Jako zbavený smyslů, jako potácející se v přeludech jsem si připadal při další televizní zprávě, že cikánští školáci dostali od státu sedm tisíc na školní potřeby. Ne, že bych jim to nepřál, ale rozumějte, to opatření nebylo vedeno sociálním cítěním vládnoucí sociální demokracie. Ty peníze na učebnice nedostali všichni sociálně slabí občané, ale pouze Cikáni. To opatření bylo vedeno snahou, jinak si to neumím vysvětlit, upřednostnit jedno etnikum před druhým.

A přesto, ne-li právě proto volám po vzniku činorodé politické strany, která by vedle zprostředkování peněžních zdrojů na českost češtiny, kultury, vědy a podnikání neváhala jít do mocenského boje o voliče, o křesla v zákonodárném sboru a ve vládě. Proč? Protože bez vlastenců v čele státu se nikdy nevybabráme z lhostejnosti "našich" mocných k nám nemocným. Vlastenectví jako čin je způsob, jak nedat svůj domov do služeb rádoby světoobčanského (ve skutečnosti z pozic magnátů svět přezírajícího) Babylónu, kde se lidé všední práce a drobných příjmů pod rouškou posilující pestrobarevnosti kvůli taktice rozděluj a panuj v podstatě nenávidí.

"Tabu v sociálních vědách" je poučná čtivá kniha. Je možné ji pokládat za výrazný hlas z tábora těch sociálních vědců, kteří kladou důraz na sílu dědičnosti. Hluboce jsem se nad obsahem knihy zamýšlel a vůbec jej porovnával s vlastními postoji, a to zejména v oblasti etiky. Soudím, že učinit z mnohdy příliš obecných závěrů a doporučení Bakalářova díla šablonu, podle níž bude soustruženo lepší lidstvo, je z hlediska mnohovrstevnatosti pojmu "člověk" stejně bláhové, jako je bláhové Bakalářovy závěry a doporučení pokládat z hlediska jistého dobového vzdělání a vychování za kacířské. Kniha Petra Bakaláře skutečně mnohé soudobé myšlenkové stereotypy narušuje a to úmyslně. Koneckonců v tom tkví značná část jejího bohatství, bohatství, které ve vás namíchá paletu různorodých čtenářských zážitků.

Vy se narodíte a jen co stačíte rozum brát, vidíte svět jako ciferník plný svižně se otáčejících koleček. Bydlíte v paneláku s betonovými schody, chodíte každý den ve stejnou dobu do školy a tam vám učitelé vypráví, jak se to má se světem. Proč mám hnědé oči? ptáte se jich. DNA, odpoví. A proč jsem se narodil právě v téhle zemi? ptáte se dál. Na to vám už ale nikdo neodpoví... Chcete se na to zeptat tatínka nebo maminky, ale ti vám nemohou odpovědět, protože jsou v práci. Jsou přece pokročilí K-stratégové, přesně takoví, jak je definuje Nový Pan Prezident. Zvyšují hrubý národní produkt země. Zvyšují životní úroveň rodiny. Pracují šestnáct hodin denně. Vy jste ale žáček první třídy, který má otázek na dalších šestnáct hodin denně. A nejen otázek, je vám v betonové škole mezi spolužáky s walkmany smutno. Chcete se dát večer obejmout a chcete někoho objímat. Místo toho se koukáte na televizi, která vám řekne na co si vydělat a co si pak koupit. A tak se z vás časem vyvine pokročilý K-stratég.

Co z toho mám, že ze mě nakonec bude přece jen K-stratég? Budu naštvaný z toho, že mám být šestnáct hodin v práci, nebudu mít čas na své děti a stejně nevydělám tolik, abych je mohl poslat někam, kde se budou alespoň na čas radovat ze života vně hodinového strojku civilizace. Ale v tu chvíli už vám malý synáček toho strojku, v němž se pohybujete, skřípe v hlavě a vyrábí další otázky: Co je skutečný smysl života? Pokrok? Ale k čemu? Ke stoprocentní civilizaci? Ke strojům, které nás poškrábou i na zádech? Abychom měli dost peněz si je koupit? Pro radost ze života? A vzpomínáte na přátele, kterým jejich pokročilá K-strategie užírá z jídla, pití, spánku, dechu, zdraví... Cítíte, že logika vašeho života vás má k tomu, aby vaše cesta vedla jinudy. Vaše nároky jsou ještě o stupeň nižší než nároky té nejnižší třídy země; přírodě ani státu neuberete víc, než je nutné k přežití.

Někteří přátelé mi říkají, že jsem nezařaditelný do společnosti. Dělám totiž jen to, o čem jsem přesvědčen, že to má smysl, a vydělávání peněz činností beze smyslu považuji za nesmyslné. Bohužel peníze a smysl jsou v dnešní společnosti téměř zákonem odděleny. Jsem naprosto přesvědčen, že naše západní společnost umírá na přebytek věcí a na nedostatek smyslu, a svou pravdu jsem schopen logicky vysvět­lit. Ideální počet věcí byl (kromě zdra­votního, ekologického a kultur­ního zboží), podle mě, na našem trhu přibližně v roce 1960.