže já jsem věděla, o co mu jde.

No, já jsem dál dělala svou práci. Nedělala jsem práci, kterou začal vytvářet generál Miller. Jediným důvodem, proč jsem se stala součástí jeho práce, bylo to, že svolal jednání den předtím, než měl odjet z Iráku. Přišel do mého operačního střediska a požádal, aby můj operační důstojník, můj velitelský seržant-major a já abychom přišli onoho odpoledne na jednání. Takže jsme se my tři vydali do konferenční místnosti ve vrchním velení Vítězství v Bagdádu. A tam byl dlouhý konferenční stůl -- vylíčím vám to, protože to je důležité -- a generál Miller seděl uprostřed tohoto konferenčního stolu na vzdálené straně a u něho seděli lidi z jeho týmu, které si tam přivedl. Nevím, kolik jich tam přesně bylo, ale alespoň patnáct nebo dvacet jich sedělo na obou stranách stolu kolem něho kolem celého konferenčního stolu. A úplně na druhé straně konferenčního stolu, přímo proti němu, byla tři místa, u nichž byla jména pro mého velitelského seržanta-majora, pro mého operačního důstojníka a pro mne. Tak jsme si tam sedli, okamžitě vám to dojde, že je tady jaksi proti nám přesila, no, je to jedno, a on řekl: Chci vás informovat o tom, co jsme zjistili a co uděláme. Než o tom budu informovat generála Sancheze, vrchního velitele americké armády v Iráku. Řekl: Byli jsme v několika vašich vězeních a převezmeme Abu Ghraib pro výslechové operace.

A já mu řekla: Pane generále, já ale nevlastním Abu Ghraib, abych vám to vězení mohla dát. Tak on začal velmi dramaticky mávat rukama a řekl Dobře, všichni ven, ven! Všichni ven! Já chci mluvit jen s paní generálem. Takže všichni jeho lidi najednou vstali a odešli, jako by na to byli předem připraveni, a můj operační důstojník a můj seržant-major jaksi váhali a já jim řekla: Je to v pořádku, můžete jít. Takže jsme tam zůstali jen generál Miller a já a on řekl: Tak dobře. Uděláme to takhle. Buď to uděláme, jak chci já, anebo to uděláme tvrdě.

A já jsem řekla: Pane generále, nevím, jestli vás někdo varoval, že budu dělat obstrukce. Nedělám obstrukce, říkám vám, že Abu Ghraib není mé vězení a já vám ho nemohu dát. Je pod správou vězeňského oddělení prozatímní koaliční správy. Jestliže řekne pan velvyslanec Bremer, že vám máme Abu Ghraib předat, já proti tomu nemám námitky.

On řekl: To je jedno. Sanchez rozhodl, že můžu dostat jakékoliv vězení, jaké chci. Chci Abu Ghraib a řeknu mu to, až s ním budu dneska večer mluvit.

A při tomto rozhovoru on znovu hovořil o "zgitmoizování" tohoto vězení. Co bude dělat vojenská policie. Že on jejich příslušníky vybere, že budou podrobeni zvláštnímu výslechu a nechal mi CD a vytištěný materiál. Měl přijít velitel vojenské rozvědky a chtěli vojenským policistům poskytnout potřebný výcvik. Protože, já jsem řekla, moji vojenští policisté, můj personál nemusí používat k přesunu vězňů pouta z umělé hmoty, nebo železa na nohy či ruce či řetěz na břicho. To není nutné. A on řekl -- No, tak to se tady tedy změní.

Absolutně ne. On se nezmínil o ničem, co by vybočovalo z normálu. Pouze s výjimkou toho speciálního výcviku, kterému se měli podrobit někteří speciálně vybraní vojenští policisté, kteří měli zacházet s vězni na samotce či čekající na výslech. A ten výcvik jim mělo poskytnout velení vojenské rozvědky.

