A já zatím sháním podnájem a peníze na něj, můj mírně nemocný organismus si třikrát denně žádá jídlo a pracovní zázemí, neboť jsem vyrůstal v naší civilizaci, a tudíž jsem přiměřený neurotik s fixní ideou psát a publikovat , můj otec, se kterým jsem vyrůstal, si po svém krachu s lékařskou praxí vyvinul na všeleptající dluhy svou vlastní strategii, s níž se mu byt shání daleko líp, ostatní příbuzní buď neexistují nebo mají svých starostí dost, já bych byl strašně rád bych byl mimo politické termíny, jenže v kapitalismu jsem vychováván nebyl, nevím jak se v něm "dynamicky" chovat; jako napotvoru jsou všichni mí (dnes, podobně jako já -- jenže těsně před důchodem -- kočující) učitelé takzvaní osmašedesátníci. No tak jsem šel do těch jediných novin, které mi nabídly stálé místo, alespoň s tím, že se tam snad někde ta mrtvá tradice kombinace socialismu s demokracií uchovala v mysli snad nějakých lidí. Při myšlence na to ostatní, co by mě tam mohlo potkat, jsem tedy zaťal zuby.

Prvně jsem narazil, když jsem si dovolil napsat fejeton o bývalých německých Sudetech. Čekal jsem, že pokud někdy přijdou nějaké námitky, tak asi od šéfredaktorky. Chyba lávky. Z malého kanclíku na konci chodby se ozvaly námitky jistého soudruha Kojzara (jsem nestraník, ale přízviska soudruh se mi také párkrát dostalo -- postarší pánové z vrátnice mají starý zvyk, že kdo jde do budovy, tak je soudruh, a basta - ani nevědí , jakou mají v poslední době pravdu).

Zpátky k s. Kojzarovi, který chviličku předtím zařízl článek o německém divadle v Praze. Já nevím jak vy, ale já jsem zelenáč, který má za to, že lektura se má uplatňovat ve věcech faktických a stylistických, nikoli ideových. "Kdo tě platí, pro (podle) toho píšeš, ne?!" klepali si na čelo starší a zkušenější kolegové. Jestliže my sídlíme ve třetím patře budovy v jejímž čtvrtém patře je zakatrováno ÚV KSČM, pak nám na našem "levicovém listě" "bude ledaccos jasnější", říkávali mi, jak říkává Jiří Just.

Ne, že by mi to jasné nebylo, ale kde je tu ta ideová opora demokratické levice, který jsem pro svou bezelstnou duši hledal?! Nad stoly neodolatelně stylových "zasedaček" nevisí portrét Dubčeka, Garaudyho či Sartra, ale Marx, Engels, Lenin, a to jsem tenkrát ještě neviděl pracovnu Komunistického svazu mládeže s ohromnou rozvinutou zástavou SSSR. Já, který mám sice doma nad postelí Ježíše Krista a Tolstého, bych chorobného vnitrolevicového demokrata Dubčeka a ne svojí vinou profláklého kritika Fučíka klidně přibral, ale tohle už opravdu trochu moc...

Už v prvních dnech svého úvazku ve funkci odpovědného redaktora příloh "Toulky naší vlastí" (první stránka:vždy výlet s. Kojzara s politikem KSČM) a "Rady a zájmy", jsem si vypracoval interní typologii. Soudružka šéfredaktorka, soudruh Kojzar, soudružka Škorpilová, to je jeden druh, kterému se můžete ve chvílích optimismu smát, v depresi plakat a zatínat pěsti, v rezignaci a osvícení je litovat, ale co vám to bude platné, když se třikrát za den dozvíte, že Stalin byl veliký levicový bojovník, pak se na vás usmějí nebo utrhnou, a vám ztuhne mysl v hlavě.

Další skupinou jsou skutečně hodní dědečkové a babičky (mámy a tátové), od nichž se ve slabé chvíli dozvíte totéž, a nastane taková lítost a takové pochopení k jejich potřebě falešného boha, že se ústa v podstatě disciplinovaně zavřou. Pak je tu řada zaměstnanců s mírně levicovými názory, kterým se polistopadoví majitelé revoluce při svém sametu stali jakýsi deem ex machina trestu a bolesti, vzali jim všechno, v co doufali, když s nimi stáli na STEJNÉ straně barikády.

Je tu pan D., který se po vyloučení ze strany v roce 1970 živil všelijak, ale po osmdesátém devátém s ním jako s "komoušem" odevšad vyběhli. Paní doktorka K., v roce 1988 propuštěná z Orientálního ústavu, která taky marně klepala. Můj předchůdce, básník B., signatář Charty 77, si v Husákově vězení odseděl své, ale poté, co jej kdosi pozitivně prolustroval, se mu všechny dveře kromě dveří HaNo uzavřely a jako perlička po listopadu pravicově "rozkulačený" exulant-navrátilec, zakladatel exilového levicového mnichovského nakladatelství.

Kde bychom se na jejich životní moudrost hrabali my, horkokrevní, ale už zhnusení mladí. Idealista Roman, který o sobě tvrdí, že "není komunistou, jen členem KSČM", Roman, utíkající se od levicových sjezdů ve Venezuele do funkce "píára" v muzikálovém Divadle Broadway, která ho neskonale baví, jen ta potřeba ideje ho stále zase vrací do HaNo, kulturní redaktorka Nikola, která je hodná a často zásadová jako Panna Marie, ale přesto CELÝ ROK vydržela. Fotograf a karikaturista Patrik, kterého přilákalo to, že pouze do HaNo může psát zahraniční zprávy, o tom, kde Bush zas hledal ropu, ale když napíše...

V HaNo existují celé klidné týdny. Existují ale i týdny nabité, kdy se pouze škrtá. Patrik napsal článek o porušování lidských práv na Guantánamu, ale doplnil ho statistikou OSN o porušování téhož na Kubě. Ještě týž den se dostavila chargé d'affaires Kubánské republiky a Patrik dostal tzv. 1. důtku. Protože už i naše shora dosazená cenzura (s. Kojzar) pochopila systém klíčových slov a zkratka OSN se pak pro hektičnost práce cenzorovy nějakou dobu vůbec nesměla objevit, ačkoli během války v Iráku jsme byli "spoluzakladatelé OSN, právní stát zastupený v OSN, OSN se vzepřelo..." atd.

Patrik nechtěl pracovat pro noviny, kde by "USA utrpělo" a "Německo nás podpořilo", což nemusí, a tak pracuje v celostátních novinách republiky, kde v listopadu nebyla "revoluce", ale "převrat", zatímco v Severní Koreji nesmí být hladomor, Tibet sice existuje, ale okupován nikdy nebyl, a hlavně sudetští Němci, ti sudetští Němci, všimněte si, pravidelní čtenáři HaNo, oni přece nikdy neexistovali...

Začal jsem pro odreagování psát recenze na kulturní stránku. Některé měly docela úspěch, protože jsem strhal to, co se zřejmě nelíbilo i soudruhu Kojzarovi (viz rozbor dílů Nemocnice na kraji města po dvaceti letech). Ale události se bohužel neodmítly dít. Jiří Gruša byl zvolen do čela PEN klubu. Co s tím? Utajit znamená být za nevědomé blbce. Jenomže jména Gruša, Vaculík, Lustig, Liehm, Goldstücker, Landovský - na ty je přece embargo. Nakonec se strana a redakce rozhodly uveřejnit jen krátký životopis vítěze. Co však se sedmdesátými lety? Formulace "v sedmdesátých letech byl vězněn" byl redaktorce opraven na "uvádí, že v sedmdesátých letech byl vězněn." Redaktorka Nikola se vzepřela, text vyšel neopraven a Nikola dostala 1.důtku. (Za 2.důtku je vyhazov)

Těžko vysvětlit všechny nuance atmosféry, v níž redaktoři HaNo žijí. Už před budovou vlaje obrovský rudý prápor, a během chůze do práce potkáte ještě dva. V přízemí, v knihovně dr. Bohumíra Šmerala nenajdete ani Staré pověsti české. Je to totiž bývalá knihovna ÚV KSČ, kterou jakýsi dav revolucionářů během stěhování částečně slisoval a rozkradl. V jednom patře se příznačně nachází Institut pro léčbu civilizačních chorob. V dalším patře je Výbor národní kultury, což je sbor milých dědečků a babiček pod vedením profesorky Vrchotové-Pátové, kteří vydávají časopis Zpravodaj Výboru národní kultury. Ve třetím patře je kromě HaNo ještě Slovanský výbor ČR, který vydává časopis Slovanská vzájemnost. "Náboráři" těchto společenstev neustále činí nájezdy do redakce a nabírají mladé. Idea obou společností je krásná, ale faktického vydavatele (a tedy i cenzora) máme společného. A my mladí jsme holt zmlsaní: seškrtá se smrt Šimka (protože se za živa špatně vyjádřil o otci s. Předsedy), místo ní se dá výročí Švorcové, a nám se hned zvedá žaludek se soudružkou Švorcovou vystupovat na pořadu VNK...

Občas, když někde v budově bouchnou okna a mladí se nadechnou čistého vzduchu, nadskočí jim v hrudi srdce, že už to začalo. V budově je tak velká potřeba reformace, že se všichni mladí všeho vyznání takřka modlí za Miloslava Ransdorfa, který má tak silnou pozici, že může (dokonce i v HaNo) občas veřejně říct, kdo kdy míval v hlavě mozek a kdo už ho ztratil docela.

Nechuť k hádkám se s. Kojzarem už vede tak daleko, že si pomalu cenzurujeme své věci sami, abychom s ním nemuseli přijít do styku. Dobře nám tak. Každý máme šéfa (kdo není člen KSČM, nemůže být šéfem), a ti mají své kamarády a děti, a s odchodem každého, kdo to nevydržel se zase "do baráku" dostane jeden z nich, což je vidět na sestupné úrovni článků a korektur, ale hlavně grafiky, kterou dostávají do ruky lidé, kteří počítač v životě neviděli. Mezi redaktory je obecně známo, že "stránku" umějí udělat jenom pánové Mirek a Oleg, z čehož pocházejí jejich časté kolapsy, když nikdo nechce dát práci nikomu jinému než jim.

Akciová společnost, která formálně deník vlastní, vydává také knihy (některé z nich, když je nepsal kámoš někoho z ÚV, se dají i číst) a provozuje v suterénu knihkupectví a galerii. Tam už nepáchne ani noha, ale s. Kojzar tam přesto skoro každou středu zahajuje výstavu některého ze svých kamarádů.

Zní to neuvěřitelně, ale mezi služebně staršími kolegy se říká, že i přesto, že někteří kolegové píší ještě v ruce, jiní na strojích a ti technicky nejnadanější používají T 602, dokonce i navzdory vydavateli celá mašinérie kdysi fungovala, deník vypadal, že se stane skutečně levicovým, jeho kvalitativní výspa, magazín Pro Vás, vycházel co týden a vydavatel de iure samostatné, a tudíž de iure svobodné páteční literární přílohy Obrys-Kmen, životem zmoudřelý a skromný (v oficiálních médiích, fakt nelžu, zakázaný) básník Karel Sýs si v těžkých chvílích nestěžoval, že má na jedné hromádce deset Obrysů-Kmenů připravených k publikaci a na druhé dvacet, které mu Kojzar zaříznul.

Je tomu už měsíc, co jsem to nevydržel, ačkoli nade mnou jako sudičky stáli pan básník Sýs a pan fotograf Dostál a pan fotograf Růžička i pan obchodní ředitel Hlavatý a všichni říkali: "Vydrž." Já mám rád práci a pevný plat, a ještě si stojím za svým, že nenapíšu jedinou zideologizovanou větu.

Jenže před volbami se zakuklenec odkukluje, dvojice Grebeníček-Kojzar (viz Husák-Hoření) použije těžší kalibr a tvrdší a tvrdší ideologie se dostává postupně i na stránky společenské, kulturní, přílohové...

Ještě jsem zkusil napsat recenzi na dokumentární film o Werichových sedmdesátých letech, ale výsledkem zmrzačeného článku o skonu Jana Masaryka už byl dobrovolný odchod uvítaný z obou stran.

Ale tím to neskončilo. Já totiž dělal v HALÓ NOVINÁCH. "U těch gaunerů?" říkají všichni. "Práce není." Já vím, že práce je málo. Ale ksakru, zeptejte se Čulíka, Liehma, Švece, Pavelky, že umím psát a že bez práce chcípám. A provádím známé po Praze ve třech jazycích. Dělám dramaturga hradeckému amatérskému divadélku. Měl jsem tam v rádiu několik literárních pořadů.

Nejde jenom o plat, ale vyzkoušejte si to být nezaměstnaní, když se třikrát za den dozvíte -- "z Haló novin - póvl." Ale je to moje jediná souvislá placená novinářská praxe. Mám ji při výběrových řízeních zatajit? Tak si přečtěte, co jsem psal do Tvaru, Dobré adresy, Reflexu, i do svého vlastního časopisu České listy. Už závidím i Dienstbierovi, že dělal v kotelně. Tak nevím -- je lepší dělat v Haló novinách nebo být nezaměstnaný? Kdo chce kam, pomozme mu tam. "Říkají, že jsem listonoš,/ že jsem listonoš/ a já už tomu věřit začínám..."

P.S. Slovníček Haló novin:

Brouk Pytlík = s.Kojzar

zkratka /nkp/ = na Kojzarův příkaz

Reklama: Čtěte: http://sweb.cz/dehalo/

Definice režiséra Jiřího Krejčíka ze zakázaného rozhovoru, v níž to stojí líp, než bych to sám zformuloval:

"Mně se nelíbí, když se lidem děje nespravedlnost. Jestli je tohle levičáctví, tak jsem levičák."