Můžu vám říct bez váhání, že jsem to nevěděla v září, v říjnu, nikdy. Ty fotografie, které jsem uviděla 23. ledna, byly pro mne daleko více šokující než pravděpodobně pro ostatní svět, protože na těch fotografiích byl jasně a v barvách personál vojenské policie. A mně bylo z těch fotografií absolutně špatně. Naprosto jsem nechápala, co se stalo s těmito lidmi, že se začali chovat úplně obráceně, než jak se naučili jednat při výcviku.

No, zprávu Mezinárodního červeného kříže, která se zmiňovala o vězních v Abu Ghraib, jsem dostala až v listopadu. A nedostala jsem ji normálními kanály. Kdosi mi ji předal na velmi provizorní schůzce --

No, kdybych věděla, že tam prováděl Červený kříž inspekce --

Ne, nevěděla jsem to. A důvodem bylo to, že když tam ty inspektoři byli, blok cel 1A a blok cel 1B ovládali lidé z vojenské rozvědky.

Nevím proč. Neměla jsem možnost se jich zeptat, ale jsem přesvědčena, že je to typické pro všechno ostatní, co tam tehdy dělali. Mysleli si, že bloky 1A a 1B jsou pod velením plukovníka Papase a brigády vojenské rozvědky.

Z nějakých důvodů za mnou nikdy nepřišli.

Jsem přesvědčena, že jsem byla záměrně uváděna v omyl a myslím si, že lépe to lze vyjádřit tak, že jsem nedostala všechny informace. Účelem bylo mě uvést v omyl. A jsem přesvědčena, že je to proto, že 800. brigáda vojenské policie a obecně vojenská policie dodržuje Ženevské konvence a konvence z Haagu. My víme, proč je při zacházení s vojenskými zajatci důležité dodržovat Ženevské konvence a konvence z Haagu. My víme, proč je důležité jednat naprosto otevřeně s představiteli Červeného kříže. My rozumíme všem těmto požadavkům a podporujeme je.

To je pravda. A já se nikdy nebudu snažit zprostit se zodpovědnosti za jejich chování. Nepotřebuju je hájit, budou mít možnost se hájit během procesu či vojenského soudu, ale chci říct, že znám svůj personál vojenské policie a lidi, kteří pracovali u mé brigády, dost dobře na to, abych mohla říct přesvědčivě, že vím, že si mysleli, že plní rozkazy od osoby s pravomocí jim dávat rozkazy.

Ne, to není. Jsem odpovědná za lidi, kteří byli jmenováni do mých jednotek, do mých praporů a do mé brigády. Jsem odpovědná za tyto vojenské policisty. Bohužel zatím nevíme, co to bylo za osoby, které je přesvědčily. To, co dělali, bylo za účelem posílení celkové úsilí najít Saddáma, moci odejít z Iráku dříve a nikoliv později. Tehdy, na podzim roku 2003, než byl Saddám zajat, po tom toužili všichni: Jestliže nalezneme Saddáma, tohle skončí a my se budeme moci začít vracet domů.

Ne. Znám se dostatečně dobře na to, abych vám mohla říct, že tomu tak není.

Je zajímavé, že Tagubova zpráva byla vydána bez příloh a bez mé reakce anebo reakce mého právníka na tato zjištění. Kreslí úplně jiný obraz. Já jsem přesvědčena, že generálu Tagubovi předem dali výsledek, jak má ta zpráva skončit a on pak přizpůsobil své vyšetřování tomuto výsledku. To je názor Janis Karpinské.

To nevím, ale o tomto jsem byla přesvědčena a byla jsem o tom přesvědčena ještě víc poté, co jsem si přečetla Tagubovu zprávu. Ta zpráva obsahuje obvinění vznesená proti některým důstojníkům mého štábu. Zdá se, že jsou nepodložená. Alespoň podle mých zkušeností s nimi. A nikdo z nich nedostal příležitost se proti těmto obviněním bránit. Příloha, v níž se to objevilo, využívala velmi silně svědectví jednoho plukovníka, který pro mě vůbec ani nepracoval. Ten kritizoval styl mého vedení, srovnával mě a mého předchůdce u brigády. Kdykoliv jsem se -- málokrát -- setkala s tímto plukovníkem, nikdy se mi nijak neprotivil, nikdy na mě nic nekritizoval. Ale zpráva generála Taguby je propojena s tvrzeními tohoto plukovníka.

Lidé, kteří mě kritizují, čtou Tagubovu zprávu a nemají celý obraz. Pokud si někdo stěžuje, proč jsem nezjistila, co se děje -- nikdy si mně nikdo nestěžoval přímo, nikdo mě nekritizoval, že se vyhýbám odpovědnosti. Já jsem teď užitečný cíl a lidi na mě mohu házet kamení, balvany.

Mně se zdá, že tomu tak skutečně je. A já se nevyhýbám odpovědnosti, ale vzhledem k tomu, že jsem prožila operaci v Iráku, že jsem podávala hlášení na bojišti snad skoro všem vojákům ve vysokých funkcích, že jsem byla vysílána, abych pořádala tiskové konference a doprovázet delegace z Kongresu, vzhledem k rozsahu mých znalostí a mé odpovědnosti -- a pak někdo úplně nakonec zpochybní mé velitelské schopnosti a jiní to rychle začnou opakovat -- ano, jsem přesvědčena, že jsem se stala užitečným obětním beránkem. Operace výslechů byla řízena, byla pod samostatným velením a nebylo pro mě důvodem zkoumat ji v Abu Ghraib v bloku 1A či 1B anebo chodit do výslechových místností, protože to nebyla moje práce.

Jednou jsem byla u výslechu v jedné výslechové budově a vypadalo to naprosto normálně a přijatelně. Možná to udělali schválně. Možná chtěli, abych mohla říct, že jsem u výslechu byla a že to vypadalo v pořádku. Výslech, který jsem já viděla, byl přijatelný, lidský a důstojný.

No, nevím, jak se to mohlo stát. Vím jen, že se to stalo a já jsem ministru obrany podávala hlášení, když přišel do Abu Ghraib. Doprovázela jsem několikrát jeho náměstka, když přijel na bojiště. A nikdy se mě na nic nezeptal, nebyl jediný náznak. Nikdy jsem se nepodílela na diskusích, které se musely konat ohledně toho, jak probíhají výslechu v Abu Ghraib. Jsem si jista, že když dne 13. ledna řekl generál Sanchez pod přísahou, že vidí ty fotografie poprvé, jsem si jista, že je to pravda. Ale možná se ho měl někdo zeptat, jestli existovaly i jiné fotografie. Existovaly snad dřívější fotografie? Existovaly snad oficiální fotografie, které byly využívány k posílení efektu výslechů? Pořídila tyto fotografie vojenská rozvědka? A když pak od října přiměli vojenskou policii, aby začala posilovat efektivitu výslechů, jestlipak si tito vojenští policisté, jak připravovali scény pro oficiální fotografie, jestlipak si to taky tajně vyfotografovali svými malými digitálními fotografiemi? Jestlipak si říkali: Tomuhle nikdy doma v Pennsylvánii, v Západní Virginii nebudou věřit. Rychle to vyfotografujme, usměj se! Existuje mnoho možností. Ale já vím stoprocentně, že tato jednotka vojenské policie nebyla v Abu Ghraib dostatečně dlouho na to, aby měli dost sebedůvěry k tomu, aby si jedné noci či brzo ráno vytáhli vězně z cel, udělali z nich nahou pyramidu a vyfotografovali se v různých pozicích s těmito vězni. Jsem o tom přesvědčena. Jak se to stalo, anebo jak se ty fotografie v lednu dostaly k trestnímu vyšetřování, to pravděpodobně vyjde najevo při procesech u vojenských soudů